Závory

Bylo to zrovna na vánoční schůzce, kdy jsme z Kamaráda vyždímali další vzpomínky na jeho dětství a přátelství s Krojcou. Vzpomněl jsem si totiž na jeho slib, který nám na táboře dal. Jeli jsme tehdy z letovické přehrady a cestou potkali železniční přejezd se spuštěnými závorami. Kamarád tehdy místo aby hudroval, že nám ostatní ujedou, se začal neuvěřitelně smát. To bylo něco pro nás. Nechápavě jsme se ptali, cože to je tady k smíchu, a náš vedoucí řekl, že si jen vzpomněl, co jednou jako kluci zažili s Krojcou, jeho přítelem z dětství, na oddílové výpravě. Ale vykládat nechtěl, že prý snad jednou, třeba v zimě …

Netušil, že mám takového pamatováka. No spíš to bude tím, že jsem si jeho slib napsal do deníku a náhodou jsem si ho teď před Vánoci přečetl. A tak jsme se díky této náhodě znovu mohli přenést do doby, kdy Kamarád byl kluk jako my …

Když vzpomínám na dny svého dětství, musím srovnávat. Neznali jsme počítače, videa, cédéčka. Ale necítím to jako újmu. Spíš si myslím, že to bylo naše obrovské plus, o němž jsme nevěděli. Nepřišli jsme ze školy a nesedli k počítači. My vyrazili ven, les jsme měli za humny, kluky v družině jsme nemuseli přemlouvat na výpravu. A v létě jsme se scházeli i mimo tábor. Rodičové k nám měli důvěru, mohli jsme klidně vyjet na třídenku, stačilo jen, když jsme to oznámili vůdci. Mohu vám říct, že jsme si svého chlapectví užívali.

Byl krásný letní den, jaké dnes už nebývají. Asi proto, že ve vzpomínkách je všechno vždy takové krásnější, modřejší, barevnější. Tenkrát jsme se procházeli v tou dobou takřka opuštěném nectavském údolí. Koupali jsme se v potoce, vyhřívali na sluníčku, prostě pohoda. Naši pozornost si získal blízký železniční přejezd se závorami. Žvýkali jsme stébla trávy a vedli moudré řeči. V té době totiž každé závory musel obsluhovat jeden zřízenec z blízké budky. Tyhle ne. Prostě klidně samy spadly, když jel vlak.

„Jsou na dálkový ovládání,“ řekl náš rádce Klasik. „Tak budou brzy vybaveny všechny přejezdy. Bude to mnohem bezpečnější.“

„Kdepak,“ uculoval se Krojca. „Ovládá je lilipután, takový trpaslík. Dráhy je teď najímají po celý zdejší trati. Je tu málo práce, tak posílají menší lidi.“

„Fakt?“ ozval se Rorýsek. Bylo na něm vidět, že by tomu klidně uvěřil. Klasik vysvětloval princip jakéhosi zpřevodovaného drátovodu, který je ovládán klikou, nebo dokonce elektromotorem ze stanice, která odtud ani není vidět. To vzbudilo náš zájem.

„Půjdeme se podívat, jo?“ smlouval jsem. „Drátovod jsem ještě nikdy neviděl!“

Nechali jsme své věci u vody a vyběhli k trati. Podél ní to byl k závorám jen skok. A skutečně se tudy táhly podivné dráty.

„Tohle je ten drátovod?“ zklamaně protáhl Rorýsek. „No nic moc, prostě dráty …“

„A co jsi čekal, maličký?“ zasmál se Krojca. „Trpaslíci nic jiného jak dráty nepotřebují. Prostě si plivnou do dlaní a tahaj. Na levý straně přitom závory padají, na druhý straně se zvednou. Ušetří se a navíc, když nejede vlak, můžou hrát mariáš …“

„Kecá,“ skočil mu do řeči rádce. „Rorýsku, nevěř mu. Tahají za to lidi a dělají to klikou. Žádní trpaslíci u dráhy nepracují!“

„Teď kecáš ty,“ triumfoval jsem se. „Pamatuješ na toho pána v úschovně na nádraží? Byl vysokej jako naše nejmenší vlče! A byl to nádražák!“

Klasik na mne zahrozil a vyrazil mi dát herdu. Prchali jsme se smíchem před ním, ale dráty kolem trati najednou ožily a závory začaly klesat do stojanů. Za chvíli byly dole. Zapomněli jsme na honičku a vrátili se k nim. Kluci si je už prohlíželi, zkoušeli je potěžkat, zahýbat s nimi nebo je dokonce zvednout. Klasik je hned všechny začal napomínat, vyhnal nás z trati a museli jsme na silnici před závory a poslušně se dívat na přijíždějící vlak. Jenže nic nejelo.

„Kde je ten vlak?“ nedočkavě spustil Hrášek. „To mají nějaký pokažený, ne?“

„Nemají,“ zavrtěl hlavou Klasik. „Do stanice asi přijel vlak, tak stáhli závory na další část trati. Až projede, zase je zvednou.“

„Kdepak,“ smál se Krojca. „Trpaslíci šli na svačinu, tak raděj prostě sundali závory všude, kam dohlídli.“

Rádce byl blízko, tak Krojcu štulcem vítězně umlčel. Nedočkavá vlčata ale uklidnil až táhlý hvizd píšťaly. Vlak se konečně blížil, v oknech byli vyložení výletníci, kteří nám vesele mávali. Asi to byl legrační pohled na partu v plavkách, nedočkavě přešlapující u závor. Mávali jsme také a za chvíli motoráček zmizel za zatáčkou.

Napjatě jsme čekali, ale dráty se ani nepohnuly a závory tudíž také ne.

„No asi ještě pojede vlak zpět nebo drezína …“ váhavě naznačil Klasik. Zároveň si všiml třesoucích se vlčat a rozhodl: „Kluci a alou se obléct! Klepete se jako ti oslíčci v pohádce! Zabalíme i batohy, protože hned vyrazíme!“

„My vás doběhneme!“ vyhrkl Krojca. „Ještě chviličku tady pobudeme …“

Vrhl jsem prosebný pohled na Klasika. Ten váhavě kývl:

„Ale na nikoho se nečeká. Budete si pak muset pohnout.“

„Jasně,“ souhlasili jsme oba. „V cuku letu jsme tam. Však víš, že my nezdržujeme.“

Rádce se zbytkem družiny zmizel a nás napadl šílený nápad. Vsadili jsme se, kdo z nás dvou dokáže déle udržet závoru dole. Nebyl čas na nějaké rozmýšlení, protože dráty se daly do pohybu. Krojca přeběhl na druhou stranu a obkročmo se zavěsil na závoru.

„Počkej to nesmíš, já myslel, že jen rukou …“ protestoval jsem, ale rychle chytil svoji závoru, protože se začala zvedat.

Zpočátku to bylo lehké. Krojca svou vahou nedovolil závoře ani se pohnout ze stojanů, i já jsem zastavil svoji a lehce ji vrátil zpět. Dráty se na chvíli zastavily a my vítězně halekali. Jenže najednou přišel prudký náraz, závora se mi vysmekla z ruky a vystřelila vzhůru.

Prohrál jsem. Zklamaně jsem se otočil ke Krojcovi, ale s údivem jsem zjistil, že tam není.

Klepal se na vrcholku vztyčené závory ve výšce několika metrů. Stál jsem tam a nebyl schopen pohybu, jen jsem s otevřenou pusou sledoval svého kamaráda ve výšinách.

Závora se přestala kývat a kluk neměl sílu se déle držet. Začal po ní sjíždět dolů a plnou vahou dosedl na kovový spodek. To mne probralo a vrhl jsem se mu na pomoc. Podařilo se mi ho sundat z jeho tureckého sedu, kterým svíral závoru a on teprve teď zaúpěl. V pažích a stehnech měl několik třísek, které obdržel při svém ďábelském sjezdu, ale ty snad ani nevnímal. Ozývala se úplně jiná část těla.

„Ty bláho,“ hekal. „To byla šlupka. Já mám zadek na mraky!“

V polodřepu se za mé vydatné pomoci vydal k našim batohům. Postupně se narovnával, a když jsme dorazili na dohled Klasikových očí, statečně dělal, jako by se nic nestalo.

Rádce už měl zabaleno, pomáhal mladším a vrhl na nás jen krátký pohled:

„Budete nás muset, kluci, dohnat, půjdeme napřed!“

S radostí jsme to přivítali. Zatímco si Krojca vytahoval třísky, zabalil jsem oba batohy, převlékli jsme se a vydali se k našemu tábořišti. Cesta nám tenkrát trvala hodně dlouho.

Když jsme leželi ve spacácích, šťouchl jsem opatrně do svého kamaráda:

„Já jsem ti vlastně zapomněl gratulovat. Přece jsi vyhrál!“

„Myslíš?“ zahekal. „V tom případě bych příště rád prohrál …“

Kluci se smáli a litovali, že dnes už nejsou takové kulatinové závory. Jen mně se neodbytně vnucovala jedna myšlenka. Panečku, ten náš vůdce býval taky pěkné kvítko!