Čtvrtá pohádka nejen pro Indyho

O oddílovém draku

Kluci, vy jste k neutahání. Ale dnes mám skutečně chuť vyprávět. Máme za sebou celkem dobrej tábor, tak proč vám neodhalit jedno staré oddílové tajemství. Tak teda, ohnivci, prohrábněte oheň a moc se neohlížejte k té skále za námi. Však brzo pochopíte proč.

Hubert byl hlídačem. Byl zvyklý na ledasco. Boháčům hlídal jejich peníze, myslivcům lesy před pytláky, dokonce jednou hlídal i rybník před výlovem. Nebyla to nikdy těžká práce. Stačilo jen rozhlásit, že tam a tam teď hlídá Hubert, a bylo vystaráno. Mohl klidně spát nebo přemýšlet o starých dobách. Nikdo se neodvážil přijít tam, kde hlídal Hubert. Hubert byl totiž drak.

Nebyl žádným drakem bojovníkem, byl ale žádaný pro svoje kouzelnické schopnosti. Dokázal měnit podoby i svou velikost. Mohl klidně hlídat peněženku zevnitř stejně jako zalehnout statkářovu stodolu plnou obilí. Byl hlídačem z povolání a jeho jmění utěšeně rostlo. Stal se bohatým a nemusel kvůli tomu bojovat s nějakými rytíři a riskovat tak vlastní kůži. Stačilo si někde na pár měsíců či let lehnout a spát. A pak za to zinkasovat tučnou prémii.

Pravda, vyskytli se tu a tam nějací odvážlivci, kteří ho chtěli překvapit, ale Hubert svou práci uměl moc dobře. Většinou je nechal utéci, aby pověst o jeho hlídačských schopnostech letěla v těch správných kruzích. Hubert byl zkrátka celkem spokojený drak.

Jenže každý drak má své slabé místo. U Huberta to byl karban. Jakmile někde zašustily karty a zaznělo nějaké to FLEK a LEPŠÍ, musel tam být. Samozřejmě mimo službu, protože Hubert byl dobrý hlídač (ale to už víte). Stávalo se, že odmítl i skvělou službu u krále jen proto, že někde v podhradí hledali třetího do mariáše. Hubert měl mariáš rád. O to víc, že v něm hodně prohrával. Na světě bylo mnoho mariášníků, kteří si na Hubertovi moc pomohli. Dá se říct, že Hubert byl takovým prvním sponzorem mariáše. Jenže, jak šly roky a staletí, Hubert se neustále zlepšoval. Ono není divu, vždyť draci jsou chytří tvorové a čas pro ně není rozhodující. Takže se Hubert nakonec stal velmi dobrým mariášníkem. Natolik dobrým, že už s ním nikdo nechtěl hrát. Jestliže jeho pověst hlídače byla obrovská, pověst mariášníka ji předčila. A tak Hubert neměl s kým hrát.

Někdy se mu sice podařilo vetřít se do nějaké společnosti v přestrojení, ale brzo jej odhalili. Hubert totiž při hře děsně kouřil. Ne dýmku, ale jen tak z nosu. Marně pak sliboval, že si chce zahrát jen tak pro radost, nikdo se nad ním nesmiloval. Vždyť mariáš se o něco musí hrát! A hrajte s někým, kdo nemůže prohrát!

Prostě Hubert si v posledních letech moc nezahrál. Tak alespoň teoretizoval, přehrával si v hlavě spoustu partiček, vymýšlel nové finty, a tím si krátil dlouhou chvíli. Zklamán světem kolem sebe, rozhodl se prospat co nejdelší dobu, aby se na jeho mariášnické umění zapomnělo.

Byla to geniální myšlenka hodná draka. Ulehl ve své jeskyni a usnul kamenným snem. To je jedno z nejmocnějších dračích kouzel. Hubert se vlastně proměnil ve skálu, kterou zatarasil většinu své jeskyně a hlavně tak přikryl vstup ke svému pokladu. A tak spal a spal a svět tam venku letěl svým vlastním tempem.

Někde v nitru musejí mít draci něco jako biologické hodiny. Ty totiž Hubertovi oznámily, že uplynulo sto let od chvíle, kdy se rozhodl pro své kamenné kouzlo a zpřetrhal tak všechny vazby se světem. Drak se začal probouzet ze svého dlouhého snu. Jeho tělo bylo ještě kamenem, ale smysly již naplno pracovaly. V jeho jeskyni se něco dělo. Cítil kouř z ohně a slyšel nějaké hlasy. Pokusil se pootevřít oko a přes mlžný závoj se opatrně porozhlédl.

„Ještě že tu ta jeskyně je. Takovou bouřku jsem dlouho nezažil,“ říkal chlapík u ohně. „A ta zásoba suchého dříví. Ráno musíme taky něco nasbírat, abychom to nahradili.“

„Hlavně, že jsou kluci v suchu!“ odpovídal mu druhý. „Měl jsem strach, že to už nezvládnou. Byli mokří skrz naskrz. Sice nic neříkali, ale bylo na nich vidět, jak jsou unavení. Dneska bychom už tábor stejně nepostavili. Trochu jsme se unáhlili. Měli jsme vyrazit až zítra.“

„Říkej jim to,“ vrtěl hlavou ten první. „Víš, jak se na tábor těšili! Odložit odjezd o den jen proto, že hlásí bouřky, to by nám hned tak neodpustili!“

Hubert už viděl dobře. A ze všech řečí, co ti dva u ohně z jeho dříví vedli, pochopil, co se tu děje. Ti dva muži vedli nějaké malé chlapce do jakéhosi tábora, cestou je chytila bouřka a oni se schovali zrovinka u něj. Usušili si věci, kluky naskládali kolem stěn jeskyně do podivných pytlů na spaní a sami seděli u ohně, topili a povídali si. Nechápal sice některé jejich pojmy, ale pochopil, že jeho pokladu žádné nebezpečí nehrozí. Ti dva s tou spoustou spící drobotiny byli spíš dobrosrdeční než nebezpeční. A v hlavě mu uzrál nápad. Cákryš, vždyť nehrál přes sto let!

„Dobrý večer, poutníci!“ ozvalo se za zády Broučka a Kamaráda právě ve chvíli, kdy již chtěli jít spát. Ulekaně se ohlédli. Ve skále tam stál starý usměvavý muž s balíčkem karet v ruce.

„Nedáte si se mnou partičku mariáše?“

„Jak jste se sem …, dobrý večer,“ dostali ze sebe oba s námahou. Až nyní si Hubert uvědomil svou velkou chybu. Zhmotnil se sice v lidské podobě, jenže přímo ve skále, která stále byla jeho dračím tělem. A z těch dvou u ohně čišelo všechno možné, jen ne touha po mariáši s chlapíkem, co prochází zdí.

Takže musel ven nejen se svým tělem, ale i s pravdou. Celý nešťastný těm dvou vyjeveným u ohně vyprávěl svůj příběh. Sypal všechno ze sebe rychlostí tvora, který tak dlouho nemohl nic říci. Čekal, že se ti dva sbalí, probudí ty malé človíčky kolem a vypadnou do toho strašného deště, který jim bude možná sympatičtější než nějaký starý drak. Ale opak byl pravdou. Když skončil, viděl, že se usmívají. A jejich slova „My máme draky rádi!“ hřála na duši.

A pak zase poslouchal on a žasl. Svět kolem se změnil neuvěřitelným způsobem. Jeho biologické hodiny ho zradily, neboť místo sta let prospal skoro třikrát tolik. A čím víc poslouchal, tím víc věděl, že do tohoto světa on už nepatří. Řekl to a poprosil o poslední partičku mariáše. Jen tak pro radost. Na rozloučenou před dalším kamenným snem, ze kterého se už nemusí probudit. Jenže ti dva si o něčem šeptali a pak mu dali jeden celkem zajímavý návrh. Tak zajímavý, že na chvíli zapomněl i na karty. Ale v duši byl přece hlídačem. Tak ten flek vzal.

Ne, není to snadná práce. Prohánět se mezi řádkami jejich oddílového časopisu, vyhánět odtamtud všechny zákeřné hrubky a nevhodné přesmyčky, hlídat neposedné háčky a čárky, to fakt dá zabrat i drakovi. Tak náročnou práci ještě nikdy neměl. Ale odměna stojí za to. Jednak se hodně dozví o světě kolem něj a hlavně – jednou za rok se sejde s Kamarádem a Broučkem a pak … hádejte co?

Takže, když někdy uvidíte spokojeného staříka hrát se mnou a Broučkem mariáš, pochopíte i celý příběh našeho oddílového draka.

Já vím, vy si teď jistě řeknete, co se stalo s Hubertovým pokladem? A jak to, že si nikdo z vás na žádný spánek v jeskyni na táboře nepamatuje? To se vám teď možná honí hlavou, ale jsou tajemství, která znají pouze tři z našeho oddílu. Ale já vám tohle, s laskavým svolením Huberta a Broučka, prozradím.

Tu noc nás drak kouzlem všechny přenesl zpět domů a vymazal vám všechny vzpomínky na onu deštivou výpravu. Čas Hubert vrátil o den zpět a vy jste se probudili do rána, které jste již zažili. Ale ten den se na tábor ještě nešlo, i když počasí vypadalo celkem obstojně. Tu ohromnou bouřku si ale pak pamatujete všichni, že? A že jste byli rádi, že jste ten den zůstali doma, i když jste předtím tak brblali?

Hubert také pochopil, že jeho nashromážděné bohatství by v dnešním světě mohlo znamenat jen samé nepříjemnosti. Ano, jistě si někteří z vás říkají, že nám mohl ten poklad dát, byli bychom bohatým oddílem a mohli si pak dovolit spoustu nových věcí. Třeba i vlastní velkou plachetnici nebo ostrov v Tichomoří.

Jenže věřte starému drakovi. Bohatství s sebou nenese jen pohodu a možnost koupit si, co chceme. Peníze rozdělují lidi víc než nějaké hranice. Hubert svou jeskyni ukryl před lidskými zraky tak dobře, jak to jen draci umí. A čas od času se na ni zaletí podívat. Protože i hlídač musí mít svou dovolenou. Ta přichází v letních měsících, kdy má náš oddílový časopis dvouměsíční přestávku. A teď víte skoro všechno. Jen nám držte palce, protože Hubert umí mariáš fakt dobře. Ale my se tak lehce nedáme, nebojte se.

A proč jste se neměli ohlížet na tu skálu za zády? Třeba proto, že byste si ve své fantazii mohli začít říkat, proč se tomuhle zákoutí říká Dračí sluj a proč tam vede ta cestička, která končí přímo ve skále …

Tak dobrou noc a ať nás Hubert hlídá celou noc!