Štěkna

Kamarád právě dokončil své pravidelné předvečerkové povídání. Vyprávěl v něm o tvoru, který žije v lesích kolem našeho lomu. Je to prý kříženec psa a srny a obecně se mu říká štěkna.

Vlčáci mu zase viseli očima na rtech, copak zajímavě povídat, to náš vůdce umí. Jen to někdy přehání. Tomuhle fakt můžou uvěřit jen ti devítiletí kluci. Už vidím, jak se mi zase nejmladší Káňata budou bát na hlídku.

Jenže bez toho povídání v rostoucím šeru jídelny by nám určitě něco chybělo. Kolik úžasných příběhů jsem zde za ty roky v oddíle vyslechl? Zpočátku jsem to bral jako malou náhražku televize, ale pak jsem po táboře přišel na to, že mi to báječné vyprávění chybí. Doma jsme se sesedli před televizí, koukali a mlčeli. Zmizely tajuplné záblesky petrolejek, šeptající kluci kolem, bublání potoka i šum lesa. Chyběly mi ty příběhy, při kterých si každý z nás pokládal hlavu na stůl, zavřel oči a vplul do děje. Bez nich by naše tábory prostě nemohly být!

„Indy!“ třepal se mnou někdo uprostřed noci. „Vstávej!“

Strašně nerad jsem se probouzel. Ale třepání nesnáším i ve vlaku. Posadil jsem se. Ulehčeně se zde na mne šklebil Dráček. „Prosím, pojď se mnou ven! Venku u potoka je asi štěkna! Nemůže mne kousnout?“

Ach jo. Už je to tady. Automaticky jsem vylezl ze spacáku a obul si boty. Dráček zatím nervózně přešlapoval před stanem. Radostně mne táhl od stanu. Byl jsem strašně ospalý a jediné, co mne zajímalo, bylo uklidnit ho a vrátit se do spacáku. Došli jsme až ke schodům vedoucím k umývárnám.

„Tady to bylo, Indy!“ šeptal mi. „Slyšel jsem ji štěkat a pak asi skočila do vody. Myslíš, že tam loví pstruhy?“

„Hele, žádná štěkna neexistuje,“ zívl jsem. „To si Kamarád vymyslel a vy jste mu to spolkli i s navijákem. Jak by se asi mohla zkřížit srna se psem? To je přece nesmysl, uznej!“

„Ale co to tady teda bylo?“ podíval se na mne kluk. „To nebyl obyčejnej pes. Musela to být štěkna! Asi měla hlad.“

„Teď už zde nic není,“ zakroutil jsem hlavou. „Jdu spát.“

Vecpal jsem se do spacáku a spal jsem dřív, než jsem položil hlavu na polštář.

„Indy!“

Zase to třepání! Proboha, copak se dnes nevyspím?

„Co je? Kdo to je?“ zakrýval jsem si oči před ostrým svitem baterky.

„To jsem já, Tkanička!“ ozval se hlas. „Pojď rychle ven, asi budeme muset vyhlásit poplach!“

Vyletěl jsem ze spacáku, jako by mne něco štíplo. Že by se na nás chystal někdo z vesnice?

Obul jsem se a běžel k roztřesené hlídce uprostřed náměstíčka.

„Kde jsou?“ rozhlížel jsem se.

„Kdo?“ podivil se Tkanička.

„No přece ti vetřelci!“ otočil jsem se na něj. „Chtěl jsi vyhlásit poplach!“

„Jsou tady štěkny!“ vyhrkl na mne. „Celý stádo! Dole u potoka!“

Myslel jsem, že omdlím. Chvíli jsem tam stál a měl jsem sto chutí poslat hlídku vzbudit Kamaráda. Jenže noční hlídky jsou u nás plně v rukou rádců. Budit vedení je známkou slabosti. To by bylo ráno zase úsměvů!

Došli jsme až dolů k potoku a obešli přehradu. Nic. Samozřejmě. Co by tu asi tak mohlo být?

„Dráček mi říkal, že je zde taky slyšel,“ šeptal mi kluk. „Prý zde loví pstruhy. Kdyby se znovu objevili, tak jsem tě měl vzbudit, protože prý na ně nevěříš. Abys je taky viděl!“

„Já toho Dráčka …,“ ulevil jsem si. „Věřte si, čemu chcete. Ale řekni dalším hlídkám, že jestli mne ještě vzbudí skrz štěknu, tak je hodím do přehrady, aby tam ty vaše štěkny měly co lovit!“

„Myslíš, že vlezou i k nám do tábora?“ ptal se mne kluk, když jsem se vracel do stanu.

„Ne, neboj se,“ odpověděl jsem mu. „Zvířata jsou přece plachá. Co by dělala v táboře?“

Zalezl jsem do postele a všechny štěkny v okolí mi mohly být ukradený. Spal jsem až do budíčku a dá se říct, že naprosto klidně.

V umývárně jsem potkal naprosto zničeného Rejska.

„Co je?“ zeptal jsem se a vytáhl kartáček na zuby. „Nevypadáš dobře. Není ti zle?“

„Ále,“ mávl rukou můj podrádce. „Jen jsem se moc nevyspal. Vstával jsem skoro každou hodinu a zaháněl od tábora štěkny!“

„Ty?“ podivil jsem se. „Mě přece dvakrát vzbudili!“

„Tebe jen dvakrát,“ pokýval hlavou Rejsek. „Já tam byl čtyřikrát. Až ten poslední mi řekl, že tebe budit nesmějí, protože bys je naházel do přehrady. To bylo dobrý, škoda, že mi to neřekli dřív. Mohl jsem se vyspat!“

Svítalo mi. Hlídky se už neodvážily vzbudit mne, tak tahaly mého podrádce. Přišlo mi to k smíchu. Ale pak jsme se hned začali radit, jak naráz zakroutit krkem všem štěknám v okolí. Vymysleli jsme plán, který měl na hlavu postavit tuto vůdcovu smyšlenku a nás dostat na výsluní slávy. Na nástupu jsme začali s jeho plněním.

„Navrhuji, abychom k nám pozvali na povídání o štěknách hajného. Když je to taková zvláštnost, určitě nám o tom rád poví,“ oznámil jsem náš návrh před celým oddílem.

„To je výborný nápad,“ nenechal se zaskočit lišák Kamarád. „Hned pro něj zajedu!“

„Kdepak!“ nesouhlasil jsem. „Zase to tak nespěchá. Pan hajný chodí kolem tábora pravidelně kolem třetí odpolední. Stačí, když ho uvidí hlídka, a pozve ho sama!“

„Dobře,“ váhavě souhlasil Kamarád. Dostali jsme ho!

Během dopoledne se náš vůdce pod všelijakými záminkami pokoušel dostat z tábora, ale my byli stále ve střehu. Chybí mouka? Zajedeme na kole do vesnice, paní Foltýnová nám do zítřka jistě mouku ráda zapůjčí. Škoda benzínu, ne? Pro poštu? Není náhodou v sobotu zavřeno? Kdepak, my tě už moc dobře známe. Musíme těm našim vlčatům ukázat, jak bujnou máš fantazii! Nedovolili jsme mu ani na chvíli se vzdálit z tábora. Neskočili jsme na mimořádnou bojovku, kterou nás chtěl vyhnat z tábora. Na programu je přece praní věcí, musíme si důkladně vyprat!

Po čase to náš vůdce zjevně vzdal. Zalezl do svého stanu a přemítal tam asi, jak se z této pasti může dostat. Jak se blížila třetí hodina, sledovali jsme s napětím přístupovou cestu k táboru. Trochu mne zaráželo, že Kamarád se už zase poťouchle usmívá, hrál to prostě dokonale. Do poslední chvíle bude zatloukat! Jen jednou nesměle navrhl, že bychom snad neměli pana hajného otravovat, že má jistě dost své práce. Ukřičeli jsme ho. Kdepak, my chceme výklad od pravého odborníka!

Na cestě se konečně objevila postava hajného. S jásotem jsme ho přivedli do tábora.

„Nezlobte se, že jsme vás tak přepadli, pane hajný,“ začal Kamarád. „Ale tady kluci nedali jinak, než že si s vámi chtějí popovídat o zvířatech, co tady žijí! Ale jestli nemáte čas, tak to můžeme odložit!“

„To bych ale kluky zklamal,“ odvětil pan hajný. „Když mne přitom pozvete na kafe, tak proč ne? Půjdeme se na to posadit?“

Spokojeně jsme ho usadili v jídelně, postavili před něj kouřící hrnek a nacpali se kolem.

„O čem začneme, kluci?“ zeptal se hajný a usrkl kávy.

„O štěknách!“ vyhrkl jsem a uspokojeně se ohlédl na Kamaráda. Seděl až v druhé vlně, protože jsme ho blíž k panu hajnému nepustili. Teď se ukáže!

„O štěknách?“ podivil se hajný.

„On nám tady o nich vyprávěl Kamarád,“ žalobnicky ukázal na vůdce Dráček. „Prý je to kříženec …“

„Psa a srny,“ doplnil hajný a pokýval hlavou. Vykulil jsem oči a nevěřícně se otočil na Kamaráda. Zářil spokojeným úsměvem. Nedostali jsme ho.

Jako v mlhách jsme pak poslouchal vyprávění pana hajného o tomto podivuhodném zvířeti, díky kterému tuto oblast chce UNESCO vyhlásit za chráněnou oblast. O tom, jak některé z nich škodí na polích a jiné loví drobné hlodavce, některé z nich dokonce i ryby. Bylo mi jasné, že jsme prohráli. Ale jak to ten Kamarád dokázal? Vždyť nemohl předvídat, že si už druhý den po jeho vyprávění vyžádáme svědectví hajného! Nebo nás zná líp, než jsme si mysleli?

Po půlhodině skončil pan hajný své vykládání slibem, že nám donese parůžek jedné štěkny, který nedávno našel, rozloučil se a zmizel za branou. Kluci se rozcházeli a povídali si o štěknách. Alespoň je pan hajný uklidnil s tím, že jde o velmi plaché tvory a do tábora zcela jistě nepřijdou.

V jídelně jsme nakonec zůstali sedět jen tři. Já s Rejskem a Kamarád. Vypadali jsme jako zmoklé slepice a náš vůdce naše zklamání nemohl nevidět.

„Jak jsi zase tohle dokázal?“ podíval jsem se na něj.

„Ty jsi si to měl domluvené dopředu, viď?“ přidal se Rejsek.

Kamarád vstal a rozhlédl se.

„Já vám to povím a vy to hned rozkecáte po celém táboře, že?“ usmíval se na nás.

„Ne, ne!“ vyhrkli jsme. „Nikomu nic neřekneme!“

„Tak jo,“ souhlasil vůdce. „Řeknu vám, není nad moderní techniku. Nikdy bych nevěřil, že se mi i na táboře bude hodit mobilní telefon!“

Podívali jsme se nevěřícně s Rejskem na sebe a chytli se za hlavy. My blázni! Proto se Kamarád zavřel ve stanu! Nechtěl, aby někdo viděl, jak telefonuje. Proto si tam dokonce zapnul rádio, i když to normálně nikdy nedělá. Až teď mi na mysli vyskakovaly detaily, kterých jsem si měl všimnout dřív.

Vrátili jsme se ke své družině a museli si nechat líbit všechna ta vyprávění o štěknách. Došlo to nakonec tak daleko, že i já jsem o hlídce zřetelně slyšel štěkat štěknu u potoka a po zádech mi při tom běhal mráz. Zkrátka, o čem tady v jídelně Kamarád vypráví, to se nakonec i skutečně stane. A možná je tomu tak dobře …