V zajetí vlhké smrti

Seděl jsem uprostřed té tmavé plesnivé kobky a v ruce svíral revolver. Směšná zbraň, kterou mohu použít v nejlepším případě již jen proti sobě. Jak se mi zdál ještě před pár dny svět krásný a růžový! Všechno mi ale dnes tmavlo současně s dohasínající loučí …

Ještě před pár dny nás bylo pět. Všichni nadšení archeologové toužící po odhalení tajemného chrámu v jedné nekonečné džungli. Netoužili jsme po bohatství, lákalo nás dobrodružství a poznání míst, kam se ještě žádný běloch nedostal. A taky tak trochu sláva …

Prodírali jsme se hustým porostem, a dokonce jsme i vtipkovali, i když cesta trvala již pátý den. Domorodí nosiči se s námi neodvážili jít, tajemný chrám prý střeží duchové a nedovolí znesvěcení toho místa. Uprostřed chrámu je prý místnost zasvěcená Bohu Slunce s jeho soškou, jistě nedozírné hodnoty. Tuto historku jsme slyšeli v jedné peruánské hospodě a dala nás vlastně dohromady. Věděli jsme, že je to pro nás životní příležitost, výzva osudu. A dnes se náš sen stal skutečností …

Mezi porostem jsme zahlédli zdi chrámu! Stanuli jsme před tmavých vchodem. Byl jsem ze všech nejzkušenější, dal jsem tedy pokyn, aby zatím počkali, a začal luštit prastaré znaky na stěnách. Zakresloval jsem si plány chodeb i jejich nástrahy. Až poté jsem dal svolení ke vstupu. Raději jsem ještě nechal značit křídou zpáteční cestu, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Odstraňoval jsem staré důmyslné nástrahy a zajišťoval je. Zpáteční cesta pro nás neměla být problémem.

Po dvou hodinách jsme dorazili k cíli. Veliký oltář Boha Slunce! S nadšením jsem vše fotografoval. Na svých společnících jsem však viděl zklamání. Kde je soška? Museli jsme odsunout oltář a po kamenných schodech sestoupit do kobky pod ním. Zde stála! Byla nádherná, vyfotografoval jsem ji a až poté ji dovolil vzít do ruky. I zde byly všude tajemné nápisy, hned jsem je začal luštit. Celkem brzy se mi to podařilo. Všiml jsem si, že zatím soška zmizela v torně mých společníků.

„Vraťte ji na místo, nemůžeme ji odtud odnést!“

V jejich rukou se ale objevily revolvery.

„Tebe se tak budeme ptát. Potřebovali jsme tě, abys nás dovedl až sem. Zpátky trefíme sami. A ty si zde můžeš ty své nápisy luštit až do smrti …!“

Nebyl jsem schopen slova. Vystoupili po schodech a zasunuli oltář na původní místo. Až pak jsem začal křičet, ale nemohli, nebo nechtěli mne slyšet. Pokoušel jsem se snad stokrát odsunout oltář, ale byl příliš těžký. Beznadějně jsem seděl uprostřed kobky. Věděl jsem, že mí falešní přátelé jsou již zřejmě po smrti, soška nesměla podle nápisů opustit kobku. Někde na zpáteční cestě je čekala smrt. Potvrdil mi to i náhlý temný zvuk padajícího kamene a chvění země. Některé chodby se zřejmě zřítily a pohřbily mé vrahy. Věděl jsem, že i já jsem odsouzen k smrti. I kdyby se mi nakrásně podařilo odsunout oltář, zpáteční cesta je zavalena i s mými nehodnými druhy …

„BUDÍČEEEEÉK!“

Nechápavě jsem zíral.

„Dělej, Indy, ať naše družina nedostane mínusy! Zase jsi četl do půlnoci ty svý romány, že?“ cloumal se mnou Matýsek.

Kývl jsem a vyběhl ven. Radostně jsem se nadechl čerstvého vzduchu a postavil se do řady své družiny.

„První!“

Po očku jsem se díval na své druhy a byl na ně hrdý. Ti by mne nikdy pod žádným oltářem nenechali! V dálce za táborem stoupala z lesů pára a slibovala nová dobrodružství …