Druhá pohádka nejen pro Indyho

Kocouří starosti

Ale, kluci, mně se už chce spát. Dneska jsme měli fůru práce. Takže, jen jednu krátkou, jo?

Máme doma kocoura a říkáme mu Žofka. Divné jméno pro kocoura, že? Ale sami ho dobře znáte a ani vás nenapadne říkat mu jinak. Když byl ještě kotětem, všichni věřili, že je to kočka. No a dnes máme doma kocoura a říkáme mu Žofka. Je to pán nadmíru inteligentní a vychovaný, i když to není žádná čistokrevná rasa. Přiběhne na zapískání, na povel si sedne a zná i své „místo“. Teď ho zrovna učíme aportovat. Ale to jsem odbočil.

Když mi je někdy zle z příhod kolem mne, sednu si k oknu a on vyskočí na parapet. Hledíme spolu ven a v duchu nadáváme. Každý na svůj úděl. Pohled na ty lesy nás nějak uklidňuje …

Zrovna nedávno jsem tak seděl, hleděl a pěnil. V tu chvíli jsem to uslyšel:

„Ty máš tak na co nadávat!“

Polekaně jsem se otočil, ale v bytě jsem byl sám, jen Žofka předl vedle mne.

„To jsi byl ty?“ zeptal jsem se opatrně.

„No a kdo jinej?“ pustil se do mne kocour. „Už mě to nebaví tady sedět a poslouchat tě. Nechápu, jak si můžeš stěžovat. Já být člověkem, tak si pískám!“

„Co ty můžeš vědět?“ ohradil jsem se. „Máš se nejlíp. Jen jíš, spíš a nemáš vůbec žádné starosti!“

„To by ses divil!“ bránil se Žofka. „Zatímco ty v noci spíš, mám já starostí až nad hlavu! Ale to ty nepochopíš. Tvoje starosti na mou hlavu …“

Přesto začal vyprávět. Abych se raději místo toho stýskání kouknul, co my lidi vyvádíme. Že tady na kopci býval nádherný březový hájek, kde se scházely zpívat ty nejhezčí kočky z okolí. Teď tam vede silnice a kočky jsou fuč! Dole na dvoře skladu zase stála nádherná lípa a v její koruně se perfektně dřímalo. Jenže lípa někomu překážela, takže ji klidně skáceli. Tam na tu louku že už nemůže, protože je tam skládka. Když začne kouřit támhleta fabrika, tak raději ani nevychází, protože se to nedá dejchat. A přes tamtu zahradu už nemůže, protože tomu klukovi koupili rodiče vzduchovku. Jo a tamhle na něj házeli petardy. A z toho potoka už se taky nedá pít. A tamhle zase …

Najednou jsem se probral. Za oknem už bylo šero. Žofka spal vedle mne. A já přemýšlel, jestli se mi to opravdu jen zdálo. Na dvoře stály místo lípy složené cihly, po nové silnici si to frčela auta, fabrika kouřila, v potoce tekla pěna, v zahradě někdo střílel ze vzduchovky a odněkud se ozvala rána z petardy. To probralo i kocoura. Protáhl se, seskočil a napil se z misky. Pak se důkladně očistil, ohlídl se na mne a šel ke dveřím. Otevřel jsem mu a koukal, jak mizí v zahradách. Věřte mi, že jsem mu vůbec nezáviděl …

Od té doby občas sedávám u okna a nadávám. Jenže už nějak jinak. Po kocouřím …

A vy – hajdy do hajan. Doufám, že nikdo nepoleze do spacáku ve špinavých ponožkách. Tak dobrou noc! Zipe, co jsem to říkal o těch ponožkách?