Vodopád

Naše kánoe se prodírala peřejemi. Byl to přímo zázrak, že jsme se ještě drželi nad vodou. Paže mi umdlévaly a já zapomínal, z jakého pekla jsme to ujížděli. Myšlenky se soustředily na jedinou – přežít.

Náhle se před námi ozval hukot jako z pekelného chřtánu – VODOPÁD! Mířili jsme k němu úděsnou rychlostí. Otočil jsem se k Joeovi:

„Musíme vyskočit, dělej!“

„Indy, ale co náklad ? Vždyť to je hotové jmění!“ protestoval.

„Na co nám bude zlato, když zemřeme pod vodopádem!? Skákej!“

Oba jsme vyskočili z neovladatelné loďky a snažili se zachytit o kameny a kmeny, mezi kterými jsme se řítili. Měli jsme štěstí. Voda se přes nás valila ve zběsilém tempu, ale my se pevně drželi tlusté větve vystouplé nad jazyky peřejí. Vyhoupl jsem se na ni a natáhl ruku, abych pomohl i Joeovi. V tom jsem s hrůzou uviděl, jak jej do hlavy udeřila plovoucí kláda! Joe se pustil a mizel ve řvoucím živlu. V první desetině vteřiny jsem nevěděl, co dělat. Ale pak jsem na okamžik zahlédl jeho tělo a odrazil se v mohutném skoku od větve do peřejí …

„Indy, Indy! Slyšíš mne?!“

Co to? Řvoucí peřeje zmizely, všude kolem je ticho a tma, jen do očí mi někdo svítí baterkou …!

„Indy, to jsem já! Už mne vnímáš?“

Posadil jsem se. Vždyť jsem ve svém stanu na táboře oddílu a ten hlas patří Kamarádovi!

„Kolik je hodin?“ zeptal jsem se. „Já dnes hlídku ale nemám!“ Strašlivě se mi chtělo spát.

„Jedna po půlnoci. Poslouchej – vím, že máš za sebou náročný den, ale přišli ze sousedního tábora, že se jim při noční hře ztratil jeden kluk. Jestli bychom jim nepomohli pročesat les. Rozumíš mi?“

Kývl jsem.

„Indy, nechci tě do ničeho nutit a nebudu se zlobit, když nepůjdeš. Ale pokud chceš jít s námi zkusit ho najít, čekáme tě do deseti minut v jídelně. Já se ještě musím jít zeptat ostatních …“

Kamarád zmizel ve vchodu stanu. Zavanul odtamtud náramný chlad. Můj spolunocležník byl osmiletý kluk, vůdce ho asi vůbec nebudil. Díval jsem se, jak si spokojeně spí, a tupě seděl. Stačí jen tak málo, jen se zabalit zpět do vyhřátého spacáku a za chvíli jsem na Amazonii. Nebudu se muset vláčet tou studenou tmou čtyři kiláky do sousedního tábora a pak se kdoví jak dlouho prodírat lesem. Kamarád říkal, že se zlobit nebude! Pomalu jsem upadal do mrákotného spánku, když tu mi odkudsi z hlubin vědomí konečně blesklo, co se kolem skutečně děje. Že tam venku, v té studené nepřátelské tmě je někdo, kdo potřebuje třeba zrovna mou pomoc! Čert vem Amazonku, čert vem vodopády, tady jsem potřebný víc!

Vyskočil jsem ze spacáku, rychle se oblékl a s baterkou vyrazil ven. Sešlo se nás 18, skoro dvě třetiny oddílu. Ještě chvíli jsme čekali, jestli někdo přijde, a pak se na Kamarádův pokyn vydali ven z tábora. Šli jsme mlčky, každý ještě v jakémsi polospánku, a snažili se přizpůsobit tempu našeho vůdce. Náhle se zastavil a obrátil k nám:

„Poslouchejte mne dobře. Žádný chlapec se neztratil, byla to jen zkouška, zda byste i po namáhavém dni dokázali obětovat odpočinek a jít pomoci potřebným. Moc vám za to děkuji! A pamatujte – dnes to byla jen hra, ale zítra to může být skutečnost. Nikdy neodmítejte prosbu o pomoc!“

Každému z nás po řadě pevně stiskl levici. Bylo to pro nás víc než vyznamenání. Až pak jsem se vrátil do své Amazonie …