První pohádka nejen pro Indyho
O Rysí smečce
věnováno družině Rysů
No, když jinak nedáte. Ale přiložte někdo na oheň, ať nám není zima. Povím vám jeden příběh, který se stal před mnoha lety – v době, kdy ani jeden z vás ještě nebyl na světě. Jeho hrdinou je malý, tenkrát sotva sedmiletý kluk. Měl nádherný dětství, prima staršího bráchu a ještě prímovější rodiče. Jeho táta byl vůdcem skvělého oddílu a všude bral své kluky s sebou. To víte, máma skrz toho mladšího vždycky trochu hubovala, ale nakonec s nimi jezdila taky. I ona měla v žilách skautskou krev.
Nu a tak ten kluk vyrůstal mezi staršíma a ti ho brali jako sobě rovného. Ostatní vrstevníci mu záviděli, ale sami byli příliš pohodlní, než aby se do podobného oddílu přihlásili. Ten kluk mi vyprávěl, že nejkrásnější byly noci nad jejich letním táborem. Často v noci utekl jen tak v trenýrkách a bos ze stanu, brouzdával se trávou, sedával u řeky, objímal holá kolena a poslouchal zpěv vln. Jak tam sníval o tom, že až bude starší, také bude takovým vůdcem jako jeho táta. A tak tam jednou usnul a táta ho našel. Ale nenadával, jen ho spícího odnesl zpátky do stanu a zabalil do přikrývky.
Náš příběh by asi běžel stejným směrem dál, kdyby NĚKDO nezakázal skauting a vše, co se mu podobalo. A když s tím někteří dospělí nesouhlasili, poslal je ten NĚKDO za mříže. A tak tomu klukovi ukradli na půl roku tátu. Ti, co klučinovi dřív záviděli, byli náhle na koni. Posmívali se mu, a kde mohli, tak mu znepříjemňovali život. On jen hrdě vztyčoval hlavu, a když už nemohl jinak, popral se. Za čest svou i svého táty. Zbil by třeba i celou třídu, ale zavolali si na něj posily z vyšších tříd, takže byl často bit on. Několikrát plival krev, ale vždy zůstal sám sebou. Nikdy neutekl, i když se před něj postavili největší rváči ze školy. Mockrát v duchu brečel ponížením, mockrát mu někdo zezadu podrazil nohy, mockrát mu drželi ruce, aby se nemohl bránit, ale nikdy nedal před svými nepřáteli najevo slabost. Jen si otřel nos, zamáčkl slzu a rval se dál. Vzpomněl si na slova svého táty:
„Pravda je jen jedna. A pokud ji mám, tak si za ní stojím!“
A pak se jeho táta vrátil. Bledý, zamlklý a už nikdy nevedl žádný oddíl. Až po létech se klučina dozvěděl, že mu to doživotně zakázali. Kluk zatím rostl a rvaček valem ubývalo. Jezdil po pionýrských táborech, bylo mu jedenáct a často po nocích plakával. Jeho vedoucí si mysleli, že se mu stýská po domově, ale jemu se stýskalo po jeho oddíle, po nocích tam u řeky v trávě! Nakonec přestal mít o všechno zájem, zlenivěl a další tři roky nikam nejezdil. Jen pořád ležel doma v zakázaných knížkách a snil. O své Bobří řece, o své Zemi nikoho, o své Písni úplňku …
Ve čtrnácti náhodou potkal jiné, kteří měli stejné sny. Znovu ho ovanulo kouzlo věrného přátelství pod zakázanou skautskou lilií. S nimi tedy začal jezdit a probouzet své sny k životu. Léta ubíhala, kamarádi odcházeli, noví přicházeli a on mezi nimi pomalu stárnul. Stále se však tvrdošíjně držel svých ideálů. Zakládal nové a nové družiny a oddíly, ale nikdy se mu nepodařilo postavit takový, jenž by byl obrazem toho, jehož byl kdysi členem on. Snad proto, že ti mladší také zlenivěli, snad proto, že tenkrát svýma dětskýma očima nedokázal vidět ve svých druzích nic jiného než dobro.
Teď ke své hrůze zjišťoval, že i ti nejlepší, které v oddílech kdy měl, mají své mouchy a nálady. Mockrát si připadal, jako by ho někdo znovu držel za ruce a ostatní ho bili a plivali mu do tváře. Utíkal pryč a hledal dál. Věděl, že i on má své chyby, ale hledal někoho, kdo by mu je pomohl odstranit. Ty, kteří by dokázali v noci vyběhnout ze stanů a jít snít k řece. A tam tiše vlnám i kamarádům vyprávět zapomenuté příběhy a sny. Hledal prostě ty, kteří by mu tak pomohli vrátit se do klukovských let …
Nedávno jsem ho znovu viděl. Stál v čele jednoho skvělého oddílu a v očích mu hrály nadšené záblesky. A já přemýšlel, kdeže jsem něco podobného už viděl. A pak mi to došlo. Vzpomněl jsem si na tu fotku, co mi jednou ukazoval. Fotku starou víc jak pětadvacet let, co na ní je jeho táta s oddílem. Tak jsem poprvé v životě viděl uskutečněný sen …
A teď se, kluci, pořádně zabalte do spacáků, oheň až do rána hořet nebude. A koukejte na ty hvězdy nad námi. Třeba bude některá padat. Pak si něco ze srdce přejte, protože když budete moc chtít, tak se vám to opravdu vyplní. Dobrou noc!
