Špalek

„Broučku, prosím tě, máme takový delikátní problém!“ přišoural jsem se jedno táborové poledne k oddílovému zástupci, když právě položil lžíci po našem chutném obědu.

„Jsem jedno ouško, milý jinochu!“ bodře mne přivítal. „Gulášek byl jak křen, tak povídej!“

„No, víš,“ začal jsem obezřetně. „Chtěli jsme nasekat pořádnou zásobu dřeva na předání kuchyňské služby. A jak byl ten guláš dobrej, plnej silnejch kalorií …“

Hledal jsem další slova. Jak to jen říct? Brouček mne klidně sledoval a usmíval se.

„Prostě jsme měli nějak moc síly a …“

V tu chvíli vběhl do jídelny Čmelák a vesele mi sděloval: „Indy, víš že nějakej umělec rozsekl špalek? Na čem teď budeme štípat dřevo?“

„A je to venku!“ pokrčil jsem rameny. „Zkrátka se nám podařilo zničit špalek na štípání dřeva. Nevíš o jiném, Brouku?“

„Koukal ses ve skladu?“ usmíval se zástupce vůdce. „Tam je přece fůra náhradního materiálu!“

„Špalek tam rozhodně není!“ odvětil jsem skoro uraženě. „To bych ho musel vidět, vždyť sklad každou službu přebíráme!“

„Jasně. Já se jen ptal! Už teď přemýšlím, kde bychom mohli nějaký ten špalík získat,“ nedal se vyvést z rovnováhy Brouček. „Hele, nebylo by možné podpořit mé dumání douškem dobré silné kávy?“

„Samozřejmě!“ vyběhl jsem z jídelny a za pár chvil se vrátil s kouřícím hrnkem. „Už jsi to vymyslel?“

„Kdepak!“ spokojeně zacinkal Brouček lžičkou v kávě. „Dej mi pár klidných tichých minut!“

Vyexpedoval jsem všechny zvědavce z jídelny a sám šel do kuchyně pomoci při úklidu. Oknem jsem po očku sledoval dění v jídelně. Brouk pohodově usrkával z hrnku a já mohl jen doufat, že skutečně přemýšlí o tom, jak nám pomůže. Neboť, marná sláva, službu bez toho zatroleného špalku nemůžeme předat. Zvláště když o tom už celý tábor ví a předávat kuchyň máme Čmelákovým Jestřábům. Ten si ji tak nevezme!

Rozhlédl jsem se po kuchyni. Byla už uklizena, kluci z Káňat umí vzít za práci. I když to někdy přeženou. Ten rozpůlený špalek je toho důkazem. Ale to se mohlo stát každému, byl už přece dost starej!

„Broučku?“ opatrně jsem vešel do jídelny. „Už jsi na něco přišel? My máme skoro připravenou službu k předání, chybí nám jen tenhle hrnek a špalek.“

„Jistě!“ vyzunkla má naděje zbytek hrníčku. „Tady to máte, pane vrchní. Jdu si nyní pro svůj mobilní telefonek, uskutečním jeden hovor a pak se uvidí. Ovšem už teď připrav dva silné hochy ze své družinky a velmi ostrou a dlouhou pilu. Bude jich zapotřebí víc než oné příslovečné soli!“

„Rozkaz, admirále!“ zasalutoval jsem a odběhl s hrnkem do kuchyně. Do skladu pro pilu jsem poslal Krapíka a Dráčka. Než jsem umytý a utřený hrnek zasunul mezi ostatní v kuchyňské polici, kluci už čekali s pilou u brány na Broučka. Nemuseli dlouho. Za chvíli byl u kuchyně.

„Je to dobrý!“ potěšil mne. „Pan hajný mne nasměroval, kde bychom mohli špalek získat. Odcházím tedy s těmito bodrými, na vše připravenými jinochy do lůna přírody zachraňovat čest vaší tak tuze silné družiny!“

Jo, tohle byl Brouček ve svém živlu. Začal jsem věřit tomu, že předání služby proběhne v pořádku.

„Indy, už je všechno hotový,“ přišel mi oznámit Kamínek. „Až na ten špalek, teda.“

Sešli jsme se všichni v přístřešku před kuchyní a společně vše zkontrolovali. Kuchyň, jídelna i sklad byly uklizeny skvěle, radost pohledět. A to máme ještě víc jak hodinu času! Seděli jsme před kuchyní a koukali na ten zpropadenej špalek.

„Nešlo by to nějak slepit?“ začal Koník, ale zbylá slova zanikla v hlasitém smíchu. Ta naše maličká Káňata náš vždy dovedou obveselit. Jenže minuty ubíhaly, Brouček s kluky a špalkem nešli a úsměv nám pomaloučku mizel ze tváří. Navíc se v kuchyni objevil Čmelák a začal se zajímat o předání služby.

Když už jsme nedoufali v zázrak seslání nového špalku a ten rozpůlený začali svazovat a stahovat dohromady, ozvalo se volání od brány a v táboře se objevil udýchaný Dráček.

„Potřebujeme pomoct!“ nemohl popadnout dech. „Máme nový špalek, ale sami to nezvládneme. Aspoň dva kluky …“

„To neunesete špalek?“ divil jsem se. „No, my už jsme hotoví, já začnu předávat službu, takže kluci, kdo půjde?“

Přihlásili se Papírek se Žralokem, a zatímco s Dráčkem mizeli v lese, začal jsem s rádcem Jestřábů procházet rituálem předávání služby. Věděl jsem, že je vše v pořádku, teda až na ten špalek. Věděl to i Čmelák, přesto vše důkladně kontroloval. Neměl jsem mu to za zlé, všichni jsme věděli, že pokud přebereme službu s nějakou závadou, musíme ji pak odstraňovat my. Počínali jsme si stejně.

Byli jsme ve skladu, když sem nahlédl Koník.

„Indy!“ houkl nám udýchaně do zad. „Jdeme s klukama pomoci s tím špalkem, kluci to prý sami nezvládnou, jo?“

„Jasně!“ odvětil jsem. Ježkovy oči, to z nich ten guláš brzo vyprchal. Pokračovali jsme v předávání služby, vše bylo v pořádku až na ten špalek. Skončili jsme u něj.

„Je to perfektní, Indy,“ uznal Čmelák. „Ale ten špalek potřebujeme. Nemůžu bez něho převzít službu.“

„Musí tady být každou chvíli,“ pokrčil jsem rameny. „Neboj, bude tu, však máme ještě čas.“

„Jo, to máme,“ uznal rádce Jestřábů. „Asi čtvrt hodiny. Kdepak vlastně máš posádku?“

Až teď mi to došlo. Nebylo tu jediné Káně.

„Všichni jsou s Broučkem v lese,“ oznámila mi služba na bráně. „Říkali, že o tom víš!“

„Aha,“ zabručel jsem a nervózně koukl na hodinky. Deset minut!

„Bachááá!“ ozvalo se v ten okamžik nad táborem. Nevěřícně jsem zíral. Po cestě se k nám z kopce za neuvěřitelného rachotu valilo cosi mohutného, uzavřené v oblaku prachu. Marně to stíhala moje pištějící Káňata v těsném závěsu s chechtajícím se Broučkem.

„Kluci, otevřete závoru, nebo o ni přijdeme!“ křičel právě. „Doslova se nám to vymklo z rukou!“

Závora vyletěla vzhůru a pod ní se do tábora vřítil ohromný dřevěný válec. S děsivou silou narazil do kuchyně. Dunivá rána probudila všechny popolední dřímaly. Vyletěli ze svých stanů a v usedajícím prachu mohli v plné kráse zhlédnout obludu, která nám právě málem zničila část táborového inventáře. S otevřenou pusou jsem nebyl schopen slova.

„Pěknej, co?“ dorazil sem pyšně Krapík. „Ten hned tak někdo nepřesekne! Řezali jsme ho skoro hodinu!“

„Tady je ten špalek,“ oznámil Brouček. „Lepší jsem nesehnal, ale snad bude stačit!“

„To jo, dík!“ dostal jsem ze sebe. „Musíme ho dostat do dřevárny.“

Ukázalo se, že vyčerpaná Káňata nejsou schopna ani s mou pomocí tuto drobnost splnit. Čmelák velkomyslně mrkl na přítomné Jestřáby a ti nám ten snad dvoumetrákový kolos pomohli přemístit.

„Tak a je to!“ šťastně jsem plácnul do nového obřího špalku. „A služba je předaná!“

Upocená Káňata spokojeně ležela kolem a sledovala zvědavce, kteří nevěřícně zírali, cože se to tu objevilo za obludu.

„Uřezali jsme to z padlýho stromu,“ vysvětloval Krapík. „Ale nemohli jsme to ve třech unést, tak jsme nakonec svolali skoro celou družinu. Už jsem nevěřil, že to stihneme. Ale zvládli jsme to!“

„To jo, jste šikulky!“ pochválil jsem je. „To jediný nám chybělo do předání …“

„Si jen myslíš,“ objevil se tu Čmelák. „Viděl jsi vnitřek kuchyně? Tohle nemůžu převzít. Špalek sice máte, ale ten brajgl, co udělal ten náraz …“

V šoku jsme běželi do kuchyně. Většina poliček byla na zemi. Špalek při svém triumfálním zastavení vykonal zkázonosné dílo.

„To není možný,“ začal Koník a skoro se rozplakal. „Vždyť to tady bylo tak krásný …“

„Klídek, bráškové!“ stiskl mu rameno Čmelák. „Si dělám legraci! Kuchyň už jsem přece přebral. Padejte ven, grázlíci! A jestli nám chcete pomoci, tak trochu zakopněte do země ten ďábelský špalek, aby nám tu ještě něco nerozházel. Jestřábi, ke mně! Máme tu trošku práce!“

„Dík,“ šeptl jsem přes rameno, když mne tlačil z kuchyně.

„Ty bys udělal přece to samý!“ spiklenecky na mne mrkl.

Jasně. Já vím. Ale stejně … Ještě jednou dík.