Výsadek

Toho krásného léta jsem se konečně dožil požehnaného stáří třinácti jar a stal se tak opravdovým mužem. Alespoň z oddílového pohledu. Směl jsem se zúčastnit Výsadku – noční zkoušky pro opravdové muže …

Bylo pravdou, že jsem nebyl jediný, kdo se na tuto zkoušku těšil. Ten rok nás dovršilo onu věkovou hranici pět. Navíc to byla i docela dobrá bžunda pro naše vedoucí. Jen Kamarád se přiznal, že mu vždy spadne kámen ze srdce, když se všichni vrátí zdraví. Přesto mu oči lišácky svítily, když nám připomínal pravidla. Jakmile nadejde noc, budou nám zavázány oči a budeme odvedeni někam do neznáma. Na tom místě budeme muset počítat do sta a až poté si smíme sundat šátek z očí. Naším úkolem je co nejrychleji se dostat zpět do tábora, nejpozději ovšem do budíčku. Během našeho výsadku nás nesmí vidět živá lidská duše. Smíme si s sebou vzít vše, co se vejde do krabičky od velkých sirek. Půjdeme samozřejmě každý sám, na vlastní pěst. Pro nejnutnější případ dostaneme každý zapečetěnou obálku – rozlepit pouze v akutním případě! Já ji určitě nerozlepím, nejsem žádná baba.

Ten večer jsem se připravoval jako Rambo do Vietnamu. Na spacáku jsem měl rozloženy všechny věci, o nichž jsem se domníval, že je budu potřebovat, a snažil jsem se je vecpat do krabičky. No, krom kápézetky se jich tam moc nevlezlo. S lítostí jsem tedy vše vrátil do batohu a jal se líčit. Sazemi jsem si dostatečně začernil obličej, ruce a spacák. Ten bohužel jaksi nechtěně. Když do stanu vešel Ríša, můj spolubydlící, málem ho to skolilo. Zachoval se ovšem jako skutečný gentleman. Neřekl nic neslušného, jenom se na mne vrhl, vyhodil mne ze stanu a začal uklízet.

Já se zatím nemohl dočkat desáté večerní, času Výsadku. Než mi zavázali oči, dobře jsem se zadíval na hvězdy a prosil je tak, aby mne dnes dobře vedly. Do náprsní kapsy mi byla uložena pohotovostní obálka a zkontrolován obsah krabičky. Byla v ní KPZ a toaletní papír. Vůdce div neumřel smíchy. Ale já, ač člověk veskrze přírodní, v jistých ohledech dávám přednost civilizovanějším metodám. Nechápal jsem proto jeho smích a hrdě mlčel.

Pak nás uchopili v podpaží a někam vedli. Snažil jsem se v duchu sledovat cestu. Křižovatka pod táborem, tady někde je studánka, rozcestí před vesnicí, silnice … Sláva, vždyť to jde docela snadno! Najednou mne ale strčili do nějakého auta. Zrada! Tak to nebude tak lehký. Podle střídání světel a tmy jsem se alespoň snažil vysledovat sled vesnic, jimiž jsme projížděli. Až do chvíle, kdy jsem pochopil, že světla jsou vyráběna uměle přímo v autě. Tak jsem ztratil poslední pojítko a začal se bát. Byli jsme namačkáni v nějakém autě, vezli nás do neznáma, neviděli jsme ani na centimetr … Ale pořád jsem se těšil. Konečně budu moci dokázat, co ve mně skutečně je!

Asi po třičtvrtihodině se auto poprvé zastavilo a jednoho z nás vysadilo. A po pár kilometrech dalšího. Mne samozřejmě až naposledy. Někdo mne silně uchopil v podpaží a vedl tmavou nocí. Po chvíli jsme zastavili.

„Nezapomeň počítat do sta!“ uslyšel jsem úplně neznámý hlas a polilo mne horko. Proboha, kdo to tu se mnou je? Jedna, dva, tři, … 99, 100. Nikdy jsem nepočítal pomaleji. Toužil jsem zaslechnout, jak ode mne ten neznámý odchází, jak startuje někde to své auto, ale nic. Nač proboha čeká? Co chce dělat? Bál jsem se sundat si šátek, ale víc jsem se bál zůstat slepým. Rychle jsem si ho tedy strhl a sevřel pěsti.

Trvalo hezkou chvíli, než jsem se rozkoukal. Stál jsem na jakési mýtině v lese a byl jsem sám! Kde je ten, co mne sem dovedl? Kdo to vůbec byl? Ještě začnu věřit na duchy …

Mrkl jsem na hodinky. Po jedenácté. Fuj. Snad budu co nejdřív zpátky. Hlavně pryč odtud!

Za chvíli jsem byl na kraji lesa. Jenže zde bylo jen pole a další les. A hvězdy mne nechaly ve štychu. Vesele se na mne smály, ale to bylo vše. Taky byly úplně jinak postavené než nad naším táborem. Kam mne to proboha zavezli? Jsem ještě vůbec v našem světě?!

Nechal jsem hvězdy hvězdami a snažil se probudit selský rozum. Postupně jsem se přestával bát a začal reálně uvažovat. Vždyť na tohle všechno jsem se těšil! Musím dokázat, že nejsem žádná bábovka. Sobě to musím dokázat!

Běžel jsem ostražitě podél lesa. Potřeboval jsem se dostat do toho lesa naproti. Bližší by to bylo sice přes pole, jenže v pravidlech jasně stálo: NIC NEPOŠKODIT!

No a běžet vzrostlým obilím, to bych mu asi moc růst nepomohl. Konečně jsem dorazil mezi stromy. Tam dole prosvítá pár světel. Nějaká vesnice! Jen aby to nebyla perníková chaloupka. Vrací se mi dobrá nálada.

Ležím v příkopě vedle silnice a nemůžu dál. Rád bych věděl, jak se vesnice jmenuje, jenže přímo u cedule kdosi stojí a kouří. Jako naschvál. V lese za mnou něco zapraštělo. Dávám se raději na taktický ústup příkopem podél silnice. Hned za zatáčkou se konečně napřimuji, lezu na silnici a běžím na plný plyn. Znovu se koukám na hodinky. Proboha, už je půlnoc a já ještě nevím, kde jsem!

Běžet po silnici se neukázalo být dobrým nápadem. Z kopce přede mnou sjíždí auto. Taktak, že mne nevymáklo reflektory. Odrážím se a skáču do zeleně u silnice. Ani nedýchám. Auto pomalu projelo. Navíc to byla policie. To bych jim asi těžko vysvětloval, co tu v tak pozdní hodinu dělám, navíc bych nemohl splnit zkoušku. Takovou, co mohu udělat jen jednou za život! Snažím se dostat z keře. Až teď si uvědomuji, že byl šípkový. Jsem trochu poškrábaný, ale hodně zachránila oddílová bunda. V duchu děkuji Myšce, která ji pro oddíl před pár lety navrhla. Zlatá holka.

V půl jedné se plížím stíny Lhotky. Jen mlhavě jsem tušil, že taková vesnice někde v okolí tábora existuje. Ale vede tu turistická značka, třeba bude na návsi ukazatel. Byl. Musel jsem na něj vyšplhat a stejně jsem z něj nic nevyčetl, tak hluboká tma tu byla. Rozhlédl jsem se. Ves vypadala klidně, dokonce ani psi neštěkali. Tak to risknu. Z kápézetky jsem vylovil sirky a posvítil si. No jo. Jdu samozřejmě už půlhodinu na opačnou stranu. Tábor je asi deset kiláků přes kopec. Bez nehody opouštím Lhotku a šplhám se lesem. Musím rovnou na sever. Teď mi již hvězdy poradit mohou.

Další hodinu se nic nestalo, nepočítám-li několikeré zakopnutí, nějaké ty pády, ztrátu plic a posledních iluzí, že to stihnu do svítání. Zkoušeli jste vůbec někdy někdo v noci v hustém lese sledovat Severku? Já jo. Za hodinu šíleného běhu jsem ze vzdálenosti k táboru ukrojil pouhé dva kilometry. To, když jsem vyšel ve vesnici, ve které jsem vůbec vyjít nechtěl …

Hlavně klid. To nám Kamarád vždycky říkal. Zmatek jen přidá práci. Jenže to jsem holt celej já. Šílená chuť být dobrej a nic si nerozmyslím. Sedím teď u křížku na nějakým rozcestí. Teď je hlavní dojít. Je čtvrt na tři. Musím si vždy vylézt na strom, určit směr, v tom směru najít nějaký bod a za ním jít. A tak pořád dokola.

Před třetí jsem už snad kousek od tábora. Běžel jsem právě po kraji lesa, když tu mne cosi podvědomě přinutilo praštit sebou do trávy. Přímo proti mně stál chlap jako hora! Božínku, snad mne neviděl. Doufám, že jsem dostatečně neviditelný a ani se nehýbám. Jenže on taky. Stojí a dívá se přímo mým směrem. Běž proboha pryč, tady nikdo není! Snažím se mu to v duchu vsugerovat. Ale on pořád stojí a čeká. Co tady sakra tak brzo ráno dělá?

Hvězdy nad námi blednou. A my tu jsme proti sobě, oba nehybní, oba plní očekávání. Dělí nás jen tak deset metrů a já si začínám uvědomovat, že za chvíli mne bude vidět. Musím se proplížit. Zpátky už cesty není.

Nasazuji plíživý styl, který se mi osvědčil v bojovkách. Po centimetrech se dostávám do skrýše smrků. Zde se mohu klidně i posadit. Srdce mi buší až v krku. Koukám na hodinky a ono je už skoro půl čtvrté! Šišky! Zkusím ho odlákat. Házím šiškami daleko do lesa. Musí to vypadat, že tam někdo utíká. Jenže mého protivníka ani nenapadne mi na to skočit. Jako by věděl, že jsem tady. Jako by na mne čekal …

Dostávám strach. Co mi chce? Jestli mne viděl, nejenže jsem nesplnil úkol, ale navíc jsem se dostal vlastní nepozorností do ošemetné situace. Ale asi mne viděl. Proč by tam jinak pořád stál? V hlavě se mi vyjevují všechny ty povídačky o špatných lidech, kteří lákají děti k sobě a pak …

Fuj, no to jsou ale myšlenky. Co zde ten chlap dělá? Přece nemohl vědět, že se tudy bude někdo vracet v noci do tábora?! Ale co když náš tábor tajně sledoval a pak čekal, na koho natrefí?!

Musím něco udělat. Musím se z toho nějak dostat. Všechno bude lepší, než tohle čekání! Že jsem se lépe nedíval, když jsem sbíhal kolem toho lesa. Musel bych ho uvidět mnohem dřív a taky snadno obejít. Jsem naštvaný sám na sebe. Popadl jsem šišku a hodil ji přímo na něj. A druhou! Tak dělej něco! Ale on nic. Pořád jen stojí. Vyběhl jsem z úkrytu. Kašlu na nesplněný úkol, teď je hlavní dostat se z toho se zdravou kůží! Jsem připraven na okamžitý úprk, v ruce pár tvrdých šišek na obranu …

Padám znovu do trávy. Málem jsem omdlel strachy a on tam je – strašák v zelí! Válím se po zemi a řehtám se. Tak tady jsem strávil nejhorší okamžiky svého života – před obyčejným panákem …

Do tábora jsem došel ve čtyři. Hlídka mne hned dovedla ke Kamarádovi. Dřímal v jídelně a rychle se probral:

„No, konečně. Gratuluji. Viděl tě někdo?“

„Jen jeden, ale ten už nepromluví!“ říkám a podávám vůdci strašákův klobouk. „Tohle mu patřilo …“

Můj tón je ďábelsky mafiánský. Kamaráda aspoň definitivně probudil. A tak jsem musel o všem vyprávět a pak jsme se společně tiše řehtali a šli vrátit klobouk.

Spát se mi kupodivu vůbec nechtělo, a tak jsme zůstali v kuchyni, zatopili a začali chystat snídani.

„Jo, a obálku pro případ akutní potřeby jsi rozlepil?“ usmívá se Kamarád.

„Nejsem baba,“ rozhodně jsem vůdci vrátil obálku s neporušenou pečetí. Ten ji přede mnou rozlepil a z ní se vysypaly tři pilulky živočišného uhlí. Vyprskl jsem smíchy. A hlídka zatím přiváděla posledního účastníka nočního Výsadku. Akce, na kterou budu do konce života rád vzpomínat.