Kluk ze sboru

Poslouchám skvělé písničky a přitom vzpomínám na ten okamžik před třemi měsíci. Poslouchám a v zádech mi probíhá příjemné mrazení. Jsou opravdu takový chvíle, kdy jsem na svůj oddíl vyloženě hrdý. Vlastně stále častěji. Něco takového bych asi jinde zažívat nemohl.

Venku za okny začínalo jaro. Bylo všude kolem nás, místy sice ještě zahrozila zima, ale bylo jasné, že je to její takové poslední harašení, neboť jaro bylo silnější s každým přicházejícím dnem. Všichni jsme se na něj těšili, protože jaro je pro Káňata to nejkrásnější roční období.

Někteří kluci přišli na další družinovku dokonce v kraťasech, což mne trochu zahanbilo, neboť mne to ani nenapadlo. Přitom už jarní sluníčko k podobné vycházce přímo vybízelo.

Zazněl družinový pokřik a hned jsme se vrhli na plnění bodů oddílové měsíční soutěže. Nějak jsme ji stále odkládali a příští týden se měly naše výsledky již odevzdat. Přece nebudeme poslední!

Kamarád tentokrát zkoušel naši znalost šifrování a vzhledem k tomu, že jsme to dost probírali na jarním táboře, nepředpokládal jsem, že bychom s tímto bodem měli mít nějaké vážnější problémy. Jenže po rozlepení obálky jsme zjistili, že Kamarád je pěkně vykutálenej vůdce. Ty šifry totiž nebyly stejné jako ty na jarním táboře. Museli jsme zapnout skutečně naplno, čtyři z pěti šifer jsme měli hotovy skoro po hodině práce. Poslední šifru si každý opsal, přece nedopustíme, aby Káňata něco nedokázala! Doma ještě nad tím budeme dumat, případně se pokusíme požádat někoho o pomoc. Teď už mi bylo jasné, proč se mne Ježek z Jestřábů včera ptal na druhy Polských klíčů! Oni s pátou šifrou taky nemůžou pohnout!

Zahráli jsme několik her a začali uklízet klubovnu. Bývaly doby, kdy se kluci této činnosti vyhýbali s odůvodněním, že musejí domů, ale ty jsou už naštěstí za námi. Práce je tak hotová mnohem dříve a my si společnou cestou z družinovky tak prodloužíme své setkání. Bývají to skvělé debaty na různá témata. Především o tom, jak mít skutečně nejlepší družinu a kde sehnat kvalitní členstvo.

Když jsme si už balili svoje věci, ozvalo se energické zaklepání na dveře. Do klubovny vstoupil vysoký pán s klukem. Zatímco ten pán byl jako velká voda a ve chvilce na nás vychrlil tolik informací, že jsme o něm věděli snad opravdu všechno, kluk stál uprostřed místnosti a plaše se rozhlížel. Jeho tatínek nám zatím vyprávěl, jak on kdysi taky chodil do podobného oddílu a jak by to ten jeho kluk taky rád zkusil. Jo a jmenuje se Ríša.

S Kamarádem je už pán domluven, do našich Káňat by Ríša chodil proto, že v jiných dnech nemůže. Chodí totiž do sboru.

Tahle zpráva měla za následek vyprsknutí několika Káňat. Kluk, co chodí do sboru! To bude nadělení! Na výpravy nebude moci jezdit, protože by nachladl, v neděli bude v kostele, no to je výhra!

Tohle všechno proběhlo v hlavě nejen mně, ale asi i dalším členů družiny. Ríša to určitě poznal, protože zčervenal a sklopil oči. Najednou mi ho bylo líto.

„Nazdar, Ríšo. Já jsem Indy, rádce Káňat. Vítám tě u nás.“

Podali jsme si ruce a on trochu pookřál. Jeho táta se zatím vytratil se slovy, že Ríša trefí sám. Kluci šli domů taky a byl jsem si jist, že cestou probírali nového člena družiny. Já jsem mu zatím ukázal kroniky, vyvěšené bodovací tabulky, fotky z táborů a tak. Kluk si vše s nadšením prohlížel a pomalu se rozpovídal.

Nebyl v žádném kostelním sboru (ostatně proti nim taky nic nemáme), ten jeho byl školní a docela ho to tam baví. Jenomže ho taky děsně baví foglarovky a sbor nikam tábořit nejezdí. Táta mu teda řekl, ať to zkusí u nás. Tak proto je tady.

„Víš, já tu byl už několikrát,“ říkal mi, když jsem zamykal dveře od klubovny. „Vždycky jsem si to nakonec rozmyslel. Oni se mi kluci často posmívají za to, že jezdím se sborem. Prý je to jen pro holky …“

Trošku mne píchlo. Chtěl jsem říci, že u nás se to nestane, ale vzpomněl jsem si na rozchechtané kukuče Káňat. Ríša ale pokračoval:

„Ono je tam opravdu hodně holek, ale i pár kluků. A je to fakt paráda, když se nám podaří roztleskat lidi. Baví mě to. Hodně …“

Moc jsem tomu nerozuměl, ale byl jsem rád, že nemusím odpovídat. Konečně, proč bych Ríšovi nevěřil? Cestou jsem se zaměřil na povídání o družině a oddíle. Doprovodil jsem ho až domů, abych věděl, kde bydlí.

„A umíš nějaký šifry?“ zeptal jsem se. Když kývl, strčil jsem mu na rozloučenou pátou šifru od Kamaráda. „Tak tady tohle zkus vyluštit. My si s tím nevěděli rady. Zatím!“

Usmál jsem se a podal mu ruku. Když zavíral dveře, už se koukal do papíru.

Dlouho jsem pak doma seděl nad originálem Kamarádova úkolu, než mne políbila můza. Šifra byla na pohled Polským klíčem, který ale nefungoval. Nahoře nad ní bylo napsáno +1, což jsme všichni považovali za známku toho, že bude hodnocena bodem navíc. Já zkusil klíč o jedno pole posunout a ejhle – fungovalo to! Ještě že jsem si nechal originál, bez něj by mne to nenapadlo. Nikdo si tu jedničku neopsal, ani já!

Ráno jsem mohl některým členům družiny ukázat svůj úspěch. Bouchali se do hlavy, že je to taky nenapadlo. Hned odpoledne jsem běžel do klubovny, abych mohl do krabičky co nejdřív odevzdat znění všech pěti šifer. Ve dveřích jsem našel zastrčenou obálku se vzkazem pro mne:

Nazdar, Indy. Zapomněl jsem si vzít tvoji adresu, tak jsem běžel ke klubovně a nechávám to zde. Ta šifra je obyčejný posunutý Polský klíč. To byla zkouška, viď? Díky a ahoj. Ríša.

No, to je bomba! Nováček vyluští šifru, se kterou nemohli hnout ani oddíloví mazáci. Bez nápovědy! A ještě to považuje za zkoušku. Kdo by to řekl – do kluka ze sboru?

Kolikrát jsem si tuto větu za posledního čtvrt roku zopakoval? Takových překvapení nám totiž Ríša připravil mnohem víc. Během jediného měsíce byl připraven k nováčkovské zkoušce. Neuvěřitelně rychle se učil. Co jiným trvalo měsíce, on zvládl za týden. Byl nadšený do družiny i oddílu a já si říkal, jak dlouho může tímto tempem vydržet vše stihnout. V pondělí, ve středu a v neděli zkoušky sboru, v úterý a ve čtvrtek družinovka nebo oddílovka a navíc dvakrát týdně angličtina. Jelikož jsem si nedokázal představit, že by Ríša něco dělal jen tak napůl, obával jsem se, že mu buď brzo dojde dech nebo rodičům trpělivost. Vždyť si ho doma moc neužijí! S nádherným jarem přibyly i dvoudenní výpravy Káňat nebo celého oddílu. Ríša si stále držel stoprocentní účast, jen v neděli si někdy pro něj dojel táta autem až k místu výpravy, aby mohl stihnout zkoušku sboru.

Na ulicích i ve škole si nás víc začala všímat děvčata. Ze začátku jsme nevěděli proč. Dříve si z nás maximálně utahovala, dnes nás halasně přátelsky zdravila. Když některá dodala: „A pozdravujte Ríšu!“, věděli jsme, čí je to zásluha. Nový člen Káňat začal fungovat jako most mezi sborem a naším oddílem. Když k nám poprvé přišel, zdál se být tichý a nemluvný. Když teď vtrhl na oddílovku, byl jako velká voda. Vždy ve středu všeho dění, vždy v první řadě připraven dělat všechno naplno. Dovedl jsem si dobře představit, že takový je i ve sboru. Vyprávěl nám o akcích sboru, jezdili dokonce do zahraničí, zpívali v Norsku, Finsku, Holandsku, Francii a Anglii. Ríša nám odtamtud posílal pohledy a my na něj byli pyšní. Dnes už by se nikdo nad klukem ze sboru neušklíbl!

Dnes jsme totiž seděli na slavnostním koncertu. Ríša se se sborem vrátil přede dvěma dny a na oddílovku si to přihasil s volnými vstupenkami pro všechny. Osobní pozvání celého sboru pro Oddíl!

Přišli jsme skutečně všichni. V modrých oddílových krojích, jako ze škatulky. Sedíme v první řadě a jsme znovu pyšní na toho našeho kluka ze sboru. Vlastně na celý ten „náš sbor“. A hrozně se těšíme, že konečně uslyšíme zpívat i Ríšu. Protože on na našich akcích zásadně nezpívá …