V záři měsíce

Vlastně jsem nikdy nevěřil na věci jako je magie, kouzla a takové ty věci. Jenže pak jsem zažil další ze super výprav našeho oddílu.

Bylo to na našem tábořišti, když jsme stavěli srub. Práce bylo nadbytek, rukou zase tolik ne, neboť každý člen oddílu se bohužel do práce nehrne. A když se dozví, že na výpravě jí bude opravdu hodně, to je pak slyšet hned výmluvy typu – „… víš, rád bych jel, ale máma mi to zakázala, protože si musím opravit známky“ – a pak takový kluk je celý víkend venku, učení žádný a večer ještě do kina, aby se v pondělí přihrnul do školy se slovy:

„Tak jaký to bylo?“

No a já jsem moc rád, když mu můžu s klidným srdcem říct: „Skvělý.“

A myslet si svý, protože jsem rádce a mým úkolem je spíš povzbuzovat než kárat. I když se mi chce křičet:

„Tak jsi měl jet s námi! Nemusel jsi se flákat po ulicích od ničeho k ničemu. Mohl sis v perfektní partě kámošů sám sobě dokázat, že nejsi žádná máčka!“

A tak řeknu: „Škoda, žes u toho nebyl.“

Ten víkend totiž bylo navíc i perfektní počasí. Jelo nás jen pár, někteří na kolech, jiní autobusem, abychom se sešli na místě pro nás tak přitažlivém. Za těch pár týdnů, co jsme v našem lomu stavěli srub, se zde vykrystalizovala zvláštní banda šílenců, kteří jezdí každičký víkend a nevadí jim puchýře na dlaních. Je tu spousta práce, ale i legrace a práce nám jde prima od ruky. Nikdo netuší, co je to za pocit, když vám pod rukama roste něco, co bude sloužit mnoha oddílovým generacím. Že za pár let třeba už nebudeme v oddíle, ale tenhle srub bude o nás vyprávět novým, nadšeným klukům. Žádný nepochopí, pokud to sám nezažil.

Makali jsme až do večera. Bylo úmorné vedro, ale srub nám rostl před očima. Měli jsme ohromnou radost. Dnes budeme spát pod vlastní střechou! Snad proto jsme se zvedli i po večeři, vzali do rukou pily a kladiva a přemluvili svá sedřená těla k dalšímu výkonu. Zatloukli jsme poslední hřebík a hurónským řevem jsme oznámili konec díla. Kvapem se stmívalo, ale my stále leželi v trávě a kochali se pohledem na to, co jsme dokázali. Až tma nás zahnala dovnitř.

Seděli jsme kolem stolů v jídelně a povídali si. Naše řeči se nakonec stočily k záhadám tohoto světa. Nádherně jsme se o tom dohadovali a Kamarád nás tiše sledoval. Až po hezké chvíli se vmísil do rozhovoru:

„Všimli jste si, že dnes je úplněk?“

„To jo, za chvíli už nám bude svítit i do tábora,“ přisvědčil Ferda. „Bude světlo jako ve dne. Skoro.“

„A v takových nocích můžete zažít celkem zajímavá dobrodružství,“ pokračoval vůdce. „Pokud se samozřejmě nebojíte!“

Ten moc dobře ví, jak na nás! My a bát se!

„Zrovna tady kousek nad táborem je jedna taková magická stezka,“ sděloval nám. „Ale jen ti nejodvážnější z oddílu ji dokážou celou projít!“

Ha, rýsuje se nějaká noční hra!

„Kdo se nebojí,“ zvedl se Kamarád, „může na ni vyrazit pět minut po mém odchodu. Ale pamatujte si, že smíte jít jen po jednotlivcích, beze světla a v žádném případě se nesmíte ohlédnout! Rozumíte?“

Kývli jsme a některé z nás polilo podivné horko. Třeba mě.

„Po dalších pěti minutách může jít další a pak zase další. Povedou vás světýlka podél cesty. Řiďte se pokyny, které cestou naleznete!“ dodal vůdce a zmizel za dveřmi. Podíval jsem se na hodinky. Táhlo na jedenáctou.

„Já jdu první,“ rozhodně se přihlásil Ferda.

„A já druhý,“ rychle jsem se přidal. Přece nezůstanu pozadu, aby si kluci mysleli, že se něčeho bojím. To by tak hrálo!

Ferda odešel a já si dotáhl tkaničky bot. Musel jsem se něčím zabývat, abych nepřemýšlel o nesmyslech. I mezi ostatními vládlo podivuhodné ticho. Pět minut poté jsem otevřel dveře srubu a vyšel do tmy.

Oči se mi rychle přizpůsobily. Cesta přede mnou stoupala do lesa a kolem ní tančily tajemné ohníčky. Došel jsem k nim. Byly to svíčky v zavařovacích sklenicích. Z dálky to vypadalo fantasticky. Vydal jsem se po cestě a po několika metrech jsem našel první zprávu.

Vítej na magické stezce. Jen odvážný a silný může jít dál! Každá slabost se zde projeví! Ještě se můžeš vrátit, stačí se jen otočit a jít …

To určitě. Já jdu dál. Když se nevrátil Ferda, tak já se nevrátím taky. Vykročil jsem tedy doleva na stezku nad táborem. Údajně na magickou stezku …

Asi po padesáti metrech se stezka nořila do lesního tunelu. Alespoň z mého pohledu to tak vypadalo. Světýlka jej sporadicky osvětlovala a při jeho ústí jsem nalezl další zprávu.

Vstup zde do magické jeskyně. Hledej červený maják v tmách. Pamatuj, že na stezce jsi v bezpečí. Pokud ale uděláš jen jediný chybný krok stranou, zle se ti povede. Démoni podél stezky hladově číhají!

Tohle mne určitě nezastaví. Já ti dám hladové démony! Možná malí Vlčáci by couvli, ale Káně se nebojí.

Vkročil jsem do tmy tunelu. Bylo zde o něco hůř vidět, neboť svit hvězd ani měsíce sem nepropustila hradba listí nade mnou. Světýlka mi stále ukazovala cestu. Začal jsem se cítit poněkud nesvůj. Kolem cestičky to podivně šustilo a v mé fantazii se rozehrál hororový film. Snažil jsem se myslet na něco jiného, ale mé smysly odmítaly připustit cokoliv jiného než ty zvuky.

V dálce blikalo červené světlo. Přidal jsem do kroku. Harašení po mém boku zesílilo. Moje tempo se ještě zvýšilo. Na stezce se bělala další zpráva.

Dojdi pod červené světlo. Tam chvíli postůj a přemýšlej. Buď k sobě upřímný! Červené světlo ti pomůže očistit se od všeho zlého. Ochrání tě na další cestě. Jen neochabuj!

Došel jsem pod červený majáček. Byla to Kamarádova blikačka, kterou při oddílových výpravách vždy nosil poslední člen výpravy na svém batohu. Díval jsem se do toho světla a zkusil přemýšlet o svých oddílových činech. Spíš o přečinech. Chvíli to nešlo, ale pak se ve mně něco uvolnilo. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl nedávno vůči klukům v družině zbytečně tvrdý. Jak jsem jim vyčítal nezájem o oddíl, což nebyla tak docela pravda. Vždyť tito kluci toho mají taky dost. Mohl bych být rád, že je to v Káňatech baví. Jsou správní. Jiné družiny by po nich rády sáhly, kdyby nebyli už u nás. A já byl na ně jako na cizí.

Někdy zbytečně tvrdý i na naše nejmladší kluky. Přitom právě v nich je naše budoucnost. Ani já jsem hned od začátku nebyl ve všem dokonalý. Dodnes nejsem. Brouček na mne nikdy takhle netlačil. Vždycky říkal, že pokud se mi v oddíle líbí, sám si v něm najdu tu nejlepší cestu. Jako bych na ta slova zapomněl. Přitom Brouček byl vždy mým vzorem. Snad proto jsem ale chtěl být lepší než on. Mít už dnes kluky, kteří něco umí, kteří budou lepší, než jsme byli za Broučkova rádcovství my …

Napadlo mne mnohem víc věcí. Takřka násilím jsem se přinutil jít dál. Tunel přede mnou končil. Východ svítil měsíční září jako brána do jiného světa. Byla tu další zpráva.

Sundej si boty i ponožky a bos dojdi na paseku. Tam si tiše lehni do trávy ke svým druhům, dívej se do hvězd a přemýšlej. O sobě, o svém oddíle, o svých přáních. Pak pro sebe vyslov to největší. Až uvidíš znamení, vrať se do tábora …

Postavil jsem boty vedle Ferdových a vešel na paseku. Viděl jsem ho zde ležet, ale našel jsem si místo jinde, abych ho nerušil. Lehl jsem si zády do voňavé trávy a ruce strčil pod hlavu. Díval jsem se do hvězd nad sebou, na tvářích cítil stále více pálící měsíční svit a něco ve mně mne nutilo klást si ta nejvznešenější rozhodnutí. Slyšel jsem ještě, jak někdo uléhá do trávy poblíž, ale já se nemohl odtrhnout od té hvězdné záplavy.

Měl jsem přání. Jedno veliké. Ne, ani svému deníku ho nesvěřím. Jen doufám, že se mi jednou vyplní. Že se alespoň někomu z nás vyplní …

Najednou po obloze přelétla ohnivá čára! A hned za ní další!

Překvapeně jsem se posadil. Znamení!? To je to znamení? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ze šera palouku se udiveně zvedaly další stíny mých druhů. Zvedl jsem se i já a došel ke svým botám. Tráva mne hladila po chodidlech, uvědomil jsem si, že ani po obutí netoužím. Svázal jsem si tkaničky a přehodil boty přes rameno. Počkal jsem na ostatní a společně jsme se vraceli tunelem. Nikdo zbytečně nemluvil, každý asi měl dost svých myšlenek. Vrátili jsme se do opuštěného srubu ke svým věcem. Až zde v nás napětí poněkud polevilo a my se rozhovořili. Když vešel Kamarád, znovu jsme ztichli. Čekali jsme, že nám něco k tomu poví, ale k ničemu se neměl. Jen se na nás díval a usmíval se.

„Jak jsi to udělal?“ nevydržel Ziki. „Jak jsi věděl, že budou padat hvězdy?“

Ano, to znamení! To přece nemohla být náhoda!

„Zavedl jsem vás na magickou stezku,“ usmál se Kamarád. „Nic víc. Co se dělo dál, už není moje zásluha. Jen věřím, že vám tato krátká pouť něco přinesla …“

Jo, Kamaráde, přinesla. Moc dobře to víš. Tenkrát mnozí z nás skoro uvěřili, že ovládáš kouzla, kterými jsi oné noci vše zamotal. Od té doby se mnohé změnilo. Ale ta stezka v nás zůstala. Pokaždé, když jsem ji potkal, vzpomněl jsem si na tu noc. Znovu jsem si připomněl, co jsem si to tenkrát tak přál.

Ne, nevěřím, že jsi dokázal pohnout nebeskými tělesy. Ale moc tě prosím, zaveď na podobnou stezku i ty, kteří přijdou po nás.

Té noci se s námi něco stalo. Něco, co nedokážu popsat a co asi ani v mém deníku moc dobře nevyzní. Ale byla to úžasná noc, která mou další oddílovou cestu ovlivnila tak, jak dlouho nic předtím. Díky. Nejen za tu cestičku v měsíční záři.