Smolař

Tenhle kluk byl asi vážně smolař. Hned při svém prvním vstupu do klubovny sebou parádně seknul a to jako by předurčilo jeho oddílovou kariéru. Měl prostě smůlu na všechno. Stačilo na něj jen chviličku přestat dávat pozor a už lezl na strom, ze kterého okamžitě spadl, nebo uchopil sekerku v děsivé touze si také vyzkoušet sekání dříví a hned měl zdravotník práci. Byl nejmenší z celého oddílu, žádný nováček již nikdy nebyl menší. Není divu, že dostal přezdívku Smolař. Nezůstal jí nic dlužen. Na druhé straně je třeba říct, že to nebyl žádný nekňuba, byl to senzační kluk, který uměl spoustu věcí, a třeba když začal lasovat, chodili jsme se všichni dívat, co nového se naučil. Jenže, marná sláva, byl to přece jen smolař. Ovšem to, co se mu jednou stalo, se v oddíle dává k dobrému dodnes.

Bylo parné odpoledne. Vzduchem nepohnul sebemenší vánek, všichni kluci leželi v podsadách po vydatném obědě až na služební družinu, která spěchala s úklidem kuchyně. Odpoledne se mělo jít na koupaliště, pokud stihnou včas předat službu, mohou jít taky. A kdo by nechtěl?!

„Polední klid do půl třetí!“ zazvonila denní hlídka oddílovým zvonem.

„Paráda,“ sesul se vedle na postel Brouček. „Hodina a půl! Aspoň mi slehne. Zvládl jsem dvanáct knedlíků! Máš už uklizený kufr?“

Nutno osvětlit, že tohle byl můj první oddílový tábor. Byl jsem tehdy jeden z nejmladších členů oddílu, táhlo mi na jedenáct (už dva měsíce) a Brouček byl můj spolubydlící a rádce Káňat. Dost mne peskoval za úklid, ale já byl hrdý na to, že jsem s ním ve stanu. I když mi někdy vyčetl špatný úklid věcí, nikdy na mne před ostatními nedal dopustit. Omlouval mé případné chyby a vůbec se choval, jako by byl mým skutečným starším bratrem. Byl jsem mu za to vděčný.

Kývl jsem: „Jasně, chceš to ukázat?“

„My si přece věříme, ne?“ zavrtěl hlavou Brouček. „To by bylo, abychom si v družině lhali!“

Zavřel oči a vystrčil nohy z podsady. Za chvíli už odfukoval. Díval jsem se na něj a v duchu si přál, abych taky jednou byl jako on. Kamarád mu svěří i ty nejnáročnější úkoly a Brouk je spolehlivě zvládne. Je oddílovým stavitelem a většina táborových staveb by se bez něj neobešla. Šlo mu už na osmnáct, letošní tábor je poslední, na kterém je rádcem. Po něm postoupí do vedení oddílu a vedení Káňat bude volné. Kdo ho asi nahradí? Třeba už za jeden, dva roky to budu já!

Z krásných úvah mne vyrušily kroky na náměstíčku. Otvorem ve vchodu jsem zahlédl Smolaře, jak si to rázuje na latrínu. Jinak byl všude naprostý klid. Spokojeně jsem zavřel oči a za chvíli jsem už taky klimbal.

Smolař zatím došel ke kadibudkám. Měli jsme postavené tři vedle sebe a nesly stopy Broučkovy pečlivosti. Nahlédl za všechny dveře. Všude bylo volno. Smolař si spokojeně odfoukl. Měl rád při potřebě klid na rozjímání. Vlezl do nejvzdálenějších dveří, zabouchl je, zastrčil petlici a počal konat to, proč sem přišel.

„Příprava na nástup!“ probudil mne hlídkový zvon. „S sebou plavky, ručník, mýdlo a olej na opalování. Nástup přesně v půl třetí!“

Nastrkal jsem do telete předepsané věci, přidal tam ještě deku a už jsem stál v řadě Káňat. Všichni jsme se strašně těšili. Na koupališti je báječná voda a navíc holky, co nás děsně žerou. Bude to skvělé odpoledne.

Na nástupu ale zjistili Vlčci, že jim chybí Smolař. Jejich rádce Doudy se postavil doprostřed náměstíčka a svým mocným hlasem zařval:

„Smolařííí! Je nástup!“

V ten moment se na cestičce od záchodů objevila strašlivá postava. Byl to Smolař, ale jak vám vypadal! Měl jen jednu tenisku, na druhé noze zůstala jen ponožka. Byl v krátkých kalhotách a lýtka měl obarvena jakousi hnědou barvou. Ta se ostatně vyskytovala i na jeho původně bílém tílku stejně jako na obličeji. Ruce měl také pomazány tou barvou. Otočil jsem se na Broučka. Vždyť kadibudky jsme natírali před více jak týdnem. Že by někdo zapomněl barvy uklidit …? Celý tábor se bavil na Smolařův účet až do chvíle, kdy vešel mezi nás. Pak, nástup nenástup, celý oddíl se rozprchl do všech světových stran. Ta barva nebyla barvou. Jo, bylo to přesně to, co si myslíte.

Vlčci na koupaliště nešli, neboť si dali za úkol dát Smolaře zase dohromady. My, Káňata, jsme nešli také, protože Vlčci jsou naši největší kamarádi. Všichni společně jsme se sešli pod naší přehrádkou na potoce kolem Smolaře. Ten stál po kolena ve vodě a vypadal jak hromádka neštěstí. Nebo jak jiná hromádka.

„Svlíkej se,“ řekl mu Doudy. „Všechny věci, co máš na sobě, hoď sem do vody. Až se to odmočí, tak to vypereme. A nebul, spíš nám pověz, jak se to stalo. Určitě se tomu společně zasmějeme.“

Smolař se tedy svlékl a v rouše Adamově nám pak mezi přívaly teplé vody, kterou jsme ho zásobovali, vyprávěl, kterak byl z ráje vyhnán …

Když vykonal potřebu, řádně se očistil, upravil a chystal se opustit tato loviště. Jenže bohužel, petlice se nějak zasekla či co. Nebo ji příliš pevně zastrčil a teď neměl sílu na její otevření. Chvíli se o to přesto pokoušel, pak trpělivě čekal, zda jej někdo nevysvobodí. Dokonce i volal, leč nikdo jeho hlásek neslyšel. Litoval, že si s sebou nevzal píšťalku, ale kdo to mohl vědět, že? Když už čekal na své vysvobození nějak dlouho, podíval se na hodinky. Zjistil, že už je skoro čtvrt na tři a v půl je nástup. Nechtěl Vlčkům pokazit bodování a rozhodl se, že se odtud musí dostat stůj co stůj. Střecha byla pevně usazena, ani s ní nehnul. Jediný otvor, který se nabízel, sloužil k úplně jiným věcem, než k odchodům z latríny. Ale byla to jediná cesta ke svobodě. Smolař byl nejmenší z oddílu a věděl, že takový otvor mu bude stačit. Toho bohdá nebude, aby český skaut před nebezpečím couvl! Vlezl na desku, spustil nohy do díry a opatrně se spouštěl. Když mu čouhala jen hlava a nohy stále nemohly nalézt oporu, pokusil se vrátit zpět. Jenže ruce se mu nějak smýkly a on byl najednou dole. Seděl uprostřed toho, co tábor vyprodukoval za týden. Trochu se mu z toho udělalo zle, ale rychle se vzpamatoval. Čím dřív bude venku, tím dřív bude lépe.

„No a jak jsi teda vlastně vylezl?“ nalil Doudy další vědro na Smolařovu hlavu a opatrně si k němu přičichl. „Ježkovy voči, kluci přineste všechny možný mýdla, který ve stanech máte. Čím voňavější, tím lepší. Nebojte se, že byste přišli o vyprávění, protože teď jdeme mýt hlavu. Broučku, podej mi ten šampón a kolíček na prádlo. Jo, ten kolíček mám na nos.“

Když jsme sbíhali s mýdly a sprchovými gely zpět k přehradě, Smolař vypadal jako sněhová koule. Od hlavy až k patě byl obalen pěnou z Broučkova šampónu.

„Necháme to chvilku působit,“ rozhodl totiž Doudy. „A ty můžeš pokračovat!“

Pak pochopil Smolařovu gestikulaci a ručníkem mu trochu otřel obličej. Kluk vyprskl pěnu z pusy, namočil si dlaně v potoce a trochu se napil limonády, kterou jsem mu přinesl. Pak se smutně prohlédl a začal popisovat svůj únik ze smradlavého vězení.

„Myslel jsem, že ta kadibudka půjde podlézt,“ povídal namydlený naháč v obklíčení skvělých posluchačů. „Ale nešla. Jediný otvory, který vedly ven, byly nad mou hlavou. Přešel jsem teda pod prostřední kadibudku …“

„Dovedeš si představit, co by se asi dělo, kdyby tam v tu chvíli někdo přišel?“ šeptl mi do ucha Lvíče a já skoro nahlas vyprskl smíchy. Ale hned jsem ztichl, neboť i já byl zvědav, jak tohle vyprávění uprostřed arnoštovského potoka dopadne …

„Zkusil jsem se dostat ven tudy, ale a díra byla výš, než jsem čekal,“ pokračoval Smolař. „Musel jsem jít až pod tu krajní. Cestou jsem nějak zapadl a ztratil tam tenisku. Nikde jsem ji neviděl. To bahno se za ní normálně zavřelo!“

„To nebylo bahno,“ šeptal mi zase do ucha podšívka Lvíče, měl jsem hned práci se svou bránicí.

„Několikrát jsem musel vyskočit, než se mi podařilo zachytit se rukama nahoře. Stejně ale ten první pokus nevyšel. Nějak se mi to smeklo a už jsem v tom seděl …“

Kolem něho se ozývalo podivné mručení. Podezřele se rozhlédl, ale my se udrželi. Nikdo smíchy nevybuchl. Vždyť to bychom přišli o konec vyprávění!

„Ale napodruhé jsem se už udržel,“ rozhodil rukama Smolař. „Podařilo se mi nohou zapřít ve stěně toho výkopu a pak už to šlo líp. Za chvíli jsem už byl venku. No a zbytek znáte. Na nástup jsem to ale stejně nestihl. Doudy, promiň. Já si vezmu mimořádnou kuchyňskou, abych to dohonil, jo?“

„Myslím,“ zavrtěl hlavou rádce, „že tě Kamarád hned tak do kuchyně ne­pustí. Víš, trochu jsi nám načichl, bráško. Ale neboj, to časem smyjeme!“

Když jsme viděli Smolařův smutný výraz, smích nás přešel. Brouček donesl prkno, kterým přemostil potok.

„Postav se na něj,“ poradil klukovi. „My se o tebe postaráme, neboj!“

Donesli jsme si nejrůznější žíňky a hadříky, natřeli je řádně mýdlem a pomohli jsme našim rádcům. Smolařův smutek postupně tál, na konci už volal:

„To je bezva! Skoro jako masážní sprcha!“

Co vám budu povídat. Myli jsme ho přes hodinu. Jeho věci jsme nechali točit se pod splavem až do večera, než je Doudy vytáhl a vypral. Krom té druhé tenisky, neboť tu jsme slavnostně pohřbili hodem do latríny. Vlčci se tajně složili a druhý den z nákupu dovezli Smolařovi ty samé tenisky. Když se to dozvěděla Káňata, přidala jim hned pár korun.

Brouček vzal dláto a šroubovák, dostal se do uzamčené kadibudky a zvětšil otvory na petlice. Pak vzal teplou vodu s chloraminem a sám všechny latríny umyl.

Vlčci Smolařovi pořádali lázně dvakrát denně. Blížil se totiž návštěvní víkend a s ním i příjezd rodičů. Smolař byl krásně vymydlený, jako by na tábor sotva nastoupil, a všichni Vlčci na něj byli právem hrdí.

Nebyl jsem u toho, když přijela Smolařova máma. Pumpoval jsem zrovna s Broučkem dole u přehrady vodu do barelů nad umývárnami, když jsme zahlédli Vlčky, jak v čele s Doudym sbíhají k nám.

„Umírám!“ zařval jejich rádce a skočil do přehrady. Družina jej s podobnými výkřiky následovala. Až pak jsme se dozvěděli, co se vlastně stalo.

Kluci s napětím čekali, jak maminka Smolaře pochválí. Spokojeně si ho prohlédla, objala a pak řekla: „Jeníčku, ty nějak smrdíš …“

Doudy vylezl z přehrady a naklonil se k Broučkovi:

„On už prostě smrdět nemůže, rozumíš!?“

Načež skočil do přehrady zpět ke své družině a jejich osvobozující smích se nesl celým údolím.