Hlídka

Mezi nejpopulárnější služby na našich letních táborech patří zákonitě noční hlídky. Teda, aspoň na začátku tábora. To se každý hlásí, jeden přes druhého chce mít právě tu nejstrašidelnější hlídku, aby dokázal, že on se nebojí, že on už na to má. Vždyť to není žádná legrace být zodpovědný za klidný spánek všech svých kamarádů. Zvláště, když člověk častěji kouká na horory. To pak své dobrovolnosti hořce lituje, neboť za každým stanem v jeho fantazii čeká nějaká obluda. S plynoucími dny tábora řady dobrovolníků řídnou a je nutno zavést jakýsi pořadník těchto služeb. Neboť tábor se hlídat musí a pořád ti stejní to dělat nemohou. Jednou za tři čtyři dny na vás prostě přijde řada a vy nastoupíte, i když se vám zrovna moc nechce. Hlídky do půlnoci dostávají ti nejmladší, starším zbývá nepříjemné vstávání v hlubokých nocích a brzkých ránech. A jelikož se u nás hlídá po jednotlivcích a je zakázáno používání baterky, na hlídce na vás padá podivná tíseň …

To léto se skutečně vydařilo. Ani staří pamětníci si nemohli vzpomenout, kdy že měl oddíl na tábor takové nádherné počasí. Jenže horko má i své stinné stránky. Naše studánka takřka vyschla a my museli vodu dovážet až ze vsi. Já byl většinou u toho, takže jsem býval večer ztrhaný jako kůň. To se mi na hlídku zvláště nechtělo, ale co se dalo dělat. Přece se nebudu vymlouvat …

Ferdík mne vzbudil těsně před půlnocí. Dalo mu to asi trochu práci, ale když mne skoro shodil z postele, otevřel jsem oči. Nejraději bych je hned zase zavřel, protože jsem viděl Ferdíkův výraz a bylo mi jasné, že se dočkám vyprávění o jeho nočních hrdinských činech. No, co se dá dělat, já asi v deseti taky nebyl jinej.

Než jsem se oblékl, dozvěděl jsem se o všem, co na hlídce zažil. Jak statečně vrazil do kuchyně, když odtamtud slyšel rachot. A jak tam potkal ježka Vencu a jak mu nalil do misky mlíko. Ještě, když jsem ho vyprovázel od hlídkových hodin ke stanu, povídal a povídal. Dokonce, i když lezl do spacáku. Jak jsem odcházel, ještě na mne zavolal:

„Ty, Indy, a to mlíko, to jsem neukradl, že ne? Já si ráno nevezmu …“

„Neboj, Ferdíku, pro toho tvého Vencu zde mlíko vždycky bude! Dobrou noc!“

Zašněroval jsem stan a pomalu jsem se rozkoukával. Přímo nad stožárem se na mne zubil bílý měsíc, takže mi to nedělalo moc problémů. Vlastně bylo skoro jako ve dne. Skoro. Zašel jsem do kuchyně. Po noční Ferdíkově návštěvě tu zbyla jen prázdná miska. Zvedl jsem ji, umyl a dal na místo. To je vlastně moc prima, že mezi námi jsou i takoví nováčci. Rozdělit se s ježkem o snídani, dát mu jméno … A mléka je dost, dohlédnu ráno, aby si Ferdík taky vzal.

Ze zadumání a příjemného rozpoložení mne vyrušil sypot padajících kamínků. Něco je nahoře na skále! Vylezl jsem z kuchyně zadem a z jejího stínu sledoval skálu nad táborem. Dlouho se nic nedělo, už jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. Ale najednou se tam nadzvedly tři postavy. Úplně jsem strnul. Mám písknout poplach? Je zcela jasné, že sledují tábor, ale co chtějí dělat? Postavy opět zmizely, ale já už o nich věděl. Musím rychle probudit Komando!

Komando jsme založili vlastně z hecu. Měla to být úderná jednotka složená z těch nejstarších kluků, kteří by bránili v případě napadení tábor. Nikdo z nás ovšem nepočítal s tím, že by nás někdo skutečně napadl. Ovšem často jsme snívali o tom, že se tak stane a my nepřítele odrazíme. Dnes se mohl náš sen naplnit.

Potichu jsem oběhl všechny členy Komanda. Některé se mi ale vzbudit nepodařilo. Nemohl jsem totiž bohužel používat obvyklé probouzecí techniky, takže se nás ve stínu jídelny sešlo nakonec sedm. To je ale taky slušný počet, ne? Obrovitý Střevlík dokonce v ruce svíral baseballovou pálku a myslím, že byl odhodlán v případě potřeby ji i použít. Vždyť my jsme tu doma!

Byl nejvyšší čas. U brány Monty zahlédl mihnout se bílou postavu. Někdo z našich nezvaných hostů má světlé tričko! Jenže copak tu chtějí? Vlajku asi těžko, tu na noc stahujeme, museli vidět, že na stožáru není. Krást snad také nechtějí … Unést hlídku? Asi! Tiše jsme se dohodli. Půjdu dělat volavku a ostatní mi přijdou na pomoc.

Jenže to již byly postavy v táboře a zjevně se jim nelíbilo, že tu nikdo není. Jedna z nich dokonce začala rozšněrovávat stan těch nejmenších. Oni chtějí sebrat někoho ve spánku! Okamžitě jsme začali jednat a stahovali kruh kolem nepřítele.

Dva z nich už vlezli do stanu a ten zbývající do něj nakukoval. Nejsou to žádní dospěláci, to jsou kluci jako my! Asi ze sousedního tábora. No počkejte!

Číháme u podsady a posloucháme.

„… jsem nevěděl, že to bude tak lehký! Spí jako dřeva …“

„Odneseme ale jen jednoho, že jo, Džórdži?“ šeptal druhý.

„No jo, ale potichu! Podej ten provaz!“

V tu chvíli se nade mnou zjevil stín. Okamžitě jsem po něm vyrazil a ucpal mu pusu. Ani nedutl. Byl to třetí, nejmenší z návštěvníků. Lvíče a Kovboj mi ho pomohli odnést za stan. To byla akce, panečku! Ti vevnitř asi nic neslyšeli, pokračovali totiž v šepotu:

„Opatrně ho zvedni. Já ho ponesu za nohy.“

Slyšeli jsme, jak prolézají ven.

„Mílo, Mílo, kde jsi!“

„Asi už běžel napřed, stejně měl plné kalhoty. Jdeme!“

To jsme už měli vetřelce svázaného a Šipka s Montym ho tiše nesli do jídelny. Naší zbylí nepřátelé s podivným balíkem byli právě u brány. Nic jiného se teď dělat nedalo. Vyrazili jsme do útoku!

V těch dvou by se v tu chvíli asi krve nedořezal. Než se trochu probrali, byli jsme skoro u nich. Upustili své zavazadlo a snažili se zmizet v temnotě lesa. Ale kdepak na nás. My to tady dobře známe, pánové. Po menší pračce jsme je měli sešněrované taky. Tentokrát se to již ale bez hluku neobešlo, leč tábor se stejně neprobudil.

Zatímco ostatní čtyři táhli zajatce do jídelny, já si vzpomněl na uneseného. Rychle k bráně! Rozmotal jsem provaz kolem spacáku a podíval se, kdo to vlastně je. No ne? Ferdík! A spí jako špalek! Určitě se mu zdá o Vencovi. Má totiž děsně spokojenej úsměv.

Odnesl jsem ho zpět a položil na postel. Přitom se napůl probudil a zašeptal:

„Já si to mlíko fakt nevezmu, Indy …“ a spal dál.

„Ale vezmeš …,“ zašeptal jsem, zašněroval stan a běžel do jídelny. Teď přijde to nejlepší.

V jídelně to vypadalo jako ve středověké mučírně. U nosných sloupů byli připoutáni všichni tři zajatci našeho Komanda. Střevlík právě zahajoval výslech:

„Tak mluvte! Kdo jste a proč jste unášeli toho kluka? Ale rychle!“

Teď jsem si je mohl konečně pořádně prohlédnout. Jejich vůdcem byl asi ten nejvyšší, docela svalovec, tak šestnáct let a koukal dost nafoukle. Jeho společníky byli tak čtrnáctiletý a dvanáctiletý kluk. Ten mladší měl dost na krajíčku, starší ale také nevypadal na hrdinu. Všichni svorně mlčeli. Střevlík, jinak rádce Delfínů, pokrčil rameny:

„No, když myslíte … Prohledejte je!“

Nerad lezu někomu do kapes, to je mi dost proti srsti. Trochu jsem se zarazil. Ale náš dočasný domov byl v nebezpečí a tihle ho ohrozili. Musíme zjistit, co přesně měli za lubem. Zajatci i při prohlídce hrdě mlčeli. Jen ten nejmenší se na mne podíval prosebným pohledem, jako by mne žádal o pomoc. Nebylo mi z toho nejlíp. Ale byl to nepřítel, který si možná nezasloužil nejmenšího slitování.

Na stole jsme zatím vyložili obsah jejich kapes. Nic moc, jen provázky, jako by chtěli posvazovat celý tábor, a zavírací nůž. Jejich vůdce by asi nemohl být profesionálem v tomto oboru, neboť jsme v jeho náprsní kapse našli občanku. Tak žádný Džórdž, ale Martin Václavík z našeho Města! Ale co tady dělá, neřekl.

Všiml jsem si, že ten nejmenší začíná natahovat. Šel jsem k němu:

„Je ti něco?“

„Hrozně mě bolí ruce!“ sykl.

No, stáhli jsme mu je v tom spěchu pěkně! Rozvázal jsem mu je.

„Sedni si,“ ukázal jsem na lavici. „Střevlíku, já ho vezmu raději na chvíli ven. Je nějak bledej.“

Rádce kývl:

„Ale potichu, ať nikoho nevzbudíte. Můžeš taky pro jistotu obejít tábor. Jeden nikdy neví.“

Vyšli jsme ven. Všiml jsem si, jak se mému společníkovi roztřásla nahá kolena:

„Je ti zima? Půjčím ti svetr. Chceš?“

Zavrtěl hlavou:

„Dík, ne. Tam nahoře mám batoh se svými věcmi. Můžu si pro něj dojít?“

Pohlédl jsem na něj. Co když je to léčka? Opětoval mi pohled a já mu najednou věřil:

„Tak běž, ale pozor, ať nespadneš. Brzo se vrať!“

Díval jsem se, jak mizí ve svahu, a přemýšlel, jestli jsem neudělal chybu. Cákryš, vždyť jsem mohl jít s ním! Ale než jsem začal svého činu doopravdy litovat, kluk byl zpět i s třemi batohy. Z jednoho hned vybalil svetr a oblékl si ho. Viditelně pookřál:

„Tyhle jsou ostatních. Vzal jsem je taky, aby se neztratili. Mám pocit, že tady zůstaneme dýl …“

Nevesele se usmál a nastavil ruce:

„Dík. Teď mne můžeš zase svázat!“

Jenže mně se do toho nějak nechtělo. Byl to docela dobrej kluk:

„Hele a nechce se ti spát? Nebudou tě vaši hledat? Odkud vůbec jste?“

„Všichni jsme z Města a jsme na vandru. Naši mne pustili na tři dny. Mají pochopení, taky kdysi jezdívali,“ odpověděl, ale ruce nechal natažené před sebou.

„Takže můžeš jít klidně do hajan! Spacák máš?!“

Kývl. Popadl jsem jeho batoh a zamířil k marodce. Trochu nevěřícně mne následoval. Díky krásnému počasí, ale i celoročnímu otužování byl stan marodky povětšinou prázdný. Dnes se bude hodit pro nenadálou návštěvu. Ukázal jsem na postel:

„Tady se můžeš vyspat. Ráno vše vyřešíme.“

Sáhl do batohu, vyndal baterku a rozsvítil.

„Jé, to je prima.“

Ustlal si, převlékl se a zalehl si. Znovu mi nabídl ruce ke svázání.

„Hele, nech toho!“ spustil jsem na něj. „Já už tě dneska jednou svázal. To ti nestačilo?“

Stáhl ruce a zachumlal se do spacáku:

„A to se nebojíš, že uteču? Co by ti řekli ostatní?“

„Bojím, nebojím. Vypadáš jako rovnej kluk, tak co bys utíkal.“

Otočil jsem se ke vchodu.

„A kde máte nějaký vedoucí? Žádného jsem neviděl.“

„Ti spí, co by tady taky dělali. Tohle je pravomoc noční hlídky a tu mám ještě čtvrt hodiny já. Spi. Dobrou noc!“

Zhasl jsem baterku a položil mu ji k posteli.

„Dobrou …,“ šeptl a myslím, že usnul dřív, než jsem zašněroval stan.

V jídelně se kluci zatím královsky bavili. Slibovali útočníkům všechny možné i nemožné tresty, z nichž nejzajímavěji vypadal návrh pověsit je za zpuchřelé lano nad latrínovou jámu. Bylo jasné, že nic takového neměli v úmyslu, ale hezky se to poslouchalo. Jenže už bylo moc hodin.

„Kluci, všude je klid,“ zasáhl jsem. „Musíte jít spát.“

Střevlík koukl na hodinky:

„No, fakt. Máš pravdu. Tihle nám za ponocování nestojí. Jdeme. Ráno si to s nimi vyřídí Kamarád.“

Postupně odcházeli do stanů a tábor se pomalu znovu propadl do ticha. Střevlík mi ještě sdělil:

„Řekni hlídkám, ať si dají pozor. Ten větší je nějak divnej. Když jsem se ho slušně ptal, co chtěli s Ferdíkem dělat, tak po mně plivl. Do rána vychladne. A ten malej …?“

Vše jsem mu vysvětlil.

„Ty jsi ale lidumil. Ale možná máš pravdu. Dobrou!“

Vzbudil jsem Dráčka na hlídku a šel mu ukázat zajatce. Zkontrolovali jsme jim pouta. Byla pevná, ale zase ne moc utažená. Kluci je trochu šetřili, ale sami se z nich nedostanou. To ani náhodou!

„Podívejte se, pokud nám slíbíte, že neutečete, rozvážeme vás a ukážeme, kde se můžete vyspat. Tak co?“

Džórdž řekl sprosté slovo na mou adresu. Byl fakt nějak divnej. To ten druhý byl rozumnější. Slíbil, tak jsme ho rozvázali a zavedli na marodku. Ani ho nepřekvapilo, že zde uviděl spícího Mílu, vytáhl svůj spacák a beze slova si lehl. Zavázali jsme stan a šli ještě do jídelny. Džórdž byl pořád stejně hrdý a vulgární. Střevlík měl pravdu. Do rána vychladne …

Vychladl. Dokonce i prý brečel. Zavinil si to ale sám. Kamarád jim asi řekl něco od plic, aspoň vypadali všichni dost sklíčeně, když od něj odcházeli. Džórdž byl červený jak rak, popadl batoh a vyrazil z tábora. Za ním odcházeli i jeho dva komplicové. Míla se ale náhle odpojil a vracel se do tábora, zatímco druhý noční útočník rychle dohonil Džórdže a zmizeli v lese. Míla se zatím zastavil uprostřed tábora a shodil batoh. Obstoupili jsme ho.

„Já, já bych se vám chtěl omluvit,“ spustil. „Já byl proti tomu, ale nechtěl jsem vypadat jako srab. S těma dvěma jsem už skončil. Fakt. Chtěl bych svoji vinu nějak odčinit. Odpracovat. Nešlo by to nějak?“

Zavedl jsem ho znovu ke Kamarádovi a šel pomoci kuchyňské službě s přípravou snídaně. Za chvíli přiběhl Míla a celý zářil:

„Jé, můžu! Mám se hlásit tady!“

Společně jsme nařezali dřevo. Kamarád vyšel ven a zavolal si mne:

„Míla by chtěl u nás na táboře zůstat. Trochu znám jeho rodiče a mohl bych to s nimi domluvit. Co myslíš, mám to udělat?“

Úplně mi to vyrazilo dech.

„No, asi jo. Ale proč se ptáš zrovna mě?“

„Ptal jsem se už všech rádců a ti souhlasili.“

„No tak to zkus domluvit. Já to letím říct Mílovi. Ten bude štěstím bez sebe! On je fakt dobrej!“

Běžel jsem do kuchyně. Kamarád se za mnou usmíval. Míla už pomáhal s výdejem.

„A půjdeš k nám do Káňat, jo?!“

Šťastně kývl a vyhrkl:

„Moc rád!“ Ale hned se otočil k výdeji a zavolal: „Hej, bráško! Zapomněl sis vzít mlíko! Pojď si pro něj!“

Ferdík se otočil:

„Ne, já už měl. Dík!“

Ale to už jsem tam byl i já:

„Kdepak, teď jsme na tebe dva. Podej hrnek!“

Naplnili jsme mu ho až po okraj. Zhluboka se napil a usmál se na nás skrz veliké bílé vousy …