Třetí pohádka nejen pro Indyho

O bohu, kterého bylo možno se dotknout

Na družinové výpravě Káňat jsme konečně dorazili na místo, kde se dalo tábořit. Rozdělali jsme oheň a pojedli. Rychle se stmívalo. Kluci leželi ve spacácích v kruhu kolem ohně, rukama podepírali brady a mžourali do plamenů. V jejich očích tančily tajemné záblesky. Ve mně to rozechvívalo vzpomínky na časy velmi, velmi vzdálené. A Káňata zatím trpělivě očekávala svou pravidelnou pohádku na dobrou noc …

V minulých dobách žili vysoko v horách dva mudrcové – Fill a Gill. Všechen lid pod horami je uctíval jako bohy a vysílal k nim své zástupce pro cenné rady. A oni ochotně pomáhali. Až jednoho dne se rozhodl mladší Gill, že sestoupí k lidem. Chtěl jim pomáhat přímo v jejich sídlech a nedbal varování staršího druha. Vydal se na cestu do údolí.

Klaněly se mu zde zástupy lidí a ještě větší ho doprovázely. Jako lavina před nimi letěla zvěst, že jeden z Bohů hory sestoupil k lidem. Navštěvoval vesnice a města, všude ho uctívali a všude za ním chodili pro rady. Najednou toho bylo hodně i na Boha. Vybral si z lidí několik žáků a ty určil za své zástupce. Rozhodovali jeho jménem, zatímco on láskyplně kynul davům. Jenže jeho žáky byli jen lidé z rovin. Už dávno nerozhodovali podle Gillova učení, nýbrž podle toho, jak se jim kdo líbil. Právo přece stálo vždy na jejich straně, cítili se být novými bohy.

Gill neviděl a neslyšel. Nebo spíš nechtěl vidět a slyšet. Svým učedníkům bezmezně věřil – vždyť dovedli tak krásně lichotit – a zle se obořil na ty, kteří si jednou dovolili si na ně u něj stěžovat. Byl Bohem, kterého bylo možno se dotknout, a za to vyžadoval bezmeznou úctu a pokoru. Bylo možno kritizovat vše, ovšem krom jeho učení a žáků. Kdo se nepodřídil, stal se nepřítelem.

Reptající poselstvo malé vesničky odešlo a žáci se sesypali kolem Gilla. Tohle přece nemohou takhle nechat! To ničemné hnízdo se musí potrestat! Byla to jedinečná příležitost ukázat svoji moc. Smyšlenými historkami o proradnosti zmíněné vesničky tak dlouho popichovali svého Boha, až se rozzuřil a dal povel k sehnání vojska. Jen ohněm a železem lze ty proradníky naučit správnému chování!

Žáci si mnuli ruce a nadšeně se vrhli do díla. Ale ve vesničce nečekali se založenýma rukama. Gillovy přípravy nebylo možné přehlédnout. Na všechny strany se rozjeli poslové se žádostí o pomoc proti Bohu, kterého bylo možno se dotknout.

Pomoc přišla včas. Když Gillovci dorazili k vesničce, viděli, že ji nemohou beztrestně napadnout a vyplenit. Na pláních proti sobě stála dvě rovnocenná vojska. Gillovi se zatmělo před očima. Oni se mu odvážili postavit! Jemu! Bohovi, kterého bylo možno se dotknout! Prudce pobídl koně a vyrazil do útoku …

Rozhlédl jsem se kolem ohně. Unavená Káňata vesměs spokojeně pochrupovala, jen Indy se tázavě díval:

„A dál? Jak to dopadlo?“

Přiložil jsem na zkomírající oheň:

„Jak bys chtěl, aby to dopadlo?“

Dlouze se zahleděl do plamenů:

„No třeba, že se na poslední chvíli objevil Fill a všechno to zarazil. Anebo že Gillovi najednou došlo, že nemůže existovat jen ta jeho pravda, že jeho žáci jsou proradní a špatní, … No, že to prostě takto nejde!“

Zavrtal jsem se do spacáku:

„Snad. Kéž by, Indy.“

A pak už jsme se jen společně tiše dívali do hvězd a přáli si, aby raději nebylo žádných bohů a žádných proradných žáků …