Nováček

Jednou v červnu, kdy vrcholily přípravy na letní tábor oddílu, přišel Kamarád na družinovku mých Káňat a přivedl s sebou jednoho kluka. Takový prcek to byl. A hned prý, abych byl tak hodný a zatím ho zařadil do své družiny. Že nemá teď moc času, o všem si popovídáme pak, jsem moc hodnej, tohle je Jindra, tohle jsou Káňata, tohle je Indy a kluci, já už musím běžet, díky a ahoj. A já zůstal s pusou dokořán a nestačil říct ani Ň. Jelikož jsem ale řádně vychovaný, rychle jsem ten zubní otvor zavřel a přivítal se s nováčkem. Moc mi vrtalo hlavou, jak je možný, že se bere do oddílu novej kluk těsně před táborem, to bylo značně nezvyklý a vlastně se to už dávno nedělalo. Kdepak bez Nováčkovské zkoušky na tábor!

Zařadil jsem Jindru do družiny a trochu jsme ho proklepli. Moc jsme se toho nedozvěděli. Bude mu dvanáct, nedávno se přistěhovali, jeho tatínek náhodou zná našeho Kamaráda, a jelikož Jindra by hrozně rád do nějakého oddílu chodil, tak se nějak domluvili. Nu a pak se pokračovalo v programu, ale já z toho nic neměl, protože mi to všechno vrtalo v hlavě pořád víc a víc. V tom musí být nějaká zběsilá protekce, to už tady přece bylo, že se rodiče snažili dostat svého vejlupka do oddílu těsně před táborem, aby od něj měli aspoň chvíli o prázdninách pokoj. Takový kluk nám pak dokázal nejen otrávit tábor, ale taky pěkně rozházet oddíl. A v září už samozřejmě nepřišel. Nám pak trvalo hezky dlouho, než jsme se dali jakžtakž do pořádku. I díky tomuto zážitku vznikl před lety nepsaný zákon, že nováčky přijímáme pouze na podzim. Dlouho byl klid, až najednou tohle!

Jindru jsem proto pozoroval ostřížím zrakem. Čekal jsem na náznak něčeho špatného, ale nic jsem neobjevil. Her se zúčastňoval jako každý druhý, a pokud v něčem vyhrál, nenaparoval se, spíš se červenal a sváděl vše na nováčkovské štěstí. Káňata ho přijala mezi sebe klidně, i když i jim to muselo být divné. Nu, do tábora to nějak vydržíme a pak …

Den před zahájením jsme měli poradu. A na ní to přišlo! Kamarád se mne zeptal, zda mi nevadí, že Jindru ponechá i přes tábor v naší družině. Polil mne studený pot a na sucho jsem polkl. Letos jsme si dělali laskominy na vítězství v celotáborové hře a teď? Mé chabé protesty byly uzemněny dotazem, zda nám něco Jindra provedl a úplná bomba dopadla ve chvíli, kdy mne Kamarád vyzval, abych s Jindrou spal v jednom stanu. Točil se mi svět naopak a můj slabomyslný úsměv si vedoucí vyložil jako souhlas. Poplácal mne po zádech, zahučel něco o tom, že vždycky věděl, že je na mne spoleh, a vypařil se. A já seděl v klubovně a nechápal. Nejenže jsem se na podezřelé okolnosti kolem přijímání v červnu nezeptal, navíc jsem nováčka dostal trvale do Káňat, a dokonce i do stanu! Sedláci u Chlumce se museli cítit líp. Nakonec jsem se zvedl a šel domů. Nějak bylo, nějak bude. Jak tohle ale vysvětlím Káňatům, to fakt nevím.

Kupodivu Káňata zvěst přijala spíš s nadšením.

„To je bezva!“ ozývalo se. Jindra navíc přišel na sraz včas a s výstrojí v naprostém pořádku. Jako ze škatulky. Jenže mně to jen přidalo na ostražitosti. To známe – maminka synáčka nažehlila. Uvidíme za pár dní.

Jindra však byl k nezdolání. Jeho pořádek si v ničem nezavdal s mým, všechno stihl stejně dobře jako já a navíc v hrách získával pro družinu cenné body. Káňata předla spokojeností, ale já se nenechal ošálit. Však dnové mé přijdou a nezastihnou mne nepřipraveného!

Jenže i já začínal pochybovat. Při rozcvičkách jsem si nemohl nevšimnout, s jakou radostí Jindra cvičí. Byl malý, zdánlivě prcek, ale samý sval! Taky nádherně opálený, že jsem si vedle něj připadal jako ředitel vápenky. Viděl jsem, jak v poledním klidu vzal beze slova sekeru a naštípal všechno dříví. Ve službě v kuchyni si vybíral ty nejhorší práce a ještě stihl pomoci jiným. Navíc se v táboře objevil záhadný nepolapitelný démon konající dobré skutky. Někdo umyl latríny. Někdo uklidil největším nepořádníkům ve stanu. Někdo službě nanosil dříví. Někdo vycpal díry v podsadách mechem. Někdo nanosil vodu. A já začínal tušit, kdo ten někdo je. Navíc mne to provokovalo k tomu, abych se podobných tajných činů dopouštěl i já, a přinášelo mi to ohromnou radost. Přestával jsem věřit, že Jindra přišel do oddílu s nekalými plány, že sem byl jen rodiči odložen na prázdniny. Začal se mi zdát jako docela prima kluk a byl jsem rád, že s ním bydlím v jednom stanu. Znal úžasné příběhy a dovedl je vyprávět jako málokdo. Znal všechny stromy, co u nás rostly, a o bylinkách už vůbec nehovořím. Navařil z nich oddílu tak fantastický čaj, že všichni chtěli recept. Snažil se být vždy o krok vpředu, pokud se to týkalo práce, a o dva kroky vzadu, pokud se jednalo o nějaké výhody. Povedlo se mi z něj dostat, že už v nějakém oddíle kdysi byl a tam se všechno, co umí, i naučil. Však se to dalo čekat. Vedl si nádherný sešit svých pozorování přírody, ze kterých se daly vyčíst pozoruhodné věci. Ani ta nejledovatější voda ho při ranní hygieně nemohla vyvést z míry. Tam, kde jiní sotva omočili prst, on potápěl celé své bronzové tělo. Jeho ranní šílenství z vodní tříště postupně nakazilo celý tábor. A Káňata šla mezi prvními.

Nakonec nebylo ani divu, že když se vybíral člověk k rozhodujícímu závodu celotáborové hry, jednohlasně jsme zvolili Jindru. Kamarád všechny seznámil s podmínkami závěrečného závodu. K celkovému vítězství nám v něm stačilo jediné – doběhnout před Jestřáby. Podle mapky se měly oběhnout tři vrcholy sousedních kopců, na nich najít části zprávy, tu bezchybně odvysílat semaforem z vrcholu čtvrtého kopce a vrátit se co nejrychleji do tábora. Zatímco reprezentanti jiných družin při obdržení slepé mapky zaváhali, náš Jindra na ni jen mrknul a hned vyrazil. S napětím jsme čekali a chodili po táboře jako lvi v kleci. Obrovský jásot Káňat mi byl rajskou hudbou. Ozval se ve chvíli, kdy zahlédli náš družinový signál z kopce. Jindra byl první a vysílal zprávu. Převzali jsme ji a s napětím odnesli Kamarádovi:

„Správně, dejte mu signál k návratu!“

V okamžiku, kdy jsme tak učinili, začínal vysílat Datel z Jestřábů. A my si drželi palce, neboť nikdy naše družina nebyla tak blízko velkému vítězství.

Datel vysílal podstatně rychleji a také správně. Však je u nás nejlepší i přes morseovku! Jenže Jindra měl náskok a běhat umí stejně dobře.

Tak jsme se utěšovali až do chvíle, kdy hurónský řev Jestřábů uvítal v cíli Datla! Jindra nikde. Protáhli jsme obličeje a těm mladším skoro vyhrkly slzy. V cíli již byli i Delfíni, když se na stráni teprve objevil Jindra. A nebyl sám! Podpíral kulhajícího Písklete z Vlčků a společně se sunuli do tábora. Běželi jsme jim naproti. Pískle měl utrápený výraz, oči plné slz a kotník stažený obvazem.

„Podvrkl si kotník,“ vysvětlil Jindra, „ale to bude zítra snad už v pohodě!“

Pískle se na něj vděčně usmál.

Situace v táboře se postupně uklidňovala. Kamarád potvrdil Jindrovu diagnózu a pochválil ho za skvělé ošetření. Pískle byl rád, že je všechen strach už za ním, a všem na potkání vyprávěl, jak spadl do jakéhosi výmolu a nemohl na nohu. Jak volal a pískal na píšťalku o pomoc, ale ta nepřicházela, až si myslel, že tam zůstane navždy. Najednou se tam nad ním objevil Jindra a nohu zavázal tak, že se na ni mohl i trošínku postavit, a jak ho potom skoro donesl do tábora. Někteří ze závodníků si až nyní uvědomovali, že jakési pískání slyšeli, ale nevěnovali tomu pozornost. A poněkud zahanbeně se za to Pískleti omlouvali.

Nastal večer a s ním i závěrečný táborový oheň. Kamarád vstal a ujal se slova:

„Mám nyní povinnost vyhlásit výsledky letošní celotáborové hry. Dříve než tak ale učiním, požádali mne o slovo Jestřábi.“

Rádce Datel vstal:

„My jsme sice do cíle dorazili první, ale víme, že se tak stalo jen díky tomu, že dosud jasně vedoucí Jindra zaslechl volání Písklete o pomoc. Jelikož mi to Jindra na trati jasně natřel, myslíme si, že vítězství patří Káňatům!“

Souhlasné mručení zaznělo kolem celého ohně. Až mně z toho běhal mráz po zádech, ale nebylo to z toho, že nám zdánlivě ztracené vítězství znovu padalo do klína. Bylo to tou hmatatelnou atmosférou opravdového přátelství, které v tuto chvíli vládlo kolem ohně uzamčeného v kamenném kruhu. Pískle nadšeně tleskal, Jindra se červenal, Káňata vesele povykovala a šťouchala do Jestřábů a i ostatní se tvářili slavnostněji než obvykle. Kamarád kývl:

„Moc jsem si přál, aby to někdo řekl. Vidím, že jsem se ve vás všech nezklamal. Vítězi celotáborovky jsou Káňata!“

Nepopsatelný jekot veselí, který vypukl, musel zježit vlasy všem hajným v polesí. Pro cenu jsme samozřejmě poslali Jindru a ten se červenal stále víc. Náčelník po těchto slavnostních chvílích upozornil, že ještě nebylo vybráno jméno pro letošní tábor. Hned mne to napadlo:

„Já bych možná věděl! Navrhuji, aby se jmenoval Tábor s Royem!“

Spontánní potlesk mi byl odpovědí. Všichni mne pochopili, a co víc – měli i stejný pocit. Jindra tak získal velmi čestnou přezdívku a celý oddíl mu ji přál. Pak už „jen“ kytara a s ní další pocity, které tak otřásají dušemi všech správných kluků a holek. A já zpíval ze všech sil, protože tak krásně mi dlouho nebylo.

Těsně před večerkou se mne Jindra, teda vlastně už Roy, zeptal, zda jsem to věděl. Nechápal jsem co. A tak mi podal sešit v tvrdých deskách, který jsem u něj nikdy předtím neviděl:

„To je můj deník z dřívějšího oddílu. Nemohl bys mi tam na památku napsat pár řádek?“

Otevřel jsem sešit a v tu chvíli všechno pochopil. Na titulní stránce totiž stálo hned pod číslem jeho starého oddílu krasopisným písmem vepsáno: Přezdívka – ROY. S loňským datumem! Chtělo se mi brečet i smát se zároveň …