Pátá pohádka nejen pro Indyho

O Arnoštovi

O střechu nad jídelnou se rozbíjely mohutné dešťové kapky, ale za námi se nedostaly. Letos jsme se na počasí spolehnout nemohli. Program musel být neustále překládán, ten konec července se skutečně nevyvedl. Nánosy bahna se v našem oddílovém lomu držely již z předcházejícího turnusu a nic nepomáhalo jeho neustálé odvážení a snahy o melioraci. Kluci seděli v jídelně s hlavami položenými na stolech a já viděl, jak jsou utahaní. Neklidná záře petrolejek na stěnách rozehrála svou pravidelnou strašidelnou hru a já mohl začít vyprávět.

„Všichni víte, že naše tábořiště leží v bývalém, již dávno nepoužívaném lomu poblíž Arnoštova. Dost jsme se zde nadřeli, ale stálo to za to. Na rozdíl od mnoha jiných oddílů jsme zde dokázali překonat i zkázonosné povodně a i to letošní léto – neléto zde v pohodě přečkáme také …“

„Bych řek!“ ozval se Žralok a ostatní se halasně přidávali. Ne, tuto partu nerozežene špatné počasí! Pohybem ruky jsem je zase utišil. Pokládali znovu hlavy na stoly, v očích jim hrály plamínky radosti. Přijde další příběh! Nemohl jsem jim ho odepřít.

„Kdo chce jít spát, odplujte do stanu,“ zažertoval jsem. Nikdo se ani nehnul.

„A kdo nechce slyšet o té postavě, kterou jste zde tolikrát už na hlídce zahlédli, tak raděj běžte také spát!“

Nasadil jsem tvrdší kalibr. Mezi kluky to zašumělo. Některé hlídky už několikrát skoro vyhlásily poplach. Slyšely v táboře kroky v blátě, a dokonce i zahlédly temnou postavu! Když však na ni zasvítily baterkou, zmizela. Jakoby se rozplynula!

„Ten příběh začal před mnohými lety. To náš lom byl ještě součástí velké vesnice. Všude kolem stály statky a hospodářská stavení. Dodnes zde jsou znatelné sklepy po těch staveních!“

Kluci kývali a viseli mi očima na rtech. Tak pokračuj, kdo je tou postavou?

„V našem lomu žil i jeden pavouk. Byl to pavouk křižák, říkal si Arnošt a byl na to všechno moc hrdý. Jeho pavučiny byly takřka dokonalé, hmyzu bylo pořád dost, tak si vlastně neměl na co stěžovat. Ale přece jen se něco našlo. O kus dál totiž vázala své sítě jedna tuze krásná pavoučnice. Arnošt jí nadbíhal, chtěl ji za družku, ale nedařilo se mu to. Náš milý pavouk se tedy vydal na cestu k velkému pavoučímu kouzelníkovi. Černý pavouk mu zpočátku nechtěl nijak pomoci. Ale Arnošt si poblíž jeho doupěte uvázal svoje krásné sítě a vytrvale ho zásoboval těmi nejlepšími úlovky. A tak kouzelník splnil jeho přání. Arnošt se stal tím největším křižákem, jaký kdy byl. Hrdě se vrátil do svého lomu a myslel si, že nyní mu ona krásná pavoučnice již neodolá. Jenže co to neviděl? Za jeho nepřítomnosti sem s babím létem na pavučině přiletěl malý pavouček a tomu se již pavoučnice zaslíbila. Arnošt v sobě dusil hněv, když viděl štěstí nového páru. Jeho hněv rostl s každým dnem, až se jednou neudržel a šťastný pár snědl. Dřív než plně pocítil uspokojení ze svého ohavného činu, objevil se před ním černý kouzelník:

„Dal jsem ti dar a doufal, že ho použiješ pro dobro pavoučího rodu. Ty jsi jej ale zneužil k vlastní pomstě. Jsi jak ti lidé, co kolem žijí. Vidí jen sebe a nezajímají je ostatní. Vidíš-li se ty v nich, umožním ti zažívat současně utrpení lidského i pavoučího rodu! Od nynějška budeš ve dne pavoukem a v noci člověkem s pavoučí hlavou. Tvá pavoučí síla se bude ztrácet s ubývajícím měsícem. Vždy o úplňku budeš na vrcholu sil, aby ses jen o pár dní později třásl o vlastní život cítíc naplno vlastní slabost. V noci budeš člověkem, ale lidé se tě budou bát. Nikdy se nestaneš jedním z nich! Nikdo z nich nepřijme člověka, který je přes den pavouk. A žádný z pavouků se nespřátelí s pavoukem, který je přes noc člověkem. Budeš žít na rozhraní obou světů, a přitom nebudeš patřit do žádného z nich! Až ti oba světy odpustí, pak se staneš zase tím, čím jsi byl před mým darem. Pavoukem, který zná své místo na zemi …“

Kouzelník zmizel a Arnoštovo prokletí začalo. Když ubýval měsíc, schovával se přes den pod listy a strachoval se o svůj nešťastný život. V noci brousil kolem lidských stavení, ale nikdo jej nevyslyšel. Lidé se báli a raději se postupně ze svých statků odstěhovali, než aby dál slyšeli jeho nářek.“

Kluci ani nedutali. Zírali na mne, jako bych jim měl v příštím okamžiku Arnošta osobně přestavit. Krapík se probral první:

„Takže ta postava je pavouk? Žádná strašidla neexistují a už vůbec zakletí pavouci! Já na to nevěřím!“

„Však já ti nic nenutím,“ nedal jsem se. „Věř si, čemu chceš.“

„A jak nám vysvětlíš, že jsme ho v noci jen zahlédli, ale ve světle nám vždy zmizel?“ zeptal se Hejkal.

„To je tím jeho prokletím. S kterýmkoliv světlem se Arnošt mění zpět v pavouka. Jen v naprosté tmě je člověkem. Ovšem s malou pavoučí hlavou. A oči mu žlutě svítí,“ přidával jsem.

„Takže chceš říct, že lidé se odtud odstěhovali skrz pavouka?“ nedal se Krapík.

„Možná,“ pokrčil jsem rameny. „Spoustu let byl Arnošt sám. Lom zavřeli a již se tu neukázala lidská noha. Pavouci se mu také vyhýbali. Nedovedete si představit jeho nadšení, když jsme se zde před pár lety objevili my. Sledoval nás zpoza svých sítí a doufal, že jsme to právě my, kteří mu pomůžeme zbavit se jeho prokletí. Postavili jsme zde jídelnu a srub, na kterém se rychle zabydlel. Vidíte těch pavučin nad námi? To je jeho dílo!“

Kužely klukovských baterek klouzaly po stropu jídelny. Pod krovy tu visely cáry starých i nových pavučin. Vlčáci si je prohlíželi s posvátným zaujetím, zatímco někteří starší s pobaveným úsměvem.

„A jak ses to dozvěděl?“ vyzvídal Krapík. „To jsi někde vyčetl?“

„Ne,“ nasadil jsem nejtěžší kalibr. „Vím to přímo od něj!“

Mladší kluci vydechli tak nahlas, až to zašumělo. Kovboj se ale s úsměvem zeptal:

„Takže si povídáš s pavouky?“

„Nepovídám,“ zavrtěl jsem hlavou. „Arnošt po letech přišel na to, že s lidmi se normálně dorozumět nemůže. Našel proto jiný způsob. Jakmile usnou, povídá si s nimi ve snech!“

„Takže se ti to zdálo!“ rozchechtal se Krapík. „To jediný ti věřím!“

„Ano, Arnošt dlouho čekal na návrat lidí,“ nenechal jsem se rozladit. „Byl šťastný, že se konečně může někomu svěřit. Dnes už vím, že není zlý. Desetiletí odloučení ho nadobro napravila!“

„Nemusíme se ho teda bát?“ pípl malý Pejsek.

„Nebojte se,“ kývl jsem. „Rozhodl se nás chránit. Proto po nocích chodí po hranicích tábora a odhání odtud veškeré zlo, které by se k němu mohlo blížit.“

„Já ho slyšel lézt na rozhlednu!“ vyhrkl desetiletý Žralok. „Jasně jsem o hlídce slyšel, jak praská žebřík! Něco těžkého po něm lezlo!“

„I to je možné,“ připustil jsem. „Chtěl se asi rozhlédnout. Jako člověk musí používat žebřík a ne pavoučí sítě!“

Rozproudila se prudká debata. Všechna vlčata v Arnošta naprosto věřila, mezi těmi staršími bylo několik pochybovačů, v jejichž čele stál Krapík. Rozpustil jsem naše sezení a dal zazvonit přípravu na večerku. Brzy se již nad mokrými celtami nesla známá melodie večerky.

Ráno jsem si prohlížel zápisy nočních hlídek. Všechny se točily kolem existence či neexistence Arnošta. Nestačil jsem dočíst. Z tábora zazněl pronikavý křik. Vyrazil jsem na náměstíčko. Žralok zde svolával všechny ke svému stanu:

„V noci jsem měl hlídku. Arnošta jsem slyšel a říkal jsem mu, že mu odpouštím. A on opravdu existuje – dívejte!“

Ve štítu jeho stanu byla utkaná nádherná pavučina, která se chvěla v ranním vánku. A na jejím okraji se krčil malý pavouk – křižák. Žralok na něj pyšně ukazoval:

„Už nikdy se na hlídce nebudu bát, protože vím, že Arnošt je můj kamarád. Ale Krapíkovi nezávidím. Když na něj nevěří, tak nemůže být jeho přítelem!“

Všichni se podívali na jmenovaného. Ten jen tiše polkl a otočil se na mne:

„Jak jsi tohle dokázal?“

„Já, co já?“ ohradil jsem se. „Zeptej se v noci Arnošta. Máš přece dnes hlídku, ne?“

Kluk kývl a beze slova odešel do umývárny. Slyšel jsem ho, jak zde ostatním vykládá, že on se žádného zmutovaného pavouka nebojí. Žralok hlídal celý den síť na svém stanu, dokonce i celtu si odmítal nasadit, aby prý Arnoštovi neublížil. Poradil jsem mu, aby teda pavouka opatrně přenesl na srub. Stejně tam má svoje hnízdo! Vlče posvátně přeneslo pavouka a my mu pomohli nasadit plátěnou střechu. Myslel jsem, že to tím skončilo, ale nestalo se tak.

V noci mne probudil hluk v jídelně. Vylézal jsem ze spacáku, když jsem uslyšel Krapíkův rozechvělý hlas:

„Tak jo, já v tebe věřím! Ale už mi tu nechoď!“

Pak už jsem slyšel jen ticho a pravidelné kroky hlídky, takže jsem se tiše uklidil znovu do hajan.

Ráno nebylo o této chvilce v sešitě hlídek napsáno ani slovo, ale já jsem nepátral. Děly se totiž věci. Skoro každý den nalezl někdo z nás na stanu krásného pavouka, kterého pak mohl odnést zpět na srub. Bralo se to jako největší vyznamenání. Arnošta jsme posléze prohlásili za čestného člena oddílu a oficiálního strážce tábořiště. Na závěrečném ohni jsem pak klukům mohl říci:

„Nezáleží na tom, jestli věříme nebo nevěříme v Arnošta. Někteří ho v noci viděli, jiní ne. Pokud ale existuje, je naším přítelem. Chrání nás před zlem, které by se chtělo mezi nás vetřít. Věřím, že k nám žádné nepustí. Může nás ohrozit jen to zlo, které mezi sebe sami přineseme. Snažme se to nikdy neučinit!“

Všichni jsme si to tenkrát slíbili. A Arnošt? Přijeďte někdy k nám do Pavoučího lomu a sami uvidíte!