Róza

Tak na Rózu bych zapomenout nikdy nemohl. To byl totiž kluk, jakého by chtěl v posádce každý kormidelník. I když všechno vlastně tehdy bylo trochu jinak …

Róza přišel do oddílu zcela nenápadně. Dělali jsme tehdy menší nábor na několika školách, s Kamarádem jsme procházeli třídy a se svolením učitelů nabízeli klukům lepší zábavu než se potloukat po ulicích. Několik se jich hned přihlásilo, jiní přišli díky letáčku, který jsme ve školách vyvěšovali. Róza byl ten druhý případ.

Ani jsem se moc nedivil, že jsem ho dostal do Káňat. Díky generační výměně měla naše družina značně pod stav. Hodně kluků odešlo na střední školy, takovou životní změnu ustojí málokdo. Polovina družiny byla doplněna nováčky. Sice nadšenými do všeho, ale nesmírně nešikovnými. S tím druhým bylo třeba něco udělat. Mnoho podzimních a zimních schůzek jsme strávili učením všeho potřebného. Od uzlování přes semafor až k vlajkovému kodexu.

I když jsme tuto zdánlivě nezáživnou činnost dostatečně prokládali hrami, několik nováčků odešlo. Představovali si to prostě jinak. Zůstali tři. Róza z nich byl fyzicky nejslabší, ale vše dohnal v odborných znalostech. Na poslední oddílovce dokonce získal rozhodující body pro Káňata díky perfektně odvysílanému semaforu, jeho uzlování už dnes platilo mezi nejlepší v oddíle.

Důkazem toho, že do družiny zapadl, bylo i to, jak rychle získal přezdívku. Stalo se tak sice díky malé náhodě, když někdo před klubovnou zaslechl, jak na něj táta volá a oslovuje ho Rózo. Začali jsme mu tak říkat i my. Róza byl prostě náš a na jaře už nám ho ostatní posádky v oddíle záviděli. Byl jsem moc spokojený, jasně jsem v něm viděl budoucnost Káňat.

Jedna věc mne na něm ale mrzela. Jakkoli byl aktivní na družinovkách a jednodenních výpravách, jen málokdy ho rodiče s námi pustili na akci vícedenní. Pokud se s námi na ni vydal, zdál se mi poněkud nesvůj. Sice stále nadšený, bojovný a kamarádský, ale zároveň maličko zakřiknutý. Vypadalo, že se jen málokdy dostal z rodičovského dohledu. Dalo se to pochopit.

Mrzelo mne, že Róza neodevzdal přihlášku na tábor. Přitom na něm bylo vidět, jak moc rád by jel. Před schůzkami přicházel dřív, prohlížel si táborové kroniky a důkladně je studoval. Ne prohlížel, on je vážně studoval. Vypadalo to, že si chce každý kousíček táborové historie zapsat do paměti, aby aspoň takto s námi na táboře byl. Když jsem mu připomněl čas na odevzdání přihlášky, pokrčil rameny.

„Naši mne nepustí,“ šeptl a sklopil oči. Marně jsem se nabízel, že za nimi zajdu, že je jistě přemluvím, nechtěl. Přímo mi v tom bránil. Zdálo se, že se stydí za to, jak moc se o něj rodiče bojí, když ho ani na tábor nepustí.

Nedovedl jsem si bez tohohle kluka náš tábor představit. Zašel jsem si za Kamarádem pro požehnání a pak si to zamířil přímo k Róziho rodičům.

Otevřel mi jeho táta, a když jsem vysypal, oč jde, pozval mne dál. Nabídl mi čaj a řekl, že počkáme na Rózu, který se brzy vrátí z obchodu. Bez něj to prý nemá cenu. A dál se mne již jen vyptával na oddíl, na to, jak si v něm Róza vede a proč si myslím, že by bylo dobře, aby na ten tábor jel.

Myslím, že jsem nikdy nevyprávěl o našem oddíle s větším zaujetím než tehdy. Na Róziho otci bylo vidět, jak se mu mé povídání líbí, ani jsem si nevšiml, kdy přišel ten, kterého se to nejvíc týkalo.

„Indy …,“ šeptl Róza ve dveřích pokoje a zčervenal. „Říkal jsem ti, ať …“

„No tak si přisedni, synku,“ usmíval se jeho táta. „Slyšel jsem velmi zajímavé zvěsti. O tom, jak se ti v oddíle daří, jak je to všechno prima, jen tvoji drazí rodičové tě nechtějí pustit na tábor!“

Róza se vtiskl do křesla a zdálo se mi, jako by se zmenšoval.

„Nemyslíš, že bys tady svému rádci a vlastně všem ostatním už měl říct, jak to všechno doopravdy je?“ pokračoval jeho táta. „Nemyslíš si, že takhle to už dál opravdu nejde?“

„Co nejde?“ nechápal jsem. „Co mi máš říct, Rózo?“

„Zkusím začít já,“ odpověděl za něj táta. „Třeba od konce. Od té nešťastné přihlášky na tábor. Tu jsme totiž oba podepsali, viď Rózi?“

„Jo, podepsali,“ kývl zdrceně kluk, ale k dalšímu se neměl. Pouze stále víc připomínal hromádku neštěstí.

„Podívej se, Rózi,“ přiklekl si k němu táta a vzal ho za ruku. „Myslím, že teď konečně prožíváš skutečné přátelství. Tohle jsou právě ti kamarádi, o kterých tak často jen čteš. Nech na nich, ať se sami rozhodnou. Ale musí znát pravdu. Přece to tak už dál nejde, rozumíš?“

Róza zvedl uplakané oči a kývl. Táta se usmál, postavil a řekl:

„Nechám vás teď samotné. Počkám v kuchyni, pokud budeš, Indy, i pak stát o tu přihlášku na tábor, stav se tam pro ni.“

„Jasně,“ hlesl jsem, ale ani za mák nerozuměl.

Osaměli jsme v pokoji a já čekal. Róza očividně sbíral síly, vypadal jako boxer po těžkém K.O. Nakonec ale utřel slzy, podíval se na mne a začal.

„Ono to nebude dlouhý, Indy. Já vám totiž všem lhal. Tolik jsem toužil po tom stát se jedním z vás, že jsem lhal, a pak … pak už to nešlo vzít zpět.“

„V čem jsi nám lhal?“ Stále jsem nebyl v obraze, ale přece jen jsem už nabíral správný kurz.

„Já, já … já nejsem kluk, ale holka!“ vysypal ze sebe Róza.

A bylo to venku. Všechno náhle do sebe krásně zapadlo. V hlavě se mi rozsvítilo a najednou jsem znovu viděl tu copatou holčičku z poslední řady třídy, která se při našem zářijovém náboru ptala, proč bereme do oddílu jen kluky, že holky jsou přece minimálně stejně dobré. Jak se celá třída rozesmála, holčička si smutně sedla a já jí v té rozchechtané vřavě vysvětloval, že naše činnost je dost náročná a leckdy i tvrdá, že bychom si asi netroufli dělat ji s děvčaty, která jsou přece jen jemná stvoření. Holčička mne pak přes celou třídu propichovala smutnýma očima, které jsem ještě dlouho viděl před sebou. Stejnýma očima, kterýma se na mne teď díval Róza. Vlastně dívala. Byla to ona. Jen vlasy měla mnohem kratší, zmizely copánky a nahradil je klukovský vrabčák.

Chvíli jsem nevěděl, co říct. Seděli jsme tam proti sobě a dívali se na sebe. Pak jsem se ale zvedl.

„Počkej, kam jdeš?“ lekla se Róza.

„No pro tu přihlášku přece, ne?“ otočil jsem se k ní a usmál. „Bez tebe si tenhle tábor nedovedu představit! Na tom trvám.“

„Hurá!“ vyskočila Róza a zvedla ruce nadšením. Dveře do kuchyně se otevřely, v nich se objevil její táta s přihláškou v ruce a radostně pokyvoval:

„To bude maminka ráda, až se dozví, že zase máme dceru! Tady je ta přihláška. My jsme ji totiž podepsali, ale napsali jsme tam Rózino pravé jméno. Proto ji nechtěla odevzdat.“

Pak jsme všichni tři šli ještě za vůdcem našeho oddílu. Kamarád nebyl příliš překvapen. Až jsem ho podezříval, že se o Róze dozvěděl mnohem dřív, než byl ochoten připustit. Nějak podezřele dobře se totiž znal s jejím taťkou.

No, co dál říct? Dnes už nejsme klasický chlapecký oddíl, vyrostla mezi námi i pěkná řádka holek. Většinou se jednalo o sestry kluků, kteří v oddíle již byli, ale po vzoru Rózy přišly i jiné. Ale Róza byla první. Dokázala být klukem, který ostatním mohl být vzorem. A jako holka v tom neváhala pokračovat.