Předmluva
Když jsem před pár lety poprvé četl Indyho příběhy, říkal jsem si: „Konečně zase pěkné skautské čtení,“ má to skautského ducha! Když jsem čítával foglarovky, cítil jsem, že to psal někdo, kdo klukovské duši rozuměl, protože s kluky žil a dobře je znal. A teď Dan, nebo chcete-li Indy! I on má stejnou krevní skupinu, klukům i holkám rozumí, žije s nimi, a navíc o nich umí psát. Určitě i on na své pouti životem potkal „Skautského ducha“ a ten se mu nepozorovaně, skoro jako nějaký vir, zadřel pod kůži.
Co je to vůbec onen tajemný „Skautský duch“? Kdybyste se mne zeptali před lety, když jsem byl kluk, asi bych po chvilce šmátrání v paměti hlesl: „No ten je na obrázku starýho Junáka po bráchovi.“ Doma bych prohrábl knihovničku a našel to 9. číslo 29. ročníku z října 1946. Na titulce je zřícenina hradu, bezhlaví rytíři si opékají na ohni selátko a okolo přihlížejí postavičky v bílých hábitech a kápích. Uprostřed čísla je pak na celé dvoustraně scéna z dušičkové noci na hradě Bubákově a na nádvoří se koná skautský tábor různých strašidel, některá mají na hlavě skautský klobouk. Jenže, … já zatím vyrostl a dnes už nevěřím na skautského ducha s bílou kápí, šátkem a skautským kloboukem. Posadil jsem se tedy do pohodlného křesla a začal se pokoušet o definici „Skautského ducha“.
Šlo to rychle – „Skautský duch“ je, když silnější chrání slabšího. Vzápětí přišla další – Skautský duch je kouzlo dobrého skutku. A rychle se rojí další a další – „Skautský duch“:
Tak, a co s tím? Vím, co to je, ale jednoduchou definicí to vyjádřit neumím. Vždyť je to toto všechno zvlášť, ale i dohromady. Nechal jsem filozofování a znovu se začetl do Indyho příběhů. Nemusel jsem ani přečíst tu knížečku celou a najednou bylo úplně jasno. Mohu s klidným svědomím říci – otočte na další stránku a čtěte a čtěte a čtěte. A až se dočtete ke konci, naprosto přesně pochopíte, co je to „Skautský duch“. Žádnou definici už nebudete vůbec potřebovat.
12. března 2006 Václav Nosek – Windy