Divoženka

„Přines ještě prosím ten zbytek salámu ze skladu!“ poprosil mne Lvíče. „Vrzneme ho tam a za deset minut můžeme písknout přípravu na oběd.“

„Jasně!“ vyběhl jsem z kuchyně a mazal do skladu. Na dnešní obýdek se už fakticky těším.

Lvíče tenhle recept dostal od babičky, všichni se na jeho roštěnky vždycky třásli. Teď jen vhodit salámek do omáčky a můžeme podávat. Mňam.

Jo, jenže salám nikde ve skladu nebyl. Nebyl ani v kuchyni, prostě zmizel. Omáčka se musela obejít bez salámu, což nikomu z těch hladovců nevadilo, ale nás obcházelo podezření. Někdo ten salám musel sníst. Ráno tam byl, jasně jsem si to pamatoval. Nedovedl jsem si ale představit, že by někdo z nás … kradl. Strašný slovo. Strašná představa. Co s tím?

Na večerním sedánku v jídelně, kdy se vyprávějí staré oddílové příhody, kdy se vzpomíná na bývalé členy a jejich činy, jsem se zeptal, zda se někdy něco podobného v oddíle stalo. Kamarád mi k tomu řekl, že se to prostě bohužel stává. Že můžeme jen kluky vést k tomu, aby to nikdy neudělali. Já ale odmítal uvěřit tomu, že to byl někdo z nás. I ostatní to trochu pobouřilo. Přece si Kamarád nemůže myslet, že by někdo z nás …!?

Jenže nezůstalo u téhle jediné krádeže. Najednou se službám začaly ztrácet další věci. Tuhle chyběl kousek tvrdého sýra od večeře, jindy kus slaniny, nakonec dokonce zloděj rozsypal po skladu nakrájený salám. Drzoun jeden! To přece nemůže dělat někdo z nás! Poslední událost v nás rádcích probudila nápad. Hrdě jsme odmítli Kamarádovu nabídku, že budeme sklad zamykat, když ho v noci hlídky neuhlídají. Měl jsem podezření, že nás vůdce zkouší, že tohle všechno je jeho pastička, ve které nás chce pořádně vymáchat. To uměl dokonale, vytvořit tajemnou bytost a přes ni nás zkoušet. Jak to ale dělá?

Rozhodli jsme se těsně před večerkou nasypat ke vchodu skladu pár hrstí mouky a zakázali hlídkám vstupovat. Však se nám tajemný návštěvník sám podepíše!

Ráno jsme se už před budíčkem vrhli do skladu. Mouka byla neporušená, jediná šlépěj tu neuvízla. A chyběla klobása do zelňačky. Byli jsme naprosto bezradní a na sklad připevnili zámek.

Krádeže ale pokračovaly dál. Každý den ne, náš zloděj byl na salámek, klobásky a sýry. Jakmile jsme něco podobného nechali přes noc ve skladu, do rána to navštívil. Až přišel znovu čas pro Lvíčovu roštěnku. Ráno jsem se vrhl do skladu a zjistil, že zmizela půlkilová šiška salámu! Tohle už ten zloděj přehnal! Jak se tam dostal přes ten zámek? Lvíče v kuchyni zaslechl mé lamentování a rychle ke mně přispěchal: „Klid, bráško! Přece si nenechám ochudit babiččin recept! Salám jsem uklidil k sobě do stanu už před večerkou! Teď ho sem můžeme v klidu zase uložit!“

Dopolední program vesele ubíhal, tábořištěm se nesla vůně připravovaných roštěnek, klukům se sbíhaly sliny a strašně se těšili. Lvíče okusil omáčku a konečně kývl:

„Jo, je čas, můžeme nakrájet salámek!“

Vběhl jsem do skladu a zarazil se. Šiška byla pryč! Můj šílený ryk přilákal celou služební družinu. Zírali stejně jako já. Než jsme se stačili navzájem podezřívat, Lvíče mávl rukou do lesa:

„Vidíte? Tam je! Máme ho!“

Sledovali jsme jeho ruku a začali se ukrutně smát. Ten pohled byl totiž pro bohy. Celý oddíl se seběhl, aby viděl, jak na polní pěšině zápasí kočka s celou šiškou salámu! Ten byl už celý rozdrásaný, obalený jehličím, svorně jsme usoudili, že i ta dnešní roštěnka bude bez salámu. A Divožence, jak jsme kočku pokřtili, jsme její úlovek milostivě ponechali. Pečlivě jsme ovšem ucpali všechny vstupy do skladu a na verandě před kuchyní večer ponechali misku s mlékem a zbytky roštěnky. Hlídky potvrdily, že Divožence chutnalo náramně. Tak náramně, že příští noc k nám přivedla i pět koťat, takže jsme museli počet misek znásobit. Po celý zbytek tábora se k nám kočičí rodinka vydávala na pozdní večeři, nikdy jsme se je nepokusili ochočit, byla to nádherná divoká zvířata a my byli patřičně hrdí na to, že s nimi takto dokážeme žít. Po našem odjezdu se kočky usídlily mezi složenými podsadami a vyhlásily válku místní myší populaci. A příští rok tato oddílovo-kočičí symbióza vesele pokračovala. Tak dobrý lov, milá Divoženko!