Boj o totem

Tak jsem se dočkal. Konečně jsem se mohl podívat na takovou slávu! Naše vlčata postoupila do krajského kola Boje o totem náčelníka a náš vůdce slíbil, že pokud se jim to podaří, budeme tam moci jet s nimi my – rádci, kteří je poslední dobou na tento závod připravovali. Vzhledem k tomu, že kluci byli fakt dobří, věřili jsme, že se jim bude dařit i v tom kraji. Jenže jsem netušil, že se nám tu postaví něco, s čím jsme rozhodně nemohli počítat …

Zpočátku to vypadalo dost dobře. Naši kluci byli na úvodním nástupu středem pozornosti, neboť se jejich modré kroje v záplavě nažloutlých košil nádherně vyjímaly. Hlavně malá děvčata si je prohlížela s obrovským zájmem, což ostatní kluci nesli hodně těžce, zatímco ti naši se cítili jako v ráji. Kroje si odmítali sundat i na snídani, dosud nikdy jsem neviděl, že by na ně byli tak hrdí.

Brzy jsem to pochopil. Bez krojů totiž byli kluci jako všichni ostatní, což děvčata jaksi správně neoceňovala. V modrém jsou hvězdy. Aspoň se mi podařilo je přesvědčit, aby se na samotný závod převlékli do oddílových triček. Koneckonců jsou také modrá.

Kluci odstartovali a my starší jsme nervózně popocházeli po tábořišti a čekali, až se znovu objeví. Poslední dvě stanoviště totiž byla právě tady, dalo se na závodníky koukat a povzbuzovat. My jsme jim slíbili, že na ně pokřikovat nebudeme, aby neznervózněli.

Po hodině jsme se dočkali. Kluci přiběhli na stanoviště, kde byla překážková dráha. A začali se dít věci! Nejdřív běžel Max, shodil dvě překážky a tuze se rozesmál. Pak další kluci z hlídky také nedokázali udržet smích a radostně bořili, co mohli. Vrcholem byl šestník hlídky Budla, který po nepřekonané překážce spadl na zem a řehtal se jak šílený. Němě jsem zíral. Bylo mi jasné, že takhle nevyhrajeme, a nechápal jsem, proč to dělají. Až do chvíle, kdy jsem si všiml, jak Budla mává na jednu z mladších holčiček, která mu nadšeně aplaudovala.

Na posledním stanovišti čekaly kluky šifry. Už jsem si všímal jejich změněného chování a brzy mi bylo jasné, že se předvádějí před několika děvčaty. V cíli jsem se na ně vyřítil jako bůh pomsty:

„Bráškové, co to mělo znamenat! Vždyť tohle jsou závody, na který jste se tak těšili! A vy se zde chováte jako blázni!“

Kluci krčili rameny a potutelně se usmívali. Po mém a Čmelákově dalším proslovu se nad sebou ani nezamysleli, jen navrhli, že by se rádi převlékli a jestli pak mohou mít volno. Mávl jsem rukou. Tohle bylo beznadějné, co to má znamenat? To je snad vzpoura!

Pomáhali jsme se Čmelákem stavět slavnostní oheň, když tu se k nám přidal jeden z hlavních organizátorů Racek a rýpl si:

„Hele, tak jsem si myslel, že to ti vaši kluci vyhrají. Celou dobu vedli. Ale co vyváděli na posledních dvou stanovištích, to je mi záhadou. Musel jsem si zavolat rozhodčí, protože jsem si myslel, že se spletli! Tolik trestných bodů na překážkové dráze a šifrách nikdo jiný neměl! Vy jste to netrénovali?“

„Ale trénovali,“ zmučeně jsem vydýchl. „Já fakt nevím, ale začínám tušit.“

Kluci se totiž po tábořišti nijak netoulali, oni byli pořád jen u jedněch děvčat, které měly zase oči jen pro ně. Dokonce se přišli zeptat, jestli mohou společně nacvičit vystoupení k ohni a nadšeně se vrhli do přípravy. Naše kluky dnes prostě zajímaly pouze ty střapaté nádhery, které je tak neúnavně zasvěcovaly do tajemství country tanců.

Na slavnostním ohni seděli společně, měli krásné vystoupení a nakonec šli děvčata s naším laskavým dovolením i vyprovodit k jejich stanům. Vrátili se včas a beze slova zalezli do spacáků, kde si chvíli špitali, než usnuli.

Seděli jsem se Čmelákem venku u stanů, beze slova sledovali tábořiště ukládající se ke spánku a nevěděli, co si počít. Najednou jsme uslyšeli tichý vzlyk. Ve stanu za námi někdo pláče! Tak přece jen je někomu líto, že zpackali závod!

Rozepnuli jsme vchod a v předsíňce objevili schoulenou postavičku. Budla! Slzy se mu koulely po tvářích jako hrášky, rozmazával si je rukávem po celé tváři a dělal, že si obouvá botky.

„No tak, bráško!“ přisedli jsme si k němu. „Přece se zas tolik nestalo. Takových závodů ještě bude!“

Budla k nám otočil smutné oči a zavzlykal:

„Když ona mě nechce!“

Načež propukl v tichý pláč. Seděli jsme, snažili se ho utišit, pak se s ním procházeli po spícím tábořišti, trpělivě mu naslouchali a divili se. Budla v našich očích najednou nebyl desetiletým klukem, který sem přijel vyhrát závod, byl to nešťastný mladík, kterého opustila jeho láska. Trvalo nám víc než hodinu, než jsme po vážných debatách a slovech útěchy uklidnili malého bratříčka a on mohl usnout.

Jen já spát nemohl. Jak říkal, že se jmenuje? Vlaštovka! To bude asi ta copatá. Tancoval s ní, seděl vedle ní, povídali si, a když ji vyprovázel a dával jí adresu na dopisování, řekla mu, že už má doma kluka. V deseti letech! Síla. Chudák kluk. To si nemohla vzít adresu a být tiše? Musela mu zkazit radost z prvního okouzlení?

Bylo mi Budly nesmírně líto, na druhé straně jsem si říkal, kde se v tak malé dívčině vzala odvaha přiznat, že si už dala pusu s jiným. Převaloval jsem se a neklidným spánkem usnul až někdy k ránu. To když jsem si umínil, že si ráno budu malého brášky víc všímat, aby nebyl tak sám.

Jenže ráno moc času nebylo. Sbalit stany, snídaně, slavnostní nástup, kde jsme se dozvěděli, že jsme získali sedmé místo, pár společných fotografií, nahodit batohy a hurá na objednaný autobus, který nás měl odvést k vlaku.

V tu chvíli jsem je uviděl. Kluk v modrém a copatá světluška vedle něho, on jí galantně nese batoh a ona má oči jen pro něj. Budla! Tak to dokázal!

Počkal jsem, až odložil batohy do zavazadlového prostoru autobusu, a zavolal ho k sobě:

„No tak vidíš. Ráno moudřejší večera! Nakonec Vlaštovka pochopila, že jsi nejlepší!“

„Vlaštovka?“ nechápavě se na mne podíval kluk. „Tu jsem dneska neviděl …“

„A tahle?“ Nenápadně jsem ukázal na holčičku poblíž něho, která si pečlivě upravovala šátek.

„Kdepak, to je přece Rybička!“ zavrtěl hlavou pyšně Budla. Pak se ke mně nahnul a zašeptal mi: „Taková vodácká přezdívka se ke mně hodí víc, ne?“

Popadl ten blonďatý zázrak za ruku a zmizel s ním v útrobách autobusu. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou, nadhodil batoh a vydal se za nimi. Můj smutek se rozplynul a znenadání uprostřed toho žlutého davu jsem se musel rozesmát na celé kolo …