Přežít …

Byla to nejdrsnější akce zimy. Mluvívalo a básnilo se o ni již v létě. Jak jsem si přál, abych byl vybrán! Jak jsem chtěl patřit mezi ty, kteří budou u toho! Zimní táboření. Nádherný sen parných letních nocí.

Jakmile se objevila první jinovatka, hned jsme se vyptávali, kdy to vypukne, a Kamarád nás odbýval s tím, že je ještě dost času. Ale ať počítáme s tím, že pojedou pouze ti, kteří mají kompletní zimní výzbroj a svolení rodičů. Copak výstroj, to bylo u mne už v pohodě. Však jsem se na kvalitní spacák něco našetřil a napracoval! Horší to bude s tím svolením rodičů. Těm se totiž jen při pomyšlení, že bych jel v zimě stanovat, byť jen na jednu noc, protáčely panenky. Jenže já to s nimi naštěstí už umím. Svolili. Dík.

V těch lednových dnech konečně sklouzl teploměr pod mínus dvacet stupňů a sněhu byla hezká hromada. A hned první sobotu po tom jsme vyrazili. Bylo nás osm. Osm šťastlivců, kterým záviděl celý oddíl, a přišel se s námi rozloučit. Někteří říkali, že prý navždy. Nenechali jsme se deprimovat a v pohodě nakládali své batohy na saně. Poslední stisky rukou a pak již hurá na oddílové tábořiště.

Slunce nám svítilo na zasněženou cestu, mráz pálil do nosů a my neúnavně směřovali ke svému cíli. Hodinu po poledni jsme byli v lomu. Podle pokynů Kamaráda jsme postavili stany a zahájili mohutnou sněhovou válku. Vůdce ji po čase ukončil upozorněním, že se asi nejspíš nebude kde usušit. Měl pravdu. Pokusili jsme se rozdělat oheň. To teda bylo fakticky umění. Hlavně najít suché dříví pod metrovou závějí. Leč podařilo se. Ale stejně díky tvůrcům za plynové vařiče.

Pojedli jsme a šli se podívat na stará oddílová místa. Vše nám připadalo nové a jiné, les ležící pod příkrovem sněhu byl tajemný a s přibývajícím šerem jsme začali pociťovat i podivnou tíseň. Dokud svítilo sluníčko, to nám bylo hej! Jenže s přicházejícími stíny přišlo i uvědomění, že dnes nebudeme doma v peřinách. Že budeme skutečně spát venku na sněhu! Kamarád naše pocity vycítil. Však byl asi na nás pohled, když jsme se tiskli k ohni, pro nás jedinému spojenci v boji proti chladné tmě! A tak začalo povídání. O prvních krůčcích tohoto oddílu, o klucích dávno dospělých, ale tolik podobných se současnými členy oddílu, o prvním zimním táboření, o prvních pocitech …

A my najednou věděli, že tady někdo před lety již stál, seděl u stejného ohně odkázán jen na svoje vlastní síly a důvěřoval jim stejně jako svým druhům. Všichni na tom byli obdobně. Člověk je zvyklý na teplo svého příbytku a jeho pocity v konfrontaci s drsnou přírodou jsou většinou stejné. Strach, zda to opravdu dokáže. Oheň dohasínal a my se soukali do stanů. Nad našimi hlavami zářilo nebe plné hvězd tak mocně, jak to jen v zimě dokáže.

Nacpal jsem se do spacáku, zabalil dekou a díval se do stropu stanu. Nebyla mi zima, ale vedro také ne. Měl jsem přitom na sobě vlastně všechny své suché věci. Moc jsme nehovořili. Padlo pár vět, něco vtipů se snažilo prorazit tísnivý mráz venku, ale nakonec každý zůstal se svými myšlenkami. Lvíče usnul snad hned. Slyšel jsem jeho spokojené pochrupování, ale já nějak nemohl zabrat. Podobné pocity jsem zažíval poprvé a vlastně se bál usnout. Na mysli mi vytanuly nejrůznější poznámky známých, kterým jsem se chlubil s tím, že budu v zimě nocovat pod stanem.

„Jen abys nelitoval!“

„Počkej, pak si poležíš měsíc v nemocnici!“

„Budeš rád, když to přežiješ!“

A já pochyboval. Nakonec mne však přece jen zmohl spánek. V noci jsem se několikrát probudil zimou. Ale to proto, že ze mne buď spadla deka nebo jsem si odkopal spacák. Hned po zachumlání do tepla jsem znovu usnul.

Otevřel jsem oči. Do stanové plachty se opíralo sluníčko a já chvíli nechápal, kde jsem. Celá celta nad námi byla potažena jinovatkou, až jsem se lekl, že byla vánice a nafoukala nám sem sníh. Vylezl jsem. Bylo osm ráno a venku už vesele plápolal oheň. Uvědomoval jsem si, že mi ani příliš velká zima není.

„Do stanů nenasněžilo,“ vysvětloval Kamarád. „To se jen na celtě srážel váš dech a díky velkému rozdílu teploty zde hned mrznul. A jak se vám vůbec spalo?“

Přiznávali jsme, že zas tak zle ne. Mysleli jsme, že to bude mnohem horší.

Posnídali jsme, zabalili a otočili saně k domovu. Rodiče nás již napjatě očekávali. A druhý den ve škole to byla přímo palba otázek. Až jeden kluk řekl:

„Tak se přiznej, že jsi rád, žes to přežil!“

A já na to:

„Omyl, pánové. Jsem rád, že jsem to zažil!“

A věděl jsem, že mluvím pravdu.