Kozel

Je bohužel nepsaným zákonem, že čím víc si člověk přeje být pořád jen se svým oddílem, tím víc ho nezodpovědní rodičové nutí, aby tuto svou záslužnou činnost omezoval a věnoval se i věcem druhým, povětšinou veskrze nudným a mladému muži nic nepřinášejícím. Nenáviděl jsem proto veškeré rodinné slavnosti, jako jsou svatby, pohřby, oslavy narozenin (krom těch mých, kdy jsem si mohl pozvat kamarády z oddílu) a návštěvy u blízkých i vzdálených příbuzných, kde se scházely rodinné klany, aby pojedly, popily a užily se navzájem. To jsem přímo nesnášel, neboť jsem byl mezi příbuznými veden coby černá ovce. Nikdy jsem totiž nevydržel sedět s upnutým límečkem u stolu, koukat se a způsobně odpovídat na stále stejné otázky tetiček.

Prostě jsem nemohl. Organizoval jsem tedy své bratrance i sestřenice do šiků a vybíhali jsme ven hledat alespoň náznak dobrodružství. A ta kupodivu přicházela. Bohužel jsem však zapomínal na skutečnost, že mi po boku nestojí má vždy na vše připravená Káňata, ale znuděné bábovky, které dokáže přivést k šílenství třeba i ta nejobyčejnější drobnost, jakou je plný zásah bahenní koule do pečlivě vykartáčovaných zad, několik vosích píchanečků při zkoušce, jestli je to vosí hnízdo prázdné, nebo pád obličejem do kravího lejna při belhavé honičce …

Není tedy divu, že strýcové a tety postupně zakazovali svým potomkům se mnou kamarádit a naše dětské společenství se díky tomu stále povážlivě ztenčovalo. Naposledy utrpělo další trhlinu díky babiččině kozlu …

Tomu kozlu jsme říkali Syčák, ač mu babička dala původně jméno mnohem honosnější. On to totiž byl opravdu grázl k pohledání, zákeřný darebák. Jakkoli se díval mile, museli jste počítat s tím, že právě přemýšlí, jak vás nejlépe trknout. Mne měl asi nejvíce v neoblibě, protože jsem mu nic nezůstával dlužen. Zuřil hned, jak mne uviděl.

Přes den býval Syčák v ohradě, v jejímž středu stávala stodola. Musela být plná zajímavých věcí, ale kozel ji žárlivě střežil a tlumil tak naši přirozenou touhu po poznání. Až jednou! Přiběhl Mirek, že Syčák chrápe vzadu ve stínu stodoly, a tudíž nemůže hlídat vchod! Hned jsme oba vyrazili.

Vrátka v ohradě poněkud zaskřípala a my ztuhli. Ale kozel nikde. S tichostí, jakou by nám lecjaký Indián mohl závidět, jsme se dostali ke stodole. Všude kolem byl mír a klid. Jen pár much se vyhřívalo na vratech, která jsme opatrně otevřeli. Přivítal nás nádherný chládek s vůní sena. Taky všude, kam jsme dohlédli, bylo jen a jen seno. Zklamání. Nechtěl jsem to ale vzdát.

„Podíváme se ještě na půdu, tam třeba něco bude!“ ukázal jsem na žebřík.

Mirek neodpověděl, ale nahoře byl první. Taky seno. Smutně jsme koukali. Tolik jsme se těšili a najednou zde nic zajímavého není. Jenže Mirek, pěkný kvítko, najednou přeci jen něco objevil. Odrazil se a skočil do hloubky pod sebou. Až ve mně zatrnulo. Mirek však zapadl do haldy sena a vesele zahlaholil:

„Boží, skoč si taky!“

„Seš blázen nebo co?“ zlobil jsem se. „Mohl ses zabít! Co kdyby v tom seně něco bylo?“

Přece jen ve mně něco zodpovědnosti bylo. Ale zároveň mne děsně lákal let vstříc hlubinám. Mirek zatím prošmejdil seno pode mnou:

„Neboj, nic zde není. A to seno je jak prachový peří!“

A už jsem letěl. Žaludek se mi trochu sevřel, ale to již jsem se válel dole. Skvělý. Fakt. Jak to, že jsem na to nepřišel sám? Mirek už šplhal nahoru a já se vydal za ním. Ještě dvakrát jsme se krásně proletěli. Dokonce i salto jsem si vyzkoušel. Bohužel jsme ale přitom nebyli asi zrovna nejtišší. Při třetím letu jsem si uvědomil, že vchod zakryl nějaký stín. Byl to on – Syčák! Nevrlý snad ještě víc než kdy jindy, neboť jsme ho probudili ze sladké dřímoty. Výhružně zamečel a hned šel po nás. Moc se mi v tuto chvíli hodil oddílový výcvik. Ladně jako toreador jsem se vyhnul skloněné rozzuřené hlavě a byl jsem na žebříku. To Mirek nikdy do žádného oddílu nechodil. Myslím, že dnes toho litoval. Syčák ho totiž trefil přesně do sedací části. Bratranec zařval bolestí a během vteřiny byl nahoře taky. Ovšem s ohromnou modřinou na zadku. No, nebýt v tak ošemetné situaci, asi bych se smál. Mirek ale slzel a kozel dole zuřivě narážel do žebříku. Než jsme se nadáli, shodil ho. S radostí jsem sledoval, že přímo na sebe.

„To máš za to, grázle jeden!“ zařval jsem na něj. Syčák se vzteky neznal. Já mu zatím unikl, ale byl jsem v pasti. A on to věděl. Párkrát se ještě pokusil podrazit nosné kůly, a tak uspíšit naše setkání, ale pak se uvelebil v seně a čekal. Myslím, že na nás. Nebo spíš hlavně na mne. No nazdar.

Stodola byla stranou obytného stavení, kde se hodovalo a oslavovalo, zatímco my úpěli v kozlově zajetí, střídavě mu slibovali modré či spíš zelené z nebe s nacpáním do klobás a nakonec volali o pomoc až do ochraptění.

Až navečer začalo být Mirkově mamince divné, že se synáček od oběda neukázal. Naši byli spíš rádi, že nedělám u stolu ostudu. Ale přesto se nás vydali hledat. A taky nás našli. Jenže Syčák byl na stráži a nikoho nepustil ani dovnitř ani ven. Mirkova tátu dokonce hezky prohnal zpět k vrátkům, která ostatní příbuzní za strejdou hned duchapřítomně přirazili. Tempo, které strýc dokázal vyvinout by mu v té chvíli záviděli přední světoví stovkaři. A tak zatímco jeden příbuzný nemohl popadnout dech, další teta omdlela a zbytek se hádal, čí je to všechno vina (kupodivu se shodli, že stejně moje), jedna tetička došla pro babičku. Ta nedbala varování potomstva a klidně vstoupila do ohrady. Syčák zjihl jako beránek. To bylo prostě neuvěřitelné. V pohodě se nechal uvázat a my seskočili dolů. Pomalu jsem se blížil ke vrátkům. Spíše se vlekl. Syčák žvýkal trávu a po očku mne sledoval. V jeho očích jako bych četl: „Když jsem si nemohl bouchnout já, však on se už někdo najde!“

Pohled na brečícího Mirka ukazujícího svou mohutnou modřinu a na mého zakaboněného otce mu dával za pravdu …