V Údolí skutku

Konečně! Skoro po měsíci Kamarád nabyl dojmu, že naši novou družinu může pustit na samostatnou výpravu. Předcházelo tomu ovšem i spoustu příprav na nováčkovské zkoušky a taky nějaké to kázáníčko. Těšili jsme se ale všichni. Snad jen Brouček, náš rádce, měl trochu obavy. Prý takovou družinu dostal za trest. Nečekal, že v ní budou jen samí nováčci a že s námi bude tolik práce. Ale když jsme splnili všechny jeho rozmary, jako třeba pořízení kompletního kroje, výroba kápézetek a založení deníků, souhlasil s dvoudenní výpravou. Jen si vymínil, že se na výpravě konečně musíme shodnout na názvu družiny. V tu chvíli jsme mu to všichni svatosvatě slíbili.

Vlak nás unášel z Města. Brouček studoval mapu a ukazoval nám na ní místa, kterými jsme projížděli. Bylo nás přesně osm. Jen osm – zbytek rodiče nepustili, když se dozvěděli, že jedeme bez dospěláka. Ale Brouček už měl sedmnáct, takže byl skoro dospělý. Navíc už v oddíle leccos zažil. Jenže vysvětlujte to někomu …

Opouštěli jsme malé nádražíčko s obrovskou touhou něco zažít. Byla to vůbec naše první výprava do neznáma, a navíc bez rodičovského dozoru. Cítili jsme se volní jako ptáci. Brouček nás však držel při zemi.

„Kluci, zde ještě nikdo z oddílu nebyl. Nevíme, co nás čeká. Ale víme, jak se v lese a vůbec na výpravě chovat, že? Indy, to jsem nevěděl, že si vedeš herbář!“

„Proboha, jakej herbář, šílíš?“ otočil jsem se na rádce.

„Ne? Tak si dej deset kliků. To za ten utrženej list!“ usadil mne. Podíval jsem se nevěřícně na svou ruku. Držela list lípy. Ani nevím jak, ale utrhl jsem ho!

Procházeli jsme nádherným údolím a střídavě se kochali přírodou nebo posilovali. To když se Broučkovi něco nelíbilo. Ale postupně jsme se, jak rádce rád říkával, dostávali do lajny. Taky nás dost chytla hra, kterou si na cestu připravil. Nenápadně ztrácel očíslované lístečky a naším úkolem bylo jich co nejvíce najít. Dělal to pěkně rafinovaně! Já osobně se do toho úplně zažral. Představoval jsem si, že jsem detektiv Interpolu a sleduji podezřelého, jak se snaží zbavovat usvědčujících důkazů. Kilometry vesele ubíhaly, procházeli jsme pár dědinkami a bylo nám docela fajn. Na oběd jsme se zastavili na jedné prima loučce, kde jsme se nacpali k prasknutí. Ani se nám odtud nechtělo. Leželi jsme natažení na zádech a pozorovali oblaka. Byl krásný den ještě krásnějšího babího léta. Brouček opět sledoval mapu a snažil se najít místo vhodné k táboření. Nám to ale bylo celkem fuk.

„Budeme se asi, kluci, muset někoho zeptat. Dnes jeden neví, kde si může postavit stan.“

„Ty, Broučku, a co kdybychom spali jen tak – pod širákem!“ ozval se Greg. „Já ještě nikdy tak nespal. Pršet stejně nebude!“

To byl nápad! Všichni jsme se k němu halasně přikláněli. Brouček kupodivu neměl námitek:

„Pokud máte všichni dobrý spacáky …“

Nerozuměl jsem moc pojmu „dobrý spacák“, ale mlčel jsem. Spacák jsem měl, jestli je dobrej, to se teprve uvidí. Dnes v noci ho totiž vyzkouším poprvé bez stanu. Tak velký rozdíl to zas nemůže být!

„Hele, kluci, jede vlak. Mávejte!“ postavil se Ezop.

Lokomotiva na nás vesele zahoukala a zmizela v zatáčce za mostem. Vzali jsme to jako signál k odchodu. Ušli jsme sotva sto metrů, když se Brouček zastavil:

„Tiše! Neslyšeli jste něco?“

Naslouchali jsme. Opravdu – jako by tady někde někdo vzlykal! Jde to tam odtud! Pod mostem!

Byli jsme tam snad za pár sekund. Pohled, který se nám tu naskytl, nás dost překvapil. Uprostřed vysokých kopřiv tu stál kluk. To by ani nebylo tak šokující, kdyby neměl ruce přivázané nad sebou k trámu dřevěného mostku a oči plné slz. Musel se tady stát nějaký strašný zločin!

Až teď nás uviděl. Brouček shodil batoh, vytáhl nůž a rozřízl pouta. Obstoupili jsme ho.

„Co se to tady proboha děje?“

Kluk utřel slzy hřbetem ruky:

„Díky za pomoc. To Polňáci. Chytli mě tady v potoce, jak chytám pstruhy. Sešlehali mě kopřivami a přivázali sem. Prý až přejede pět vlaků, tak mne přijdou odvázat.. .“

„Počkej, kdo to jsou ti Polňáci?“ zeptal jsem se. Až teď mi došlo, že to, co jsem považoval za spálená záda od slunce, nebylo od slunce. Oni ho mučili!

„To jsou starší kluci z Polné. Myslí si, že jim to tady všechno patří. A jsou naštvaní na mého tátu, že koupil Pevnost …“ smutně pokračoval kluk.

„Tak teď už jsi v bezpečí, neboj …,“ povzbudil ho Máca. Nestačil již odpovědět. Z mostu najednou seskočili tři výrostci.

„Ale copak? To už projelo pět vlaků?“ spustil ten nejodpornější z nich. „Kdo ti dovolil se odvázat!?“

My jako bychom tu ani nebyli.

„Hele, hoď se do klídku,“ začal Brouček. „Jsi nějak divnej, ne?“

Až teď jsme byli vzati milostivě na vědomí. Sjel nás přezíravým úsměvem:

„Á, schcauti! Dejte si odchod, dětičky, nebo dostanete přes ty svoje ulízaný držtičky! Mazejte!“

On snad opravdu věřil, že odejdeme. Ani jsme se nehnuli, jen jsme si podle Broučkova vzoru sundali batohy. Že by byla nějaká mela?

Přišla dřív, než jsem se stačil nadechnout. Šéf výrostků skočil na Broučka a zasypal ho ranami a nadávkami. Druzí dva si mezi námi začali klestit cestu ke své oběti. Ovšem Monty tam nějak šikovně zapomněl nohu, takže první hapal a druhý na Montyho skočil. Ani nevím jak, ale v okamžiku jsme se rubali všichni. A po chvilce jsme začali vyhrávat. Naši nepřátelé nás očividně podcenili, vždyť jim bylo určitě šestnáct pryč a nám mezi deseti až třinácti. Jenže nás bylo i s bývalým zajatcem devět (ten se rval jako čert a zrovna do jednoho z puberťáků strčil tak, že se poroučel do potoka), navíc Brouček byl sice zdánlivě malý, ale silný jako kůň a i minimálně stejně starý jako útočníci. Není tedy divu, že brzy jsme měli dva na lopatkách, zatímco třetí zdrhal potokem.

Brouček, aniž by povolil sevření, utrhl poválenou kopřivu a zamával jí svému poraženému protivníkovi přímo před nosem:

„Teď je řada na nás! Co kdybychom tě taky přivázali a sešlehali jako vy tady toho malýho kluka?“

„Zbabělci!“ zasyčel puberťák. „To se vám to machruje!“

Brouček ho pustil a vstal:

„To jsem chtěl slyšet. Ono je opravdu jednoduché v přesile někoho napadnout a zmlátit. Děsně hrdinský. To by sis měl zapamatovat! Hlavně pro své další chování!“

Byl jsem na Broučka hrdý. Tak bych to nikdy nedokázal říct. I my jsme pustili svého zajatce. Bylo na nich vidět, jak zuří, ale nic si nedovolili. Radši. Oprášili si šaty a odcházeli. Kousek od nás se zastavili. Šéfpuberťák na nás zahrozil pěstí:

„Však počkejte. Nevidíme se naposled. To vám přijde draho!“

V jeho hlase však byl za vztekem cítit i strach. Brouček naznačil výpad a naši noví známí rychle zmizeli za křoviskem.

Konečně jsme mohli posoudit, jak vypadáme. Moc slavně ne. Snažili jsme se dát do pořádku. Neodpustil jsem si ale jednu poznámku:

„Broučku, ty si vedeš herbář?“

Rádce beze slova zahodil utrženou kopřivu a dal si deset kliků. Pak s úsměvem vstal a šibalsky na mne mrkl.

„Prát bychom se neměli,“ řekl, „ale byli jsme v právu a napadeni. Nedalo se tomu vyhnout!“

„Dalo!“ vmísil se do řeči osvobozený kluk. „Mohli jste mne jim vydat, o vás zájem neměli! Moc vám děkuji, že jste to neudělali. Jmenuji se Borek,“ podal Broučkovi ruku. Ten ji pevně stiskl:

„Kdepak, vyhnout se nedalo. To nás špatně znáš …“

Postupně jsme si s Borkem podali ruku všichni.

„Pojďte, zvu vás do Pevnosti!“ nabídl. Podívali jsme se na sebe. Proč ne? Sbalili jsme se a vyrazili na cestu.

Pěknou chvilku jsme se plazili do ukrutánského kopce. Borek nás co chvíli upozorňoval na zajímavosti kolem, ale abych pravdu řekl, posledních deset minut mi byly všechny lesní pozoruhodnosti ukradený. Supěl jsem jako vlak, ostatní na tom nebyli o moc lépe.

Naše batohy s každým dalším metrem těžkly o kilogramy. Borek to po chvíli pochopil:

„Nechcete někdo pomoci? Něco bych mohl vzít, když jdu tak na lehko!“

Koukli jsme se po sobě. To by bylo prima. Jenže komu pomoci. Kdo z nás se odváží první říct, že už nemůže?

Brouček nás nenechal rozhodnout:

„Kdepak, díky! Co jsme si nabalili, musíme i unést, že, kluci?!“

Smutně jsme kývli. Opravdu – co si kdo zabalí, musí si sám i unést. Jenže doma se mi ten batoh zdál daleko lehčí. A dokud se nám do cesty nepostavilo tohle Kilimandžáro, šlo se mi obstojně. Po očku jsem se díval na ostatní. Myslím, že mysleli na to samé. Příště si balím úplně sám a nic jiného než předepsané mít nebudu. Ať si naši tvrdí, co chtějí, oni ten batoh nést nemusejí!

„Snad jsme mohli jít spodem! Jenže, já vám chci něco ukázat!“ pokrčil rameny Borek.

„Počkej,“ chytil ho za rameno Tim, „to chceš naznačit, že ta slavná Pevnost stojí dole v údolí? Že se do toho kopce štveme zbytečně?!“

„No, zbytečně snad ne!“ potvrdil s úsměvem Borek. „Já myslel, že budete rádi.“

„To máš pravdu!“ zasáhl Brouček. „Jistě že chceme taky něco vidět! Moc rádi.“

Tim s tichým zaskučením klesl k zemi. Rádce radši vyhlásil pětiminutovku odpočinku. S radostí jsme se skáceli do mechu. Brouček nám odpočinek zpříjemnil vyzvídáním, co kdo vlastně v batohu vleče. Zjistil, že krom povinné výbavy, mají všichni spoustu věcí navíc, které nám nabalili velectění rodiče. Jenže ti si teď v klídku seděli doma a nám se potily záda. Na tento rozpor nás upozornil náš milý rádce. A já s ním musel souhlasit. Jenže, proč se hádat s rodinnými představiteli moci, když je člověk rád, že ho vůbec někam pustili? Příště budu chytřejší a nějak to zvládnu.

Sotva jsme si trochu vydechli, už tu byl pokyn k další cestě. Přilepili jsme batohy k propoceným zádům a vyrazili. Borek s Broučkem byli kousek před námi. Konečně se zastavili. Dosupěli jsme k nim a zničeně padli k zemi.

„Vrchol je dobyt! zajásal v pádu Monty.

„Dobyt!“ radostně jsme mu sborově odpověděli, válejíc se v měkké trávě. V tu chvíli se nad námi mihl černý stín a my zaslechli podivný skřek.

„Hele, orel!“ zařval Greg a ukázal nad sebe.

„Pst!“ zasyčel rádce. „Copak neumíte být chvíli v klidu? Podívejte se na tu krásu a zírejte. Ale to byste nejdřív museli vstát!“

Vyskočili jsme na nohy. Orla jsem viděl jen jednou v zoologické zahradě. Přece si to nenechám ujít! Všichni jsme byli zvědaví.

Až nyní jsme pochopili, proč tu ti dva tak tiše stáli. Teda aspoň já to pochopil. Ještě nikdy jsem neviděl takovou krásu. Dole hluboko pod námi se klikatilo údolí s blyštící se říčkou uprostřed. Na bocích kopců trčely k nebi skály a skalky se záhony stromů. A nad tím vším se v záři slunce tlačícího se k horizontu vznášelo několik temných stínů.

„To nejsou orlové,“ ukázal na ně Borek. „To jsou káňata. Ale i tak jsou krásný, ne?“

Bez dechu jsem kývl. Ještě nikdy se mi nestalo, že by ptáci kroužili pode mnou. Měl jsem pocit, že i já brzo vzlétnu. Vždyť se to zdá tak snadné. Přivřel jsem oči a díval se na šumící hlavy stromů pode mnou. Tady se dalo skutečně snadno si představit, jaké je to létat …

„Tamhle je Pevnost,“ ukazoval Borek. „Vidíte?“

Pod jednou ze skal stál ukrytý dřevěný srub s kamenným komínem. Jako v Kanadě. Bájo! Tak to jsme zírali ještě víc.

„Jdeme dolů!“ zavelel Brouček. „To snad ještě zvládneme, ne?“

Jistě! Když to je z kopce a navíc je vidět cíl, to se jde hned veseleji. Ježek navíc vymyslel zlepšovák a batoh před sebou kutálel. Než jsem mohl jeho nápad okopírovat, batoh nabral rychlost a zmizel pod námi. Kluk zoufale vypískl a jal se ho pronásledovat. A my za ním. Batoh jsem si ale nechal na zádech. Nebudu přece zbytečně riskovat. Pomohli jsme kamarádovi dostat jeho bagáž z trní a za chvilku jsme skákali po kamenech přes dravou vodu. Pevnost se blížila a líbila se nám čím dál víc. Fakt senzace!

Stáli jsme na mýtince před srubem. V jeho dveřích stál vysoký muž s plnovousem. Borek na něj zamával:

„Ahoj, tati!“

Rozběhl se k němu. My jsme pozdravili a nerozhodně se zastavili.

„Borku!“ zazněl tátův hlas. „Čekám na tebe už dvě hodiny. Proč jsi nepřišel k večeři? Máma měla starost! A jak to proboha vypadáš?“

„Ále, zase Polňáci!“ mávl rukou Borek. „Ale vyřídili jsme si to s nimi, neboj. Tady kluci mi pomohli!“

„Dobrý den!“ sborově jsme pozdravili.

„Ahoj!“ vyšel nám vstříc. „Mně říkají Drobek.“

Každému z nás podal ruku. Měl stisk ocelového svěráku.

„Děkuji vám za Borka. I když, kdyby chtěl, tak se možná ubrání sám!“

„Ale, tati …!“ skočil mu do řeči Borek.

„To se vám nepochlubil, že chodí už čtvrtý rok do karate, viďte?“ nedal se Drobek. „Někdy v pohodě položí i mě!“

„Jenže to je něco jiného, tati!“ bránil se kluk. „To je trénink, sport. Slíbil jsem, že to, co umím, nepoužiji venku. To přece víš …“

„Vím. Jenže ti kluci už si dávno zasloužili lekci,“ kývl Drobek. „Já se ti do toho teda plést nebudu. Když myslíš, že je to přejde samo …“

Obrátil se k nám. Koukali jsme jako sovy z nudlí. Tak on umí karate a nechá se kliďánko zvalchovat. To já bych je hnal! Drobek ukázal na naše batohy:

„Dejte si je dovnitř, kluci. Přespíte tu, ne? Jste hosty naší Pevnosti! Ale provede vás už Borek. Já spěchám do práce. A taky musím říct mámě, že Borek je v pořádku. Kdoví, jestli se sem už taky nevydala! Jídlo jsem ti dal do komory. Ahoj!“

„Ahoj … a děkujeme!“ zmohli jsme se na odpověď. Borkův táta sedl na kolo a zmizel na cestě podél říčky.

Vešli jsme do srubu. Byla tu obrovská místnost s nádherným krbem. Všude na stěnách visely malované dřevěné placky, vlaječky trampských osad a další pamětihodnosti. Vše bylo stylové, připadali jsme si jako na Divokém Západu. Posadili jsme se u obřího dubového stolu a Borek před nás položil mohutnou knihu vázanou v kůži.

„To je kronika Pevnosti. Táta je tramp, kdysi byl i šerifem osady.“

Prohlíželi jsme si kroniku, popíjeli čaj, který nám Borek nabídl, a kulili oči. Já jsem ještě nikdy nebyl v žádné trampské chatě. Žil jsem v domnění, že tito lidé se sjíždějí k ohňům nebo do hospod. Ale že dokáží postavit takový nádherný srub …

Borek nám vyprávěl o historii Pevnosti. Jak ji jeho táta jako sotva odrostlý kluk s pár kamarády stavěl. Jak se tu ale nakonec začali sjíždět podivné party z okolí a jak se o ni každý hlásil. A jak nakonec otec s kamarády vyhrál soudní při a společně koupili pozemek, na němž srub již léta stál. No, moc jsem tomu nerozuměl, ale zdálo se mi přirozené, aby srub patřil těm, kteří ho postavili.

„Jeden místní pán chtěl srub pro sebe, aby ho mohl pronajímat za těžké peníze. Právě jeho syn je u Polňáků a pořád je proti mně štve.“

Další hodinka proběhla ve vzájemné debatě. Při ní jsme se dosyta najedli i napili skvělého mátového čaje, který nám Borek udělal. Zahráli jsme si i dalších pár broukovek, jak jsme začali říkat hrám našeho rádce. Ani jsme si nevšimli a už se přiblížil večer.

„Spát můžete nahoře, jsou tam matrace,“ ukázal na naše batohy Borek. „Vyspíte se jako v bavlnce!“

Podíval jsem se na Broučka:

„Když já myslel …“ začal jsem. Rádce na mne kývl:

„No jasně! Kdo chce se mnou spát venku, tak za pět minut vyrážíme! Vezměte si s sebou jen karimatky, spacák a převlečení. Zbytek si nechejte ve srubu. Nebudeme daleko!“

Náhle se ale ukázalo, že spaní pod širákem s přicházejícím chladem večera už tak nepřitahuje jako v poledne pod rozžhaveným sluncem. Klukům se moc nechtělo a vlastně i já jsem váhal. Jenže Greg asi nechtěl uhnout, když už ho to napadlo prvního, a já se jím nechtěl nechat trumfnout. Už vidím, jak by se ráno vytahoval, že jsem máčka! Kdepak, musím jít také. Brouček vydal poslední pokyny těm, kteří zůstali ve srubu s Borkem, a vyrazili jsme zadním vchodem přímo do lesa. Po chvilce jsme zastavili na malé mýtince a rozprostřeli zde své karimatky. Převlékli jsme se a zalezli do spacáků. Chvíli jsme si tiše povídali, ale nakonec jsme se odmlčeli. Díval jsem se do hvězd nad sebou a přemýšlel. Všimli jste si, že člověka při pohledu na hvězdy napadají jen samé veliké a ušlechtilé věci? Bylo mi krásně, plánoval jsem svou budoucnost v našem oddíle, jak moc toho dokážu, jak se jednou sám stanu rádcem a pak i vůdcem a budu jezdit s kluky jako jsem dnes já, jak …

Probudilo mne zatřepání. Nade mnou se skláněl Brouček a šeptal mi:

„Vstávej a obuj se. Hlavně ale tiše. Něco se děje kolem srubu!“

Posadil jsem se a nechápal. I já jsem najednou zaslechl ty strašlivé zvuky:

„Vlkodlaci!“

„Hele, nechej toho, jo?“ šťouchl do mne loktem Greg. „Horor byl už to, že jsem se musel probudit. Tak laskavě drž svou fantazii na uzdě!“

Brouček se zatím na chvíli vytratil a vrátil se, až když jsme byli připraveni vyrazit.

„Někdo pobíhá kolem srubu v bílých pláštích!“ řekl.

No to snad ne! Co když to jsou duchové? Vždyť ty skřeky nemůže dělat žádný člověk!

„Pojďte, chytíme jednoho!“ navrhl rádce a mně po zádech přeběhl mráz. Brouček to ale vzápětí naštěstí sám zavrhl:

„I když, na to je jich asi moc. Spíš je zkusíme vyplašit!“

No to by mne fakt zajímalo, jak chce postrašit strašidla. Taky jsem se na to hned zeptal, ale Brouček mne plácl po zádech:

„Neboj, to jsou ti puberťáci. Myslí si, že jsme všichni ve srubu a třeseme se strachy. Uvidíte, jak poletí!“

Připlížili jsme se ke srubu. Viděl jsem pobíhající bílé postavy a bylo mi všelijak. Brouček vedle mne ale zakýval stromkem a vydal ze sebe zvuk, při kterém mne fakt zamrazilo. Přísahal bych, že vedle mne stojí divoké prase! Ale byl to Brouček!

„Chrochtejte!“ zašeptal a rozhýbal další smrček. Pokrčil jsem rameny a zkusil to. Docela mi to šlo. Za chvilku už jsem chrčel a třásl stromky v širokém okolí, přičemž jsem v tom nacházel podivné uspokojení. Zvláště když jsem viděl, jak bílé postavy zděšeně prchají přes potok, kde nasedají na kola a mizí v údolí.

Uklidnili jsme kluky ve srubu, společně se zasmáli a nakonec se vydali zpět k našim bivakům.

Vlezl jsem si do spacáku a otočil se k našemu rádci:

„Hele, Broučku, a jak ty jsi přišel k té své přezdívce. Víš, trochu mi to k tobě nepasuje. Takovej obr a taková přezdívka …“

„Jakej obr?“ zasmál se rádce. „Nemyslím, že jsem teď nějak velkej. Ale když jsme přišel do oddílu, byl jsem skutečně nejmenší ze všech. Bylo mi devět a nosil jsem takový batoh se zkrácenými popruhy. Když jsem si ho nasadil, vypadalo to, jako bych měl nad rameny křidýlka. Od té doby jsem prostě Brouček …“

Spalo se nám po prožitém vzrušení krásně.

Ráno mne probudil zpěv ptáků a ostré slunce. Sbalili jsme se a vrátili se do srubu, kde Borek už chystal snídani. Pomohli jsme mu a vzbudili zbytek družiny. Společně jsme pojedli, uklidili a vydali se do vesnice na nádraží. Dlouho jsme pak Borkovi z vlaku mávali na pozdrav a u srdce nás hřála jeho slova:

„Díky za vše. V našem Údolí káňat jste vždy vítáni!“

Divíte se, že jsme se najednou všichni shodli na názvu družiny? Začali jsme si říkat Káňata a údolí pro sebe pojmenovali Údolím skutku. A ty názvy v oddíle platí dodnes …