Mé první kroky

Na své první krůčky si samozřejmě nevzpomínám, takovýho pamatováka zase nemám. Ale nikdy bych nemohl zapomenout na chvíli, kdy jsem se poprvé setkal s oddílovým životem. Navíc jsem poprosil Kamaráda, našeho vedoucího, aby mi trošinku pomohl …

„Jen jestli si na všechno vzpomeneme, přece jen to je už pár let!“

„Ale začneš ty, jo? Já byl tehdy ještě moc malej !“

„Ty mluvko. Ale já opravdu začnu. Náhodou si dodnes skutečně dobře pamatuji tu úplně první chvilku, kdy jsme se potkali.“

„Fakt?“

„Fakt! Vraceli jsme se tehdy z týdenního vandru po Šumavě. Bylo vedro k zalknutí a přeplněné vlaky …“

„Jé, tak to si pamatuju taky!“

„Hele, nerýmuj a mlč. Chtěl jsi, abych začal, tak poslouchej. Měli jsme toho tenkrát opravdu dost. Vlakem jsme už jeli kolikátou hodinu, většinou jsme stáli namačkaní v chodbičkách a koukali z otevřených oken. A tenkrát jsem tě poprvé uviděl. Bylo to na jednom maličkým nádraží, kde vlak stál několik minut. To nádraží okupovala nějaká vodácká parta. Část jich nakládala lodě, jiní barely s bagáží a zbytek se opíral na perónu o pádla a pokuřoval.“

„Já ne!“

„Vím, ty ne. Tebe jsem si všiml až naposled. V koutku nádraží seděl na malém kanystru s vodou kluk. Nejdřív jsem si myslel, že k nim ani nepatří. Nějak mi do té party nezapadal. Na krku měl stopky a na provázku procvaklý balíček karet. Byl čistější než celá parta kolem s utahaným, smutným výrazem ve tváři …“

„Chtělo se mi tenkrát děsně spát.“

„No pokračuj! Je řada na tobě. Sám jsem zvědav, jak ses vlastně do té party dostal. Nikdy jsi o tom nemluvil.“

„To brácha. My jsme se totiž počátkem léta přestěhovali do Města. A já neměl co dělat, tak jsem ukecal bráchu, aby mne vzal na vodu. Bylo mi tenkrát deset a moc si na tu plavbu nevzpomínám. Jen vím, že jsem tam byl nejmladší, a tak si ze mne dělali všichni šoufky. Ale byla tam i legrace. V noci vždycky duněly u ohně kytary, tykal jsem si s lidmi, který jsem před tím nikdy neviděl, lámal si palec se starejma mořskejma vlkama …“

„Tak proč jsi byl tak smutný?“

„Říkám, chtělo se mi spát. Tu noc se zpívalo až do rána a já se moc nevyspal. Navíc mě štval brácha, protože se pořád do mě strefoval. Všechno, co jsem udělal, hned zkritizoval. A taky tam začal kouřit.“

„Pak celá ta parta nastoupila do našeho vagónu. Hned na další zastávce měli štěstí, protože se u nich vyprázdnilo kupé. Nacpali se dovnitř skoro všichni. Až na toho malého, smutného kluka.“

„Brácha mi řekl, že musím hlídat barel.“

„No a tak jsi vlastně poprvé stál v jedné řadě s oddílem!“

„To je pravda. Uviděl jsem vás až teď. Podle domovenek jsem vás i poznal. Když jsem si po nastěhování prohlížel Město, objevil jsem oddílovou vývěsku. Všechno jsem v ní četl několikrát a děsně litoval toho, že jsme se nepřestěhovali dřív. Měli jste tenkrát na táboře volná místa a nabízeli jste možnost jet s vámi i nečlenům. Jenže když jsem to četl, byli jste už dávno na táboře. Tak jsem jel na tu vodu.“

„Stáli jsme tam poblíž tebe a snad i cítili, že k nám tak nějak patříš. Když jste v Praze nastupovali znovu do stejného vlaku, byl jsem rád, že tě zase vidím. To byla náhoda – opět stejný vagón?“

„Kdepak! Jen jsem měl zjistit, než naloží do pošťáku lodě, kde jsou prázdná kupé. A já chtěl být s vámi, toužil jsem se k vám nějak dostat. Prostě právě ve vašem vagónu bylo nejvolněji. Muselo být! Zabral jsem kupé a zavolal z okna na ostatní. To jsem si poprvé všiml, že se na mne díváte.“

„To už jsi neměl ty karty na provázku.“

„No, sundal jsem je, abyste si nemysleli, že jsem nějaký karbaník. Hledal jsem nějakou možnost si s někým od vás popovídat. Jeli jsme pak víc jak hodinu a pořád jste seděli v kupátkách a hráli hry. Až po pěkné době jsem se dočkal. Pár kluků vylezlo do chodbičky a otevřelo si okna. S jedním se dalo docela dobře kecat. Jenže brácha zase začal. Prý ať se nenakazím skautingem! Hned jsem přes rameno odpálkoval, že pořád lepší skautingem než nikotinem. Vyletěl za mnou jako bůh pomsty a já čekal, že slíznu dalšího facana. Jenže k tomu nedošlo. Jeden vysoký kluk od vás se mu postavil do cesty a perfektně ho usadil. Že prý jestli tu kytaru, co se o ni opírá, má jen na opírání nebo taky na něco jiného.“

„To byl Wolf.“

„Já vím. Bráchovi nezbylo nic jiného než sednout zpátky a zahrát těch pár písniček, co uměl. Pak ji půjčil Wolfovi a ten spustil. Bráchovi málem vypadly oči z důlků, tak to Wolf uměl. Zpívali jsme všichni, dokonce chvílemi i průvodčí, a já se cítil být konečně mezi svými. Prohlíželi jsme si vaše deníky a kroniku a povídalo se o všem možném. Byla to fajn cesta. Dokonce i brácha přestal rejpat!“

„No a pak jsi přišel v září do oddílu a přivedl s sebou několik nováčků.“

„S těmi nováčky to byla náhoda. Já totiž každý den po zbytek prázdnin utíkal k vývěsce, jestli je tam už datum zahajovačky a prohlížet si fotky z tábora. Tam jsem potkal kluky, kteří taky chtěli chodit do oddílu, jen nevěděli, jak na to …“

„A tak se tehdy u naší oddílové hlásky vlastně sešly základy družiny Káňat!“

„Taky to dalo práce, než jsme se shodli na názvu. Však tady v deníku to někde je …“

„Vím, četl jsem. Vůbec se mi ten tvůj deník moc líbí.“

„Stejně v něm ale všechno není. Třeba, jak jsme se tenkrát loučili s oddílem na nádraží. Víš, co pak udělal brácha, když všichni odešli a my čekali na naše, až přijedou autem pro lodě?“

„Dal ti tu facku?“

„Právě že ne! Přitom jsem ji čekal. Jenže on vytáhl cigarety a hodil je do popelnice. Já na to hleděl jak jojo a on se ke mně s úsměvem otočil a kliďánko řekl, že se asi nakazil skautingem!“

„Indy, škoda, že to není ještě víc nakažlivý, že?“