Nůž

„Hele, kluci, kdo máte nůž?“ ptal se Kovboj v chumlu hladových táborníků. Vraceli jsme se zrovna z celodenní výpravy do westernového městečka. Ani jsme tam neměli moc času na jídlo. Pořád spousta zajímavostí a skvělý program. Senzace! Ale teď nám ukrutně kručelo v žaludku. Někteří kluci se tlačili ještě u pokladny a kupovali pohledy a místní kovbojský tisk, ostatní se kupili kolem Kovboje, který měl v batohu chleba a salám pro celý oddíl. Pěkně se mu to asi proneslo, chudákovi.

„Na, tady si vezmi můj!“ vytáhl Lvíče z kapsy svůj švýcarák, odepnul ho z řetízku a podal mu ho.

„Dík,“ usmál se Kovboj. „Za to dostaneš první porci!“

Spokojeně jsem přikusoval salám k suchému chlebu. Po celodenní honičce mi to připadalo jako ta největší pochoutka. Ale už se k nám hnal Kamarád s Broučkem.

„Rychle, kluci!“ popoháněl nás vůdce. „Kdo jede autobusem, tak běžte k našim autům, odvezeme vás na zastávku. Máme na to už jen deset minut!“

Pěkná honička! Ani nevím, jak jsem se do toho autobusu dostal. V autě nás sedělo snad devět, byli jsme hlava na hlavě. Krásný zmatek. Ale stihli jsme odjezd včas.

Mladší kluci jeli s Kamarádem a Broučkem auty za námi, mávali jsme na ně celou cestu. Byla skvělá nálada umocněná dnešním nádherným počasím. To se nám to hezky vydařilo! Týden předtím pořád pršelo, teď se to už snad otočí. Vždyť máme před sebou ještě polovinu tábora!

Seděl jsem ve svém stanu a vybaloval si věci z batohu. Kolem stanu prošel Lvíče a jeho tvář mne zarazila. To nebyl ten Lvíče, kterého jsem znal! Byl strašlivě zachmuřený a slyšel jsem, jak sebou rozmrzele plácl vedle v podsadě na postel. Vylezl jsem na náměstíčko a rozhlédl se. Nic mi nepřipadalo jiné. V nějakých stanech se kluci chlámali, kuchyňská rychle připravovala večeři a od stolu pod borovicemi se sem díval Monty, spolubydlící Lvíčete. Nahlédl jsem vedle do podsady. Lvíče zde ležel s hlavou zabořenou do spacáku. Až mne z toho píchlo u srdce. Co se mu mohlo stát? Raději se na to nejdřív zeptám Montyho!

Přeběhl jsem náměstíčko a posadil se na lavici vedle něj. Psal si zde deník, ale asi teď zrovna nevěděl, co psát. Seděl, žmoulal tužku v puse a kýval nohama.

„Monty,“ začal jsem opatrně, „nevíš náhodou, co se stalo Lvíčeti? Je nějak …“

Nemohl jsem najít tu správnou definici, slovo divnej mi připadalo fakt divný. Kluk se na mne překvapeně podíval: „Ty to nevíš? Ztratil přece někde nůž!“

„Jaký nůž?“ nechápal jsem. „Vždyť mu visí v pochvě ve stanu!“

„Ten velkej ne,“ zavrtěl hlavou Monty. „Ten kapesní, švýcarskej! Ten, jak si dovezl z Německa! Nikde ho nemá. Prý ho naposled půjčoval Kovbojovi, ale ten tvrdí, že mu ho za chvilku vracel. Ale Lvíče si na to nepamatuje!“

„Dík, šeptl jsem. No, těbůh! Snad si Lvíče nemyslí, že by mu ho někdo z nás vzal!? Vždyť se všichni dobře známe, prožili jsme toho společně tolik, že by mne nikdy ani na okamžik nenapadlo, že by mohl být mezi námi zloděj! Vydal jsem se za Lvíčetem. Zkusím s ním o tom promluvit. A pak se poradím s Kamarádem. Určitě něco vymyslíme, tohle jistě vyřešíme!

Když jsem procházel kolem stanu Kovboje a Žraloka, uslyšel jsem tam podivný vzlyk. Nahlédl jsem dovnitř. Kovboj ležel na zádech a měl až moc nápadně červené oči.

„Co se ti stalo?“ přešel mne mráz po zádech. Snad se kluci mezi sebou skrz ten nůž nepoprali?

„Nic,“ mávl rukou Kovboj. „Lvíčeti se ztratil nůž a on si myslí, že jsem mu ho nevrátil. Ale já …“

Jeho slova přešla do vzlyku. Zakryl si oči a otočil se hlavou do spacáku. Stál jsem jako opařený. To přece nemůže být pravda! Tak krásnej den a dva z nejlepších kluků ho mají zkažený. Otočil jsem se a přeběhl do stanu k Lvíčeti. Ležel pořád na svém místě s hlavou zarytou do spacáku. Posadil jsem se zde na Montyho postel a nevěděl, jak začít.

„Lvíče, co se ti stalo?“ zkoušel jsem to. „Přece si nemyslíš, že ti ten nůž vzal Kovboj!“

Mlčel a koukal do tmy spacího pytle. Ani náhodou se mi nechystal odpovědět.

„A díval ses všude?“ snažil jsem se dál. „Třeba ho máš zapadlý v batohu …“

Posadil se na posteli. Měl zarudlé oči a pláč měl skutečně už na krajíčku. Úplně jsem cítil, jak ho ta ztráta bolí!

„Ten nůž nosím tady na tom řetízku,“ vytáhl z kapsy řetízek připevněný k poutku kraťasů. „Dnes jsem ho půjčil Kovbojovi na krájení chleba. Bylo to těsně před tím, než jsme jeli zpátky. Kovboj tvrdí, že mi ho vracel, ale já si na to nepamatuju! Přece kdyby mi ho dal, tak bych si ho hned připnul! Já vím, že ho nevzal, ale musel mi ho ztratit …!“

„A díval ses opravdu všude?“ ptal jsem se znovu. „Vždyť je to malý nožík, mohl sis ho v tý rychlosti jen tak hodit do batohu a …“

„Klidně se podívej,“ vstal Lvíče a podal mi svůj batoh. „Já ho tam hledal už snad desetkrát!“

Prohledali jsme ho po jedenácté. Nic, nikde nic. Prolézal jsem i pod postelí, všechno snažení marné. Nůž zde skutečně nebyl. Co teď říct? Lvíče ztracená šance opět dost rozhodila a já neměl nic, čím bych ho uchlácholil. Řekl, že musí na záchod, a s mokrýma očima tam odběhl. Já vím, jsou prostě v oddílovým životě chvíle, kdy potřebuje kluk být sám. Kdy si to musí vyříkat sám se sebou. I já jsem si párkrát v kadibudce pobrečel. Nebylo to ale proto, že by mi někdo nějak ubližoval, spíš skrz nějakou prohranou bitvu o táborové body. Děsně jsem byl zažraný do oddílových her a někdy jsem moc těžce nesl prohry.

Ale co dělat teď? Když půjdu ke Kovbojovi prohledat věci, bude to vypadat, že si myslím, že je zloděj! Jak to udělat, aby to teď tak nevypadalo. Rozhodně vím, že by Lvíčeti Kovboj nic neukradl, ale třeba si jen myslí, že ho vrátil! Bylo to přece pěkná honička a zmatek! Chtěl ho vrátit, ale pak si ho někam strčil a zapomněl na to. A teď je přesvědčený, že ho skutečně vrátil. Jenže jak na to?

Sedl jsem si ke stolu pod borovice a přemýšlel. Přece teď hned nepůjdu za Kamarádem. Má dost své práce, je unavený, chodí spávat po půlnoci a vstává před šestou … Ještě bych mu zkazil den. Stačí, když ho máme zkažený my tři. Něco vymyslím!

Nic mne ale nenapadalo. Položil jsem si hlavu na stůl, podložil dlaněmi a koukal se na náměstíčko. Bylo mi děsně smutno za oba kluky. Proč jen jsme tak chtěli jíst! Mohli jsme klidně vydržet až do tábora, nic by se nestalo. Jenže kdo to mohl vědět?

Z Kovbojova stanu vyběhl Žralok a zamířil k podsadě Lvíčete. Vběhl dovnitř a začal ho volat. Za okamžik vyrazil ven a vrátil se zpátky. Zpozorněl jsem. Tohle bylo nějak divný!

Přes náměstíčko se ale právě vracel Lvíče. Vlezl do podsady a za chvíli z ní vyletěl. V ruce něco svíral a volal na mne:

„Indy, podívej, mám ho! Tak jsme oba hledali špatně! Zapadl mi pod deku!“

Běžel ke Kovbojovi. Dorazil jsem tam zároveň s ním.

„Kovboji, promiň,“ omlouval se Lvíče. „Já jsem ale hlava dubová! Zapomněl jsem si ho dát na řetízek. Vůbec si ale nepamatuji, kdy jsi mi ho vracel! Odpustíš mi to?“

Kovboj se usmál a kývl. Lvíče šťastně odběhl a připínal si nožík k řetízku. Kluci na sebe nenápadně mrkli. Ale já zůstal.

„Dovolíte?“ otevřel jsem dvířka podsady a sedl si vedle Žraloka. „Prosím tě, copak jsi před chvílí dělal v podsadě Lvíčete?“

„Já …, já,“ zakoktal se kluk a zčervenal jako rak, „já se byl zeptat, jestli už ten nůž našel!“

„Kluci, nezlobte se,“ kroutil jsem hlavou, „ale tady mi něco nesedí. Můžu vás ubezpečit, že tu podsadu jsem prohledal tak dobře, jak nejlíp umím! Myslíte, že bych přehlídl nůž pod dekou, kterou jsem venku vytřepával?“

Oba sklopili hlavy. Rozhodně se jim nechtělo do vysvětlování.

„Nebo to spíš bylo trochu jinak?“ zkoušel jsem jim pomoci. „Třeba jsi ho opravdu, Kovboji, zapomněl vrátit a teď jsi ho náhodou našel …“

„Ne, to ne!“ zvedl Kovboj prudce hlavu. „Já mu ho opravdu vracel. V autobuse! Žralok si to taky pamatuje. Lvíče si šel zrovna sednout dozadu, a když procházel kolem nás, tak jsem mu ho podával! Já mu ho nezapomněl vrátit!“

„Tak mi vysvětli, jak je možné, že se ten nožík objevil v podsadě, která byla několikrát prohledaná?“ nedal jsem se. „Jak to, že ho teď našel tak rychle? Hned po Žralokově krátké návštěvě …“

„My ten jeho nůž ale vrátili už v autobuse,“ postavil se Žralok. „Kovboji, musíme to říct. Přece si o nás nikdo nemůže myslet, že jsme zloději!“

„Tak jak to bylo?“ popíchl jsem je. Kovboj se podíval na svého spolubydlícího a ten ho horečným kýváním nutil do řeči.

„Já ten nůž opravdu vrátil,“ šeptal tiše Kovboj. „Tady v táboře ho ale Lvíče po mně chtěl znovu. Říkal jsem mu, jak to bylo, ale nevěřil mi. Myslel, že jsem mu ho ztratil já. Ale asi si ho jen tak strčil do kapsy a on mu v tom autobuse vypadl!“

„Tak kde jste k němu přišli vy?“ skočil jsem mu do řeči. „Nechceš mi teď tvrdit, že to nebyl Žralok, kdo ten nůž do podsady dal!?“

„Ano, dal jsem ho tam já,“ rozhodně kývl Žralok. „Ale to není ten jeho. Tenhle byl můj!“

Zíral jsem s otevřenou pusou: „Jak tvůj?“

„No přece můj!“ vysvětloval Žralok. „Dostal jsem ho od dědy k narozeninám. Ale dostal jsem ten samý i od táty. Tak mám dva. Vlastně měl jsem …!“

„Žralok to navrhl sám!“ lekl se Kovboj, když jsem se na něj podíval. „Já nevěděl, že má ty nože dva! Na nic jsem ho nenaváděl!“

„Já jsem viděl, jak jsou oba smutní,“ pokrčil rameny Žralok. „To přece nejde, aby skrz jeden ztracenej nůž měli zkaženej celej den! Vždyť to dneska bylo tak skvělý!“

„Takže jsi vzal svůj nůž a dal ho Lvíčeti nenápadně do podsady?“ opakoval jsem si nahlas. Ano, mohlo to tak být!

„Jo, copak budu spát vedle mumie?“ začal se chechtat kluk a ukazovat na Kovboje. Jeho smutek zjevně odplouval a za chvíli se na něj vrhl.

„Já ti dám mumii!“ smál se. „Co kdybych tě zamotal do toaleťáku?“

Kluk se chlámal na celé kolo a já vycouval z podsady. Takže takhle to je …

Celý večer jsem se bál, že na ten malý podfuk Lvíče přijde. Ale všechno bylo v pořádku. Spokojeně jsem se ukládal po večerce do spacáku. Bylo mi najednou ještě víc fajn než při návratu z westernového městečka. Nejen pro ten skvělý den. Ještě víc pro ten senzační závěr.

Pochopil jsem, že nejen já se v našem oddíle snažím o to, aby nám bylo vždycky dobře. Že existují i další kluci, kteří oddíl považují za svou druhou, větší rodinu. A ti že nikdy nepřipustí, aby mezi nás vpadlo zlo. I když k tomu někdy napomůžou malinkatým fíglem.

Díky, kluci. Za Lvíčete, který vám poděkovat nemůže a který to dodnes možná ani netuší. Díky i za sebe. A za všechny ty, kterým jste kdy pomohli a já u toho nebyl. Jsem moc hrdý na to, jak skvělý mám brášky!