Stříbrná pochodeň

Náš oddíl má jednu zvláštnost. Jedna z našich družin, Vlčci, působí pěkných pár kilometrů od oddílu a setkáváme se proto jen několikrát do roka. Nejdéle jsme spolu samozřejmě o letním táboře. Žijí v jednom menším moravském městě a mají vlastní Stínadla s opravdovými vonty. Kdo kdy četl Rychlé šípy, jistě ví, o čem mluvím. Já si myslel, že to byl jen nádherný nápad pana Foglara, že nic podobného ve skutečnosti nemůže existovat, ale pak jsem na vlastní oči viděl Širokka procházejícího se v třebovských uličkách. Navíc jsem slyšel o návštěvním dnu vyprávět některé tatínky třebovských členů své zážitky z dětství, které se také točily kolem záhad jejich Stínadel.

Třebovská Stínadla ale nemají jen svého Širokka, postavu s černým pláštěm a bílou maskou. Postupem let se zde objevily i další stínadelská strašidla. Legrační Úzko je tak vlastně opakem Širokka, má bílý plášť a černou masku. Většinou kryje záda Širokkovi a odvádí dav jeho pronásledovatelů od správné stopy. A ještě dvě postavy se ve zdejších uličkách objevují. Sice jen o jednom jediném víkendu, kdy se v místních Stínadlech volí Velký vont, ale stojí za to. Je to strašlivý přízrak zvaný Monstrum a pak ještě snad hrozivější Kat. Mezi vonty se povídá, že Monstrum je vlastně duchem starého Mažňáka a v den volby se vydá hledat do uliček ježka v kleci. Je největším nepřítelem Širokka, který se mu snaží všemožně uniknout. Kat byl povolán, aby Monstrum zastavil. Děsivé souboje těchto gigantů mnozí vontové viděli na vlastní oči. A letos je možná uvidíme i my, protože nás kluci na volbu svého Velkého vonta pozvali.

A tak jsme to krásné jaro nasedli do vlaku směrem na Moravu a moc jsme se všichni těšili. Rodiče nás uvolnili v pátek ze školy, abychom mohli jet o den dřív. Mnozí z nás to brali jako další oddílovou výpravu spojenou s kupou zajímavých her. Nebyli zklamáni.

V pátek dopoledne jsme si s Kamarádem, který tu prožil své klukovství, prošli Stínadla. Vontové byli ve škole a náš vůdce nám mohl prozradit spoustu zajímavostí. Vyprávěl nám také, co tady zažil jako malý, a my se čím dál víc těšili na odpoledne.

Sešli jsme se v naší třebovské klubovně. Bylo nás zde snad na padesát. A to prý někteří přijdou ještě na hlavní část zítra.

Velký vont Mates představil tři kandidáty na svůj úřad. Byl to Pája z Vlčků, Filip (toho jsme vůbec neznal) a k našemu úžasu David, také člen naší třebovské družiny. Davidovi bylo teprve jedenáct let, ale kupodivu nikdo se tomu kromě nás nedivil.

Když Mates vysvětloval pravidla boje, nemohl jsem se soustředit. Díval jsem se na Davida a nevěřil jsem vlastním očím. Z tábora jsem si ho pamatoval jako ustrašené vlče, tady jsem ale viděl úplně jiného kluka. Vypadal velmi sebevědomě a kladl Velkému vontovi pozoruhodné otázky. Bylo vidět, že se ve zdejších uličkách dobře vyzná a že nechce dát svou kůži jen tak lacino. I ostatní kandidáti nezůstávali pozadu, ale všemu jsem nerozuměl. Pochopil jsem jen, že úkolem kandidátů je získat do svého vlastnictví vontskou kroniku, ježka v kleci a vontský klíč. Ten je největším symbolem zdejších Stínadel, odznakem Velkého vontství. Vždy před volbou jej zdejší Vontská rada musí odevzdat Širokkovi stejně jako dvě zbylé věci. Ten je buď ukryje na různých místech Stínadel, nebo dokonce nosí u sebe.

Po závěrečné řeči Velkého vonta, v níž vyzval kandidáty k čestnému boji, jsme byli vyzváni, abychom opustili jednání Vontské rady. Další sdělení bylo jen pro uši kandidátů.

Stáli jsme na hřišti před klubovnou a povídali si. Místní kluci nás zasvěcovali do pravidel boje mnohem srozumitelněji. Každý z nás se svobodně rozhodne, kterého kandidáta bude podporovat. Pod jeho vedením pak bude pátrat po třech vontských symbolech. Kdo z kandidátů získá některý ze symbolů, má velkou výhodu v boji o Velké vontství. Běžně se stává, že během dní voleb se některý z kandidátů podřídí jinému a i se svými stoupenci pak přejde k úspěšnějšímu vontovi. Kdo bude mít na konci boje víc stoupenců, může se stát Velkým vontem. Pokud se nestane něco zvláštního. Kluci tvrdili, že teď se něco ve Stínadlech chystá. A my se v tom jarním podvečeru začali cítit nejistě. Do uliček kolem nás se tlačila tma a rozsvícené lampy vrhaly tajuplné stíny. Neměl jsem z toho nejlepší pocit. V lese se v noci nebojím, ale tady z těch uliček na mne padalo něco, čeho bych se bát mohl. Když jsem slyšel kluky, jak si vyprávějí o těch strašidelných postavách svých Stínadel a jejich setkáních s nimi, začal jsem cítit strach. Opravdový a hmatatelný. To nebylo jako číst knížku. V těch stínech na mne čekalo skutečné dobrodružství, o kterém se mi dosud ani nesnilo. A nejenom mně …

Na pokyn vontů jsme se vrátili do klubovny. Mates nás vyzval, ať se přidáme k některému z kandidátů. Většina z nás se okamžitě přihrnula k Pájovi. K Filipovi přešla část kluků, kteří nebyli z oddílu. I já jsem původně zamířil k rádci Vlčků, ale pak jsem uprostřed toho hemžení zahlédl Davida. Stál tam uprostřed malé skupinky třebovských vlčat a něco jim povídal. Bylo jich zoufale málo, tak sedm či osm a všichni byli v jeho věku nebo i mladší. Nevím, co mne k té myšlence dovedlo, snad oddílový výcvik, že na mladší kluky vždy musí někdo dohlížet, snad snaha mu pomoci, prostě mé kroky automaticky zamířily k nim. Stál jsem uprostřed nich a všichni najednou mlčeli a pátravě si mne prohlíželi.

„Indy?!“ překvapeně se na mne podíval David. „Vy se k nám přidáte?“

Otočil jsem se. Nestál jsem sám. Stál zde i Rejsek s bráškou Žralokem a Ježek se Lvíčetem.

„Co vy tu?“ koukal jsem se na ně vyjeveně. „Já myslel, že jste s Pájou!“

„Ale to jsi myslel špatně!“ zasmál se Rejsek. „My se jen tak rozhlíželi. Přece vás to Velký vontství nenecháme vyhrát bez nás!“

„Tak vás teda vítám u nás!“ usmál se David. „Můžeme jít, máme práci. Dnes smíme pátrat jen do půl jedenácté!“

Mrknul jsem se na hodinky. Bylo před osmou. Zamával jsem na ostatní kluky z oddílu, kteří se tlačili kolem Páji, který seděl na stole a cosi jim vysvětloval, a už jsem pádil z klubovny za ostatními. Copak má asi David za lubem?

„Musím vám něco prozradit,“ šeptal nám cestou David. „Máme svou vontskou skupinu. Dokonce i klubovnu! Někdo tam na nás čeká!“

„To je Dolňák, viď?“ vyhrkl Artuš.

„Pst!“ okřikl ho David. „Uvidíš sám. Tam se domluvíme na dalším. Poběžte!“

Doběhli jsme na jedno malinkaté náměstí. Vlastně to ani nebylo náměstí, i když to mělo v názvu. Spíš místní městský park. David se zde několikrát pátravě rozhlédl. Pak se k nám otočil:

„Přísahejte, že neprozradíte místo, kde máme klubovnu. Ani klukům z oddílu! Nikomu, rozumíte?“ Kladl na svá slova zvláštní důraz. Takhle jsem ho skutečně neznal! Slíbili jsme mu to.

„Tak jdeme,“ mávl David na ostatní kluky, kteří stáli kousek od nás a napjatě sledovali okolí. Šli jsme v jejich stopách a já nechápal, co se to děje. Vždyť to je snad jen hra, ne? Nebyl jsem vůbec zvyklý na to, že mne v nějaké bojovce vede vlče. Ale následoval jsem ho, protože z něj čišela nějaká síla. Síla, kterou jsem neznal a nikde ještě neviděl.

Seběhli jsme k potoku a já vytáhl baterku. Sotva jsem ji rozsvítil, kluci kolem Davida mne okřikli. Žádné světlo, teď ne! Zhasl jsem a tápal ve tmě. Došli jsme k jakémusi tunelu či co.

„Až budeme vevnitř, smíte si rozsvítit baterky,“ šeptal David. „Ale světlo nesmí být vidět ven, chápete?“

Klopýtali jsme tmavou chodbou. Chvíli vedla rovně, pak se stočila a zamířila vzhůru. Páchlo to tu hnilobou, kam nás ten vontík asi vede? Ještě přišlápneme nějakou krysu! Brr! Otřásl jsem se při té představě. Než jsem se ale Davida stačil na cokoli zeptat, uviděli jsme před sebou světlo.

„Je tam!“ šeptal radostně Bárt. „Vidíte? Je tam!“

Blížili jsme se k světelnému zdroji a pocítili záplavu podivného vzrušení. Kdo tam asi je?

Stáli jsme před dveřmi se zamřížovaným okénkem, kterým k nám proudilo žluté světlo. David se k nám otočil a slavnostně pravil:

„Zde je klubovna Bratrstva stromu. Čeká nás v ní náš patron Dolňák. Poradíme se s ním, než vyrazíme do ulic. Stejně zatím nevíme, kde máme začít hledat!“

Vešli jsme dovnitř. Byla to podzemní místnost bez jediného okna. Uprostřed stál dubový stůl s lavicemi a na něm hořelo několik masivních svící. Na Davidův pokyn jsme se usadili kolem něj, zatímco kluci zavřeli dveře na závoru. David se postavil do čela stolu a řekl:

„Zahajuji poradu Bratrstva stromu. Vítám zde naše kamarády z oddílu a hlavně našeho patrona. Dolňáku, můžeš se posadit k nám?“

Vydechli jsme úžasem. Ze stínu k nám přistoupila postava v hnědé kápi a posadila se vedle Davida. Ten se chvíli spokojeně pásl na našem úžasu a pak pravil:

„Dolňáku, představuji ti kluky, kteří nám chtějí pomoci ve Stínadlech. Myslím ale, že je dobře znáš!“

„Ano, znám,“ shodil muž z obličeje kápi a my vykřikli překvapením. Byl to Kamarád, náš oddílový vůdce!

„Vidím, že jste dost překvapeni,“ řekl Kamarád, tedy vlastně Dolňák. „Ale na vysvětlování není čas. Máme před sebou práci. Davide, můžeš začít.“

„No, já vlastně nic nevím,“ rozhodil nešťastně vontík rukama. „Máme hledat vontskou kroniku, ale kde začít? Širokko se zatím ve Stínadlech neobjevil a my nemáme jedinou stopu. Snad bychom měli jít do ulic a spolehnout se na náhodu. Třeba …“

Jeho slova přerušily dunivé rány na dveře. Dolňák si okamžitě nasadil kápi a ustoupil do stínu. Znovu jakoby splynul se stěnou!

David odsunul závoru a pootevřel dveře. Vyjekl překvapením a uskočil zpět, jako by ho uštkl had. Dveře se s vrznutím naráz otevřely a v nich stála bílá postava s černou maskou. Proboha, to je Úzko! Spokojeně si prohlížel naše leknutí. Nebyl jsem schopen jakéhokoliv pohybu a zíral jsem takřka bez dechu do černé tváře. Ostatní ale na tom asi nebyli o mnoho lépe.

„Nesu poštu pro Bratrstvo stromu,“ zaskřehotal přízrak. „Nebo nechcete psaní od Širokka?“

„Chce …, chceme,“ vykoktal David, ale ani se nepohnul. Úzko mu hodil obálku a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Dolňáka od dveří zahlédnout určitě nemohl. Otočil se a vběhl do chodby. To nás probralo.

„Za ním!“ vykřikl Skřítek a vyskočil z lavice. Hrnuli jsme se ke dveřím. David nás zde ale zadržel.

„Počkejte!“ volal a mával obálkou. „On teď není důležitý. Máme před sebou jinou práci!“

Nahlédl jsem do chodby. V jejím záhybu křepčila bílá skvrna a zjevně čekala, že se vydáme za ním. Artuš se Zoubkem mne táhli zpět, aby mohli zavřít dveře. Vrátili jsme se ke stolu, kde David vzrušeně otevíral obálku.

„Chtěl, abychom za ním běželi,“ ukázal jsem na dveře. „Možná by nás dovedl …“

„Jo, to známe,“ pravil Artuš. „Budeme se za ním honit a on stejně nic nemá. Jen tak jančí a dělá Širokkovi poskoka. To ví všichni.“

„Ano,“ vystoupil Dolňák ze stínu. „Můžete za ním běhat po Stínadlech nebo hledat kroniku. Co si vyberete?“

„Ty bláho,“ zašeptal Žralok. „To je vzrůšo!“

David začal číst:

„Vážení vontové, hledáte-li vontskou kroniku, vězte, že jsem ji dobře ukryl. Chcete vědět kde? Jako nápovědu jsem vám na různých místech Stínadel nechal nakresleno patnáct žlutých špendlíků. Pod každým z nich je nakresleno číslo a písmeno. Věřím, že se nikdo nesníží k tomu, aby tyto značky mazal, věřte, že má pomsta by byla strašná. Hledejte tam, kde vám řekne má špendlíková zpráva! Přeji vám hodně štěstí, třeba se někde potkáme!

Širokko“

Vše bylo jasné. Začali jsme se zvedat, ale David nás gestem zarazil:

„Počkejte, přece se musíme domluvit! Navrhuji se rozdělit do několika skupin a sejít se zde za hodinu. Dáme dohromady všechno, co najdeme, a pak společně vyrazíme pro kroniku!“

„Nemáš nějakou mapu Stínadel?“ zeptal jsem se. „My se zde moc nevyznáme!“

„V každé skupině musí být někdo místní,“ rozhodl David. „A určíme si ulice, abychom zbytečně nehledali v místech, kde už naši byli.“

Zatímco nás David rozděloval a s kluky určoval ulice pro každou skupinku, naklonil se ke mně Kamarád a šeptal mi:

„Indy, prosím, nezapomeň, že tady neplatí oddílová pravidla. Jste ve Stínadlech a buďte připraveni na to, že se někteří nebudou chovat zrovna čestně. Nejsou zde jenom kluci z našeho oddílu, potkáte i spoustu jiných. Dávejte si pozor!“

Kývl jsem a opustil s ostatními klubovnu.

Běhali jsme po setmělých ulicích, potkávali sobě podobné hloučky a pátrali po kresbách na zdech. Byl jsem se Skřítkem a Lvíčetem. Ač jsme se snažili, jak mohli, našli jsme pouze tři. Pečlivě jsem si je zapsal do bloku: 3-A, 4-T, 12-V. Srdce mi bušilo vzrušením, kouzlo tmavých stínadelských uliček na mne dopadlo plnou silou. Dospělého jsme zde skoro nepotkali, jen kluky z oddílu i docela neznámé, jak se pachtí za stejným cílem. Radniční zvon odbíjel čtvrt na deset, když jsme sbíhali po Červených schodech do parku. Chvilku na to jsme už byli v klubovně. Kupodivu jsme byli poslední.

„Máme už sedm písmen,“ volal nadšeně Žralok. „Kolik nesete vy?“

„Tři,“ vydechl jsem a položil blok na stůl. Hned se na něj vrhli. David naše písmena dopsal na veliký papír k ostatním. Protlačil jsem se ke stolu a očima přelétl získanou zprávu:

-VAT-NĚ-CT-V-ČŮ

Hleděli jsme na neúplnou zprávu a pro sebe si slabikovali. Byly to úžasné kombinace. Ale něco mi to připomínalo. Něco, co jsem znal, měl na jazyku, ale nemohl vyslovit.

„Tiše!“ okřikl jsem ostatní, kteří si už své propletence přeříkávali úplně nahlas.

„Snad abychom šli najít nějaká další písmena,“ kroutil hlavou Skřítek. „Nebo zkusit s někým vyměnit …“

„Tohle přece není žádná třebovská ulice,“ šeptal David. „Tak se žádná nejmenuje!“

„Mám to,“ vytřeštil oči najednou Rejsek. „Lidičky, já to mám!“

„Co máš?“ křičeli všichni. „Tak řekni, dělej!“

Rejsek zakroutil hlavou a položil si prst na ústa. Když se všichni utišili, popadl tužku a dopsal chybějící písmena. No tohle! Proč jsem na to nepřišel já?

Svatyně uctívačů

„Tak je to jasné,“ řekl Lvíče. „Jdeme tam?“

Místní kluci se na sebe nechápavě podívali a David nám řekl:

„No, to je sice hezký, ale my nevíme, kde to je!“

„Cože?“ nevěřil jsem vlastním uším. „Kde jsou Uctívači ginga?“

„Žádná taková skupina u nás ve Stínadlech není!“ potvrdil Skřítek. „Gingo je nás všech!“

„A kde roste?“ zeptal se Rejsek. No jasně, to je jen Širokkova hádanka. Ve Foglarových románech rostl tento strom jen ve Svatyni uctívačů.

„U nás na několika místech,“ pokrčil rameny David. „Zasadili je před lety vontové. Proto jsou nás všech, žádná skupina si nedovolila zvolit podobný název …!“

„Musí to být nějaká zahrada,“ snažil jsem se mu pomoci. „Možná jich tam roste víc …“

„Snad by nám pomohl Dolňák,“ pokrčil rameny David. „Ale zmizel.“

„Počkej,“ přerušil ho Artuš. „Na zámku! Tam přece rostou ty stromy čtyři. Celé je to obklopeno zdí. To bude ono!“

Opět jsme opustili klubovnu a běželi po Červených schodech k zámku. Před vchodem na nádvoří stálo pět hromotluků. Zkusili jsme je obejít a vzít za dveře ve vratech. Bylo zamčeno.

„Jak to?“ nechápal David. „Nádvoří bývá otevřené!“

„Ale dnes je zavřeno!“ zasmál se za našimi zády jeden z větších vontů. „Chcete-li dovnitř, prokažte, že patříte k Uctívačům ginga. Pak vás pustíme!“

„Ale my nejsme …“ začal Bárt, ale přerušil jsem ho.

„Uctívači se prokazovali listem ginga. Máte u sebe nějaký?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou David. „Ale doma ano. Bydlím tady kousek. Počkejte na mne!“

Skřítek raději běžel s ním. Zároveň se zpoza rohu vyrojil chumel postav. Pája se svou skupinou! Zamávali na hlídače listy ginga a ti jim milostivě otevřeli. Civěli jsme jako sovy z nudlí. Přijdeme pozdě!

Pár minut poté sem dorazili David se Skřítkem. Rozdali nám listy a my se prokázali strážcům. Hned za vraty jsme potkali Pájovce. Jejich vedoucí cosi svíral pod bundou a tvářil se velmi spokojeně. Šklebili se na nás, nic nám nechtěli říct, ale bylo jasné, že mají kroniku. Zmizeli ve vratech a my se nešťastně dopotáceli na nádvoří. Pod gingem zde hořely svíce na podivném stojanu. Zde asi ležela kronika. Zklamaně jsme se rozhlíželi. Měsíc vykoukl z mraků a ozářil nádvoří. Stromy nad námi se rozšuměly slabým vánkem a byly tak jedinými svědky naší prohry.

„Hele, co kdybychom jim tu kroniku vzali?“ navrhl Zoubek. „Pája přece bydlí kousek od naší klubovny. Půjde s ní určitě domů!“

„To mu ji chceš ukrást?“ podivil jsem se. „Vždyť to by nebylo čestné!“

„Ale měli bychom kroniku,“ lišácky podotkl Zoubek. „Tady jsme ve Stínadlech. Vontové nejsou skauti. Všechno se podřizuje jednomu cíli!“

„Ne, tohle by Bratrstvo stromu nikdy neudělalo,“ zavrtěl hlavou David. „Četli jste kroniky našich předchůdců, ne? Bratrstvo mnohokrát prohrálo, ale nikdo nikdy nemohl říct, že jednalo nečestně. Nesmíme pokazit to, co začali jiní …“

„Máš pravdu,“ ozval se zvučný hlas. „Čestné jednání dělá i správného vonta tím, čím má být!“

Ulekaně jsme vzhlédli. Nad námi na zdi se tyčila postava. Jů, to je přece Širokko!“

„Přišli jste pozdě,“ vrtěl hlavou. „Ale třeba získáte něco jiného! Co byste tak řekli ježku v kleci?“

Vytáhl malý váček a z něj vysypal do dlaně nám dobře známý hlavolam. Ježek v kleci!

„Tak si pojďte pro něj!“ vyzval nás Širokko. „Nebo se snad bojíte?“

To neměl říkat. Vrhli jsme se ke zdi a snažili se na ni vylézt. Širokko se na naše pachtění chvíli díval, ale když jsem se dokázali zachytit, zasmál se a skočil do tmy. Vyškrábal jsem se na zeď, popadl baterku a posvítil. Byla to děsná hloubka. Tohle nikdo z nás neskočí. Zlámal by si jistě nohy!

Vyběhli jsme ze zámku a oběhli zahrady. Ale ani naše další pátrání nemělo úspěch. Širokko zmizel a na věži zazvonilo půl jedenácté. Konec dnešního pachtění!

Rozloučili jsme se a každý spěchal domů nebo tam, kde spal. Já byl ubytován u Skřítka. Bydlel několik kilometrů od Stínadel, museli jsme jet posledním nočním vlakem. Říkal jsem si, jak nás asi doma uvítají tak pozdě, ale vše proběhlo v pohodě. Rodiče byli zřejmě na podobné akce třebovských kluků zvyklí. Jen se Skřítka zeptali, kolik má tentokrát modřin, dali nám najíst a poslali nás spát. Ne, určitě chápete, že jsme nemohli usnout. Skřítek mi vyprávěl o Bratrstvu stromu. Byl to vontský klub založený před třiceti lety. Jeho členové se scházeli ve stejné místnosti jako dnes oni. Nad tou podzemní místností roste mohutný strom, jehož kořeny prorůstají až k nim. Bratrstvo si dalo za úkol chránit tento strom a dodnes to dělají. Právě v těch kořenech se vždy ukryje Dolňák. A jak přišel k té přezdívce?

Kdysi byla Stínadla rozdělena na dva nesmiřitelné tábory – horní a dolní konec. Těm bitkám už je dávno konec. Kamarád se tehdy přestěhoval na pár let k náměstí a nikdo mu neřekl jinak než Dolňák, tedy kluk z dolního konce Stínadel. Dodnes mu zde někteří tak říkají.

Ztichli jsme a oba asi přemýšleli, co nás další den čeká. Těšil jsem se, ale zároveň mi po zádech probíhalo nepříjemné mrazení. Potkáme znovu Širokka s Úzkem? A co ty další dvě postavy? Monstrum a Kat. Čekají snad ve Stínadlech na nás?

Sobotní dopoledne nám uběhlo rychle. Byla to mohutná městská hra, která se jmenovala Boj o prapory. Trochu mi tak připomínala naše lesní bojovky, šlo o to najít a vzít ukrytou vlajku soupeře. Smělo se bojovat papírovými koulemi a některé trefy byly vážně bolestné. Zde nad všemi nestála autorita Kamaráda, který pravidelně kontroloval, zda nemáme ve výbavě příliš tvrdé a nebezpečné koule. Někteří místní kluci je měli proklatě tvrdé, až se začalo povídat, že v nich určitě mají zabalené kameny. David nás ale ujistil, že by si to nikdo nedovolil.

Nebyli jsme v této části příliš úspěšní. Bylo nás málo, i když se k nám připojilo několik kluků, kteří přišli až na sobotní část volby, přesto jsme jen jednou dokázali svou vlajku uhájit a jednou ji některému ze soupeřů vzít. Slavně zde opět zvítězil Pája se svou skutečně nabitou skupinou, kterému ale na paty šlapal Filip. Toho jsem včera viděl poprvé, a tak jsem si ho za denního světla mohl lépe prohlédnout.

Mohlo mu být tak třináct let, měl krátké kalhoty, kostkovanou košili a takové sáčko, které zde bylo mezi vonty skutečným hitem. Na klopě mu svítil velký žlutý špendlík. Když jsem poslouchal, jak mluví ke své skupině a hlavně viděl, jak se chová při samotné hře, v níž šlo přece o mnoho, byl jsem překvapen. Choval se přesně tak, jak by jednal ten nejlepší z nás. Myslel jsem si, že to bude právě jeho skupina, která začne nějak obcházet stanovená pravidla, ale nebyla to pravda. Filip mi připadal docela správný, pokud se vyskytly nějaké neshody, nehádal se a ustoupil. Ptal jsem se kluků, jestli nechodil dřív do nějakého oddílu, ale ti vrtěli hlavami.

„Znám ho docela dobře,“ řekl mi Skřítek. „Chodí na gympl a nemá na nic jiného než na Stínadla čas. Ptali jsme se ho, jestli by nechtěl chodit k nám, ale nechtěl. Škoda, viď?“

To jo, škoda. Kdybych nefandil Davidovi, určitě bych držel palce Filipovi. Pája tolik mých sympatií neměl, i když v jeho řadách byla spousta našich členů. Snad i proto. Byli moc silní a nezdálo se mi to fér. Ale co se dalo dělat.

Za jednotlivé hry Velký vont přiděloval body, které nazýval hlasy. Na konci dnešního dne se tyto body sečtou, přidá se k nim počet příznivců dané skupiny a bude jasné, kdo se stane Matesovým nástupcem. Nám se zdálo, že je to jasné už teď. Pája vedl se značným náskokem. Za vrácení vontské kroniky totiž dostal 50 hlasů, což ho dostatečně vzdálilo od Filipa.

„Jistý to ale není,“ šeptal mi zkušenější David. „Ještě je potřeba najít ježka a klíč. Za hlavolam je 100 hlasů a za klíč taky. Rozhodne se až večer!“

Měl pravdu. Ani odpolední honičky a pátračky nepřinesly definitivní rozhodnutí. Nám se jen maličko podařilo snížit ztrátu na Filipa a Páju. Prošmejdili jsme snad celou starobylou čtvrť. Byli jsme i v tunelech pod ní, aby nás další honba zavedla na jednu z nejvyšších stínadelských věží. Senzace! Neměli jsme čas se nudit a přemýšlet, co se stane, až do uliček znovu padne tma.

Když jsme navečer přicházeli ke klubovně, naklonil se Artuš k Zoubkovi a šeptal mu:

„Cítíš to? Večer něco přijde!“

Nadechl jsem se, ale nic zvláštního neucítil. Ale pohled na tajemně se tvářící místní kluky očekávající své kandidáty a nenápadně se rozhlížející, ve mně opět přivolal ten svírající pocit z včerejšího večera. Bál jsem se, lidičky, opravdu jsem se bál. Měl jsem čeho …

Už od setmění procházíme Stínadly. Několikrát jsme se zúčastnili honby za bláznivým Úzkem, jeho provokace byly neúnosné. I když jsme věděli, že má za úkol dělat zeď Širokkovi a odvádět nás ze správné stopy, nemohli jsme se někdy při pohledu na bílou křepčící postavu udržet.

Sedli jsme si v parku poblíž klubovny a slíbili si, že, i kdyby nám Úzka někdo podstrčil svázaného, my si ho ani nevšimneme. David nám řekl svůj nový plán:

„Nemá cenu chodit ve větší skupině. Zkusme se rozdělit!“

„Ale jak se znovu sejdeme?“ chtěl vědět Lvíče. „Co když budeme potřebovat pomoc všech?!“

„Prozradím vám náš signál,“ otočil se David po svých místních stoupencích a ti kývli. „Pamatujete na tu věž, co jsme na ní byli? Myslíte, že byste ji dokázali i ve tmě najít?“

„No jistě!“ zasmál se Ježek. „Tu bych našel i poslepu!“

„Právě,“ souhlasil David. „Nahoře pod tím zamřížovaným oknem je schránka. V ní máme lampu, kterou se svoláváme v případě potřeby. To světýlko je vidět skoro ze všech koutů Stínadel!“

„Máte to vykoumaný!“ pochválil jsem je, ale David mávl rukou.

„To je zásluha našich předchůdců!“ řekl. „Jde o tradiční signál Bratrstva! Pokud ho uvidíte, sejdeme se pod věží!“

Rozdělili jsme se do menších skupin. Já zůstal se Lvíčetem a Skřítkem, přidali se k nám ještě Artuš a Zoubek. To byla skutečně nerozlučná dvojice! Myslel jsem, že jsou bráchové, ale Skřítek mi to vyvrátil. Kdepak bráchové – kamarádi, jak se patří!

„Tak kde začneme?“ zeptal se Skřítek. „Půjdeme do zahrady, jestli se tam něco neděje?“

Dobrý nápad! Potkali jsme tam skoro všechny ostatní. Širokko se prý zatím neukázal. Vycouvali jsme ven a scházeli dolů k jižní bráně. Na něco jsem si vzpomněl.

„Hele, Skřítku, kde jsi říkal, že se Širokko nejčastěji objevuje?“ snažil jsem se vzpomenout. „Mluvil jsi o nějakých schodech. Nebylo by dobré si tam na něj počíhat?“

„Tam jsou Schody mrtvých,“ zašeptal Skřítek a ukázal od brány ke kopci nad městem. Byl tam vidět temný pruh tunelu se spoře osvětleným vchodem. „Vedou ke hřbitovu …“

„Tam ale přece nepůjdeme!?“ rozčileně se ptal Zoubek. „Jindy klidně, ale dnes nemůžeme! Bude tam někde i Monstrum!“

„No právě!“ naopak souhlasil Artuš. „Když nechytneme Širokka, dostaneme Monstrum. Paráda!“

„To si děláš legraci, že?“ podíval se na kamaráda Zoubek. „Jestli se dostaneme mezi ně, nevyjdeme se zdravou kůží!“

„Ale vyjdeme!“ vyvracel mu Lvíče. „Kdo si myslíš, že to je? Nějaký starší vont, který má na sobě masku. Myslíš, že by byl schopen ublížit klukům jako my?“

„Klidně!“ odfrkl Zoubek a Skřítek také přikyvoval. „Ale co! Já jsem pro. Aspoň se bude něco dít. Jdeme tam!“

Lvíče na mne vítězoslavně mrkl. Vyrazili jsme za dalším dobrodružstvím.

Stáli jsme u pootevřených mříží, které měly uzavírat vstup ke Schodům mrtvých. Ale neuzavíraly. Nahlédl jsem dovnitř. Byly tam velké kamenné schody, které v několika stupních stoupaly vzhůru. Schodiště bylo kryté dřevěnou střechou a z dálky skutečně připomínalo tunel vedoucí od úpatí kopce až skoro ke hřbitovu. Na stropě sice visela světla, ale nesvítila. Zevnitř na nás i v teplém podvečeru zavanul chladný vítr. Pokud to byl vítr. Fuj, až jsem se otřásl. Viděl jsem, že ani ostatním se příliš nahoru nechce. To se nám to lehce povídalo, než jsme došli sem! Ale vždyť na tom nic nemůže být!

Otevřel jsem naplno mříže a ty vydaly nepříjemný zvuk. Stoupali jsme vzhůru a oči se nám vpíjely do světlejší skvrny před námi. Zdálo se mi, jako by tam někdo stál. Určitě tam někdo je! Upozornil jsem na to ostatní a vytáhl baterku. V jejím světle se objevila důvěrně známá bílá škraboška. Je to on! Širokko! Přešli jsem do klusu a makali vzhůru. Uslyšeli jsme jen jeho smích a vrznutí mříží. Když jsme dorazili nahoru, byl pryč. Na mřížích visel řetěz s masivním zámkem.

„Koukám, že se Širokko stará o pečlivé zamykání,“ snažil jsem se trochu uvolnit pokleslou náladu, když jsme scházeli dolů. „Nedá se to nějak oběhnout?“

„Dá,“ kývl Artuš. „Musíme po cestě. Je to sice delší, ale tam …“

Slova mu zamrzla na rtech. Proti nám stoupala podivná postava. Posvítil jsem na ni a baterka mi leknutím vypadla z ruky. Kluci začali křičet a snažili se splynout se zdí. V cestě jsme zůstali jen já a Lvíče. Nevím, jak on, já se ale nemohl pohnout. Bylo to strašné překvapení a v hlavě se mi promítal obraz, který jsem zahlédl v záři baterky. Ta tvář nebyla tváří. Pod tmavou kápí se šklebil strašlivý obličej Monstra! Stoupalo proti nám bez jediného zvuku a bylo stále blíž. Cítil jsem, jak se mne Skřítek snaží odvléct ke zdi. Trochu mne to probralo.

„Stůj,“ zvolal jsem a vzápětí jsem obdržel neuvěřitelnou ránu. Monstrum se mezi námi prodralo, jako bychom byli nějaké ztrouchnivělé tyčky od plotu! Jenom tak mávlo rukama a už jsme leželi u stěny! Já na jedné a Lvíče na druhé straně. Na rtech jsem ucítil něco vlhkého. Tekla mi krev z nosu a trochu hučelo v hlavě. To byla šlupka! Monstrum zmizelo nahoře a mříže ho viditelně nezastavily. Kluci klečeli vedle mne a snažili se mi otřít krev.

„Neměl jsi tam zůstat,“ vyčítal mi Skřítek. „Vždyť to mohlo špatně dopadnout!“

Souhlasil jsem. Ale copak jsem mohl tušit, že to bude tak silné?

Mříž dole se s bouchnutím zavřela. Copak nás tady chce někdo zamknout?

„Neéééé,“ tiše zasténal Zoubek a já s úžasem sledoval, jak se k nám blíží další temný přízrak. Cpali jsme se blíž ke zdi, abychom nedopadli jako před chvílí.

Postava došla až k nám a na chvíli se zastavila. Proč jsme sem jen lezli? Prohlížel si mne totiž mohutný muž v kožených kalhotách bez jakéhokoli trička. Zato na hlavě měl velikou červenou kápi a v ruce strašlivou sekeru. Skláněl se ke mně. Udělalo se mi z toho skoro zle.

„Dobrý?“ zasyčel muž a já kývl.

„Kde je?“ zeptal se a já ukázal vzhůru. Kat se narovnal a spěšnými kroky zmizel nahoře. Hlasitě jsem si oddechl.

„To jsme ale měli štěstí,“ šeptal spokojeně Artuš. „V jedné chvilce jsme viděli skoro současně Širokka, Monstrum i Kata. Ještě že jsme sem šli!“

„To myslíš vážně?“ podíval se na něj Zoubek a oba vyprskli smíchy. Postavil jsem se. Pocit hrůzy zmizel, krev mi už netekla a ostatní byli v naprostém pořádku. Jenom jsme všichni byli neuvěřitelně bílí od zdi, ke které jsme se tak lepili. Oprašovali jsme se a stoupali po schodech. Musí tam být nějaký fígl, jak tou mříží projít. Vždyť tudy prošlo Monstrum i Kat!

Mříž byla pootevřená. Řetěz ležel na zemi a byl roztržený.

„To není možný,“ vydechl jsem. „Takovou sílu přece mít nemůže!“

„Ale může,“ kýval hlavou Lvíče. „Ta rána, co jsem dostal, byla jako od kladiva!“

Vyšli jsme ze schodů a opatrně se rozhlíželi. Cesta pokračovala alejí až k bráně hřbitova a byla osvětlena několika lampami. Nikde nebylo vidět ani živáčka, ale my věděli, že zde někde jsou nejméně tři. Musí tu být!

„Měli bychom svolat i ostatní!“ navrhoval Skřítek. „Půjdu rozsvítit světlo. Sami nemáme šanci!“

Bylo to rozumné. Ani mně se nechtělo potkat Monstrum v tomto počtu. Lvíče se Skřítkem běželi zpět ke věži a my se uklidili do stínu stromů.

Stínadla před námi ležela jako na dlani. Přemýšlel jsem, jak v té záplavě světýlek může být rozeznán náš signál, a hned jsem se na to kluků zeptal.

„Uvidíš sám,“ usmál se Zoubek. „Schválně se dívej!“

Pozoroval jsem světla pod sebou, ale nic mi nepřipadalo jiné. Až najednou se nad Stínadly rozsvítilo podivné modré světlo. A zas a zas!

„To je ono!“ pokýval hlavou Artuš. „Kluci už zavěsili lampu. Vypadá to jako maják, viď?“

Ano, bylo to skvělé. Už jsem chápal, jak snadno se může Bratrstvo rychle sejít. Tento signál byl od ostatních k nepřehlédnutí. Za pár minut zde budou i ostatní a my …

„Hele, vontové!“ ozval se z aleje tichý hlas. „Copak zde děláte?“

Otočili jsme se od signálu Bratrstva a uviděli znovu Širokka. Stál snad deset metrů od nás a podezřele si nás měřil. „Copak nevíte, že tady můžete snadno přijít k úrazu?“

„Hledáme ježka v kleci,“ nenechal se zaskočit Zoubek. „Nemůžeš nám pomoct?“

Jasně! To je jediná možnost. Ve třech bychom ho stejně nepřemohli. Zkusíme ho zdržet, než přijdou ostatní.

„Copak o to, ježka bych vám mohl dát,“ řekl Širokko a vytáhl z kapsy kožený váček. „Ale něco za něco!“

„Prosím, dej nám ho!“ vtíral se Zoubek. „Uděláme, co budeš chtít!“

„Vyměním ho za vontský klíč!“ vysvětlil Širokko. „Jen za něj!“

„Ale ten mi hledáme taky,“ začal jsem, ale Artuš mne přerušil:

„Jo, souhlasíme! Ale musíš nám říct, kde je!“

„Má ho Monstrum,“ sdělil nám Širokko. „Schovává si ho na hřbitově poblíž svého hrobu. Pokud mi ho do deseti minut přinesete, dám vám za něj ježka a možná i něco k tomu. Souhlasíte?“

Podívali jsme se na sebe. To tam máme jít sami?

„A proč si pro něj nejdeš sám?“ zeptal jsem se a snažil tak získat ještě čas.

„Nesmím vstoupit na hřbitov,“ nedal se Širokko. „A vy už máte jen necelých deset minut!“

Běželi jsme k bráně. Byla zamčená, velmi vysoká a nepříjemně špičatá.

„Zkusíme to přes zeď,“ táhl mne Artuš stranou. „Tam je to nižší!“

Pomohl jsem klukům vylézt na zeď a oni mne vytáhli k sobě. Otevřel se mi výhled na stovky náhrobků osvícených částečně měsícem a hořícími svícemi. Mráz mi z toho šel po zádech. Někde v těch stínech je asi i Monstrum!

„Víme o hrobu, o kterém se říká, že je Monstra,“ šeptali mi kluci. „Půjdeme tam?“

Nikomu z nás se rozhodně nechtělo seskočit na cestičku mezi hroby. Ohlédl jsem se k aleji. Byla zoufale prázdná, naše skupina ještě stále nedorazila. A čas jsme neměli.

„Jdeme!“ rozhodl jsem se a skočil dolů. Dopadl jsem na všechny čtyři. Zeď na této straně byla nižší, než jsem si při pohledu shora myslel. Chtěl jsem rozsvítit baterku, ale raději jsem to neudělal. Světlo by mohlo přilákat někoho, koho bych zde nerad potkal. Za chvíli jsme stáli u hrobu, který byl ohraničen trojitou ohrádkou z mohutných řetězů. Uprostřed hořela svíce a osvětlovala desku, na níž ležel veliký starobylý klíč. Je to on!

Pootevřel jsem branku u hrobu. K mé úlevě nevydala žádný zvuk. Udělal jsem dva kroky a natáhl ruku po klíči. Srdce mi tlouklo až v krku, ale nic se nestalo. Klíč byl můj!

„Pryč, rychle pryč!“ šeptali vzrušeně kluci a otáčeli se k bráně. „Musíme jít!“

„Jasný,“ souhlasil jsem. „Běžte, hned vás dohoním!“

Vytáhl jsem baterku a posvítil na náhrobek. Byl jsem nesmírně zvědavý, co tam uvidím. Ale slova byla psána nějakou latinou či co. Zítra sem přijdu a opíšu si to. Třeba mi to někdo přeloží!

Zavřel jsem branku a tiše se vydal na cestu zpět. Viděl jsem, že kluci už stojí na zdi. Zamával jsem na ně a přidal do kroku. Klíč jsem pevně svíral v ruce.

Náhle mi něco zezadu sevřelo krk. Vyjekl jsem, ale hlas mi odumřel již v hrdle. To, co mne svíralo, byla paže Monstra.

„Vrať klíč!“ zasyčelo mi do ucha a stisk zesílil. Do očí mi vyhrkly slzy. Proboha, vždyť mne snad udusí! Kluci na zdi to viděli a začali volat směrem k aleji. Snad se blíží nějaká pomoc!

Monstrum mne ale nepustilo. Táhlo mne vzhůru hřbitovem, jako bych byl pírko. Snažil jsem se dostat z jeho sevření, ale nešlo to. Monstrum se i se mnou blížilo k temným budovám na horním konci hřbitova. Chce mne snad zatáhnout do nějaké márnice? Hrůzou jsem skoro omdléval. Ne, to ne! Snažím se křičet, ale zacpává mi ústa.

Náhle sevření Monstra povolilo. Upadl jsem na zem a chvíli nechápal, co se děje. Viděl jsem přízrak, jak s kýmsi zápasí. Strčil jsem klíč z upocené ruky do kapsy a vrhl se na obludu taky. Musím svému zachránci pomoci! Jenže přízrak byl příliš silný. Za chvíli na nás obou klečel a prohledával nám kapsy. Snažil jsem se vzdorovat, ale nemělo to cenu. Když už jsem se s klíčem loučil, Monstrum nás pustilo! Posadil jsem se. Přede mnou zápasily postavy, které v šeru polorozpadlých budov v mých očích nabyly gigantických rozměrů. Monstrum se bilo s Katem! Podíval jsem, kdo byl mým zachráncem. Filip! Kandidát na Velké vontství! Těžce se sbíral ze země, pomohl jsem mu na nohy a vyrazil Katovi na pomoc.

„Ne, to ne,“ chytil mne za rameno těžce dýchající Filip. „Do toho se míchat nesmíme!“

„Ano, to je naše věc,“ seskočil z jedné zdi Širokko. „Máš klíč na výměnu?“

Rychle jsem si sáhl do kapsy. Oddechl jsem si. Byl tam. Podal jsem ho Širokkovi.

„Ty nejsi zdejší, viď?“ usmál se. „Místní by mi nedal klíč bez toho, aniž bych mu já dal ježka. Jsi možná příliš důvěřivý, ale neboj se. Já své slovo držím!“

Ucítil jsem, jak mi do ruky strká kožený váček. Zmohl jsem se na poděkování. Ale hned mne napadla i otázka:

„Jak to, že jsi teď zde? Říkal jsi, že na hřbitov nesmíš!“

„Ale tady už přece na hřbitově nejsme!“ zasmála se bílá maska a zmizela. Nejen ona. Pryč byl i Kat s Monstrem. Nechápavě jsem se otočil k Filipovi. Už se zvedl ze země a oprašoval se.

„Co tím Širokko myslel? Vždyť tohle je hřbitov, ne?“ ptal jsem se ho. „A jak ses sem tak rychle dostal? Musím ti poděkovat. Bez tebe by mi už asi nebylo dobře!“

„Zde už opravdu není hřbitov,“ otočil se ke mně Filip. „Ten je přece až za zdí!“

Ukázal na asi 50 metrů vzdálené hradby. Nechápavě jsem zíral tím směrem.

„Jak je to možné?“vrtěl jsem hlavou. „Vždyť jsem byl na hřbitově!“

„Asi tě Monstrum vytáhlo zadní brankou,“ snažil se mi to vysvětlit Filip. „Chtělo tě zatáhnout do těch barabizen kolem. Tam by už z tebe ten klíč vytřepalo!“

Vzpomínal jsem na své chvíle hrůzy, ale jak jsem se dostal za hřbitovní zeď, to mi zůstávalo záhadou. Stejnou jako rychlé zmizení všech tří maskovaných postav. Copak stačilo dát jednomu z nich klíč a oni všichni zmizí? A co Filip? Jak ten se zde ocitl? Uvědomil jsem si, že mi na tuto otázku neodpověděl. Připomněl jsem mu ji.

„Šel jsem náhodou kolem,“ mávl rukou. „Slyšel jsem křik vontů a běžel k nim. Cestou jsem potkal tebe, jak si tě vleče Monstrum. Tak jsem na něho skočil. Zbytek znáš.“

„Myslím, že tohle patří tobě,“ vytáhl jsem hlavolam z váčku a zaštěrchal s ním. „Bez tebe bych ho stejně neměl!“

Filip užasle sledoval, jak mu dávám ježka v kleci. Když se ho ale dotkl prsty, ucukl.

„Ne, to nemůžu přijmout!“ vehementně vrtěl hlavou. „Ty přece patříš k Davidovi. Co by ti asi na to řekl on? V této volbě jsi na jiné straně než já. Nemůžeš mi tak pomáhat!“

„Ale ty jsi mi přesto pomohl,“ připomněl jsem mu. „Odporuješ si!“

„Ježka si přesto nevezmu!“ pevně řekl Filip. „Nemůžu, nesmím …“

„Copak nechceš být Velkým vontem?“usmál jsem se. Myslel jsem si, že tento vtip Filip pochopí. Užasle se na mne podíval.

„Jak to víš …“ uklouzlo mu.

„Ty nechceš být Velkým vontem!“ vykulil jsem teď oči já. Kdo by si tohle pomyslel! Filip je přece kandidát na Velké vontství! Proč se tedy hlásil do Boje? Co tím sledoval? Zeptal jsem se. Chvíli se mi díval do očí, jako by v nich četl, zda mi může věřit.

„Dobře!“ kývl. „Ale musíš slíbit, že si to necháš nejméně tři roky jen pro sebe!“

„Jistě! Přísahám!“ souhlasil jsem. Cítil jsem, že stojím na prahu velkého tajemství.

„Jsem jeden ze Strážců klíče!“ vysypal na mne. Otevřel jsem pusu a nechápal. Filip musel na první pohled vidět, že nevím, o čem mluví.

„Strážci klíče mají na starosti stínadelské klíče,“ začal s vysvětlováním. „Není pouze jediný klíč, těch je celkem třináct. Každý Velký vont může získat pro Stínadla jeden z nich do trvalého držení! Říká se, že až vontové získají všechny klíče, najdou dveře, ke kterým se tyto klíče hodí. Za nimi čeká něco, co Stínadla povznese a přinese jim nevídané štěstí.“

„A proč už ty klíče vontové nemají?“ skočil jsem mu do řeči.

„Každý z Velkých vontů má svého Strážce klíče,“ pokračoval Filip. „Nezná ho, neví, kdo to je. Až na konci jeho panování se objeví Strážce, který se prokáže Klíčem. Buď ho Velkému vontovi dá, nebo mu vytkne chyby, kterých se dopustil, a i s Klíčem zmizí a předá ho dalšímu Strážci. Proto mají zdejší Stínadla dosud jen tři klíče! Pouze tři Velcí vontové vedli Stínadla dobře!“

„Takže ty jsi nový Strážce klíče?“ začínal jsem chápat. „Ty máš sledovat nového Velkého vonta? Proto nechceš vyhrát?“

„Ano, pochopil jsi to dobře,“ přikývl Filip. „Musel jsem od sebe odvést podezření, neboť jeden z mých starších sourozenců již Strážcem byl. A ve Stínadlech se to ví. Když jsem se přihlásil jako kandidát, bylo jasné, že já Strážcem být nemohu. Vždyť kdo by mi dal Klíč, kdybych byl zároveň i Velkým vontem? Jenže já nevyhraji …!

„Nevyhraješ, protože nechceš!“ ozval se hlas za našimi zády a ze tmy se vynořil David. „Já jsem skutečně nechtěl poslouchat za rohem, ale myslel jsem si, že je zde někdo jiný! Hledáme tě, Indy! Prý tě chytilo Monstrum!“

„Ano, ale Filip mi pomohl!“ snažil jsem se zachránit situaci. Třeba David všechno neslyšel! „Tady mám pro tebe ježka! Dostal jsem ho od Širokka! Pomůže nám to vyhrát, ne?“

„Zapomínáš, že já už taky nesmím být Velkým vontem,“ usmál se smutně David. „Nemůžu, když znám Strážce klíče! Pája vyhrál!“

Bylo mi z toho do breku. Kluci, kteří by si podle mého soudu zasloužili vést Stínadla, se dobrovolně vzdávali možnosti vítězství ve prospěch někoho, o jehož schopnostech jsem tak přesvědčen nebyl. V ruce jsem svíral ježka, který mi byl vlastně nanic.

„Nemohu být Velkým vontem teď,“ vzal si David ježka a vracel ho do váčku. „To ale neznamená, že se jím nestanu za tři roky. Je mi teprve jedenáct, mohu kandidovat i pak. Stejně jsem vůbec nepočítal s tím, že bych mohl vyhrát!“

Začal se tiše smát. Přinášelo mi to obrovskou úlevu, a i když mi bylo fakt do breku, smál jsem se s ním. Přidal se i Filip, takže jsme vesele běželi ke svým kamarádům a přitom si přehazovali získaný hlavolam.

Dvacet minut poté jsem předal ježka Pájovi, jako výraz Davidovy vůle. Filip se na to okamžitě vzdal kandidatury, což celá Stínadla pochopila jako samozřejmost. Vždyť přece už nemohl zvítězit!

Závěrečný obřad jmenování Velkého vonta byl krásný. Stáli jsme na nádvoří zámku, poblíž šuměly stromy ginga a nám všem hořely v rukou svíčky. I Kamarád tu byl, ovšem ve své hnědé kápi, aby ho jen tak někdo nepoznal.

Pája slavnostně složil přísahu a stal se Velkým vontem. Když dozněl oslavný chorál, nádvořím se rozduněly kroky. Řady vontů se uctivě rozestupovaly a vytvořily uličku až k Pájovi, kterou kráčel Kat. Znovu se mi rozbušilo srdce. Copak to všechno ještě neskončilo?

„Tady ti, Velký vonte,“ začal Kat, „předávám symbol tvé vlády. Klíč od Stínadel. A zde ti představuji tvého Strážce klíče. Bude to on, který bude pro tebe ochraňovat další z Klíčů. Je jen na tobě, zda dokážeš vést Stínadla tak, abys si ho pro ně získal!“

Na ochozu zámku se začaly rozsvěcet pochodně. Drželo je v rukou několik postav v modrých pláštích. A uprostřed nich osvětlen ze všech stran stál chlapec s modrou maskou a v modrém plášti s kápí. Až sem bylo jasně vidět matně se lesknoucí klíč na jeho hrudi.

„Nový Strážce žádá, aby k němu přistoupil vont, který dnes ve Stínadlech objevil Klíč!“ pokračoval Kat a já si uvědomil, že mluví o mně. Nerozhodně jsem udělal krok vpřed.

„Běž po schodech nahoru,“ pobídl mne Kat. „Jen tebe tam Strážci pustí!“

Procházel jsem řadami vontů a cítil na sobě jejich obdivné i závistivé pohledy. Já smím jít až ke Strážci. Jen já! Věděl jsem, kdo to asi je. Zároveň jsem věděl, že ho nesmím prozradit.

Strážci mi podali ruce a pomohli vylézt na ochoz. Uličkou modrých masek jsem došel až k novému Strážci. Když tiše promluvil, poznal jsem, že jsem se nemýlil.

„Víme, že nepatříš do našich Stínadel,“ začal Filip vznešeným tónem. „Ale vontů, jako jsi ty, je třeba si vážit. Vždyť nejen ty, ale mnozí další tví kamarádi dokázali, že ač nepatří sem, vonty si být zaslouží! Kdysi, prý je to už víc jak třicet let, k nám do Stínadel doputovala tato pochodeň.“

Jeden ze Strážců Filipovi podal nádhernou, snad stříbrnou louč a zvolal:

„Tato pochodeň pomohla zasít semínko vontství u nás a naši předchůdci slíbili, že ji předáme dalším Stínadlům, až přijde jejich čas. My, Strážci klíčů, věříme, že čas vašich Stínadel právě začal!“

Dole na nádvoří to zašumělo. I já jsem byl nadmíru vzrušen. To znamená, že se stanu skutečným vontem? Filip mi podával pochodeň a já nevěděl, zda si ji mohu vzít. Vtiskl mi ji do dlaně:

„Zapal ji o naše, vonte Indy! Plamen, který přeskočí, bude symbolizovat vontství, jež my s touto pochodní předáváme vašim Stínadlům. Nechť stejným elánem zahoří i srdce nových vontů! Jednou ho předejte dál stejně, jako jsme to dnes učinili my!“

Pozvedl jsem stříbrnou pochodeň a zapálil její čtyři knoty o Filipovu. Pak jsem se otočil a podíval se dolů na nádvoří. Jásali zde kluci z našeho oddílu, gratuloval jim současný i bývalý Velký Vont a já byl neuvěřitelně šťastný. Filip se ke mně nahnul a zašeptal mi:

„Ještě mám pro tebe malý dárek,“ vtiskl mi do dlaně krabičku. „Vlastně je to pro vaši novou Vontskou radu!“

Otevřel jsem ji. Ve světle pochodní v ní zasvítilo sedm starobylých klíčů. Užasle jsem se na Filipa podíval: „To jsou ale vaše Klíče!“

„Kdepak,“ tiše se zasmál. „Ale jsou jim hodně podobné. Ať jsou symbolem vaší Vontské rady! Vždyť naše Stínadla mají ode dneška bratříčka! Tak proč nemít i podobné symboly?“

„Děkuju,“ stiskl jsem mu ruku. „Fakt ti moc děkuju!“

„Vlastně škoda, že jsem Strážcem!“ usmíval se Filip. „Jinak bych byl určitě skautem. Mít takovéhle brášky, to by bylo vážně prima. Ale třeba mne někdy někam pozvete?!“

Ale to víš, že ano. Byl jsi pak s námi na mnoha akcích, dokonce jsi se nakonec stal i členem našeho oddílu. Ale to až poté, co jsi splnil své poslání. A já mohl svému deníku prozradit, jak to vlastně tenkrát všechno bylo. David se stal Velkým Vontem po Pájovi, jak si předsevzal, a jeho panování bylo jistě skvostné. A stříbrná pochodeň? Dodnes je v našich Stínadlech! Jen naši vontové nenosí žluté špendlíky, ale modré. Na památku modrých Strážců …