Klíče

Leželi jsem zamaskovaní v trávě a pozorovali rozcestí kousek pod námi. Dostali jsme se sem jako první! Teď jen vymyslet nejsprávnější taktiku. Do konce hry zbývalo ještě 15 minut a pravidla jasně říkala, že vítězem se stane ta družina, která v tu chvíli bude ovládat rozcestí.

Prošli jsme úspěšně hlídkami, které po lesích rozesel Kamarád. Neztratili jsme v bojích ani jednoho člověka. Bojovalo se totiž papírovými koulemi a zasažený se musel pro život vracet až do tábora. To znamenalo obrovské zdržení, které nás naštěstí nepotkalo. Ano, musíme si to přiznat, měli jsme štěstí. Ale to přece přeje odvážným a silným!

Na rozcestí právě přiběhla hrstka Jestřábů. Bylo jich jen pět, to s vámi budeme brzo hotoví! Sledovali jsme, jak se nervózně rozhlížejí a pokukující po hodinkách. Z jejich řeči bylo jasné, že se již považují za vítěze. Pchá! To děláte účet bez hostinského, chlapečkové! Proti dvanácti Káňatům nebudete mít šanci rozcestí udržet. Možná nás několik zasáhnete, ale v daný čas bude rozcestí naše!

Jen, kde jsou Delfíni? Asi před hodinou jsme slyšeli v údolí ryk boje. Naši zvědové hlásili, že se tu střetli právě Delfíni s Vlčky a úplně je rozdrtili. Měli děsně silnou družinu a v celotáborovce jsme se neustále tahali o vedení jenom s nimi. Pokud dorazí i oni, strhne se bitva, o níž se bude dlouho povídat!

Jestřábi zjevně nepočítali s tím, že by někdo z nepřátel mohl být poblíž. Ježek si dokonce sedl na zem a odpočíval. Jo, hochu, budeš asi pěkně překvapený!

Kývl jsem na Kovboje a Dráčka a ti předali můj signál dál. Past kolem Jestřábů se definitivně zatáhla. Sevřel jsem v ruce munici, vztyčil ruku a beze slova vyrazil. Tichý, mrazivý útok ze všech stran se valil na nepřipravené Jestřáby. Vypálili sice několik ran, kterými zasáhli Žraloka a Papírka, ale naše druhá mohutná salva je zcela vymazala z rozcestí.

Podíval jsem se na hodinky. Za dvě minuty pět. Dvě minuty od vítězství a tří veledůležitých bodů do celkového hodnocení.

„Kde jste se zde vzali?“ nechápal Ježek a prohlížel se. „Já slízl aspoň deset ran!“

„První střely měly samozřejmě směřovat na ty nejsilnější soupeře,“ vysvětlil jsem. „Můžeš být hrdý na to, že tě většina z nás považovala za nejnebezpečnějšího!“

„Díky za pochvalu,“ usmál se. „Ale jsou chvíle, kdy bych se takovým uznáním rád vyhnul. Cejtím se, jako by na mne někdo vysypal plný pytel brambor!“

Pět hodin! Ruce Káňat letí nahoru, ale já dávám pokyn ještě chvilku počkat. Máme sice stejně seřízené hodinky, ale kdoví? Koneckonců jsem se na bitvu s Delfíny celkem těšil. Kde jen mohou být? Nedorazili ani pět minut poté, takže jsme se oddali oslavám vítězství naplno. Do táborové brány mne dokonce Káňata donesla na ramenou, aby všem bylo jasné, která družina je dnes nejlepší. Kamarád nám poblahopřál a já se zeptal na Delfíny. Vrátili se už?

Kdepak. Přišli až půl hodiny po nás a dovedli s sebou do tábora i cizího pána v montérkách. Ten hned zamířil ke Kamarádovi, něco si spolu domlouvali, pán ukazoval na Delfíny a pak oba odjeli Kamarádovým autem. Jů, to vypadá vážně!

„Co se děje?“ zašel jsem za Lvíčetem, který unaveně s ručníkem kráčel k umývárně. „Máme nějaký problém?“

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou rádce Delfínů. „Ten pán jen prosil Kamaráda, jestli by ho nezavezl do Jevíčka pro náhradní klíče od auta. Ztratil je totiž, když sbíral houby!“

„Jo ták,“ rozsvítilo se mi. „Já se už bál, že máme nějaký průšvih! Víš, že jsme vyhráli? Bál jsem se, že na nás v poslední chvíli odněkud vyrazíte, ale naštěstí se to nestalo!“

„Sám ani nevíš, jak velký štěstí jste měli,“ usmál se Lvíče a pustil si na hlavu vodu z kohoutku. Co tím asi myslel? Běžel jsem si do stanu pro ručník a hlavně pro ostatní Káňata. Já vím, kluci, že kdybych vás nenahnal do umývárny, ani by vás nenapadlo se mýt. Ale nikdo nesmí říct, že naše družina jsou špindírové! Jdeme!

„Indy, to bylo o fous, viď?“ obrátil se na mne od vedlejšího kohoutku Dráček. „Dneska jsme měli fakticky kliku!“

„Jakou kliku?“ nechápal jsem a namydlil si obličej. „Vždyť naše taktika slavila jasný úspěch!“

„To jo,“ přisvědčil Kovboj. „Ale nebýt toho pána, tak nás Delfíni normálně zmasakrovali!“

„Mám pocit, že víte něco, co nevím já!“ kroutil jsem hlavou. „Lvíče mi nic neřekl!“

„Vždyť ho znáš!“ utíral se Dráček. „On je vždycky tajemnej jako hrad v Karpatech! Ale ostatní Delfíni o tom vykládají po celým táboře!“

„O čem vykládají?“ nechápal jsem.

„No o pasti v úvozu!“ vysvětloval kluk. „Jak jsme jím taky šli …“

Ano, na úvoz si pamatuji. Až teď jsem si uvědomil, že to od nás byla pěkná chyba, když jsme cestou k rozcestí do něho vešli. Byl celkem hluboký, ale nechtělo se mi šplhat se po jeho stranách zarostlých keři. Zbytečně bychom se zdržovali, rozcestí už bylo přece tak blízko!

„Delfíni se chtěli schovat v tom křoví!“ zvěstoval mi Dráček. „Dorazili na rozcestí hodně před námi a měli nás napadnout právě v tom úvozu. Lvíčete napadlo, že je to jediné místo, kde nás může dostat, aniž by riskoval jediného zasaženého!“

Zamrazilo mne v zádech. Delfíni přišli na rozcestí již před námi! Ale proč teda nezaútočili? Kdyby nás napadli při procházení úvozem, asi bychom z toho jen tak nevylezli. Byla to skvělá past a já do ní vlezl jako mrně!

„Poslali nám naproti hlídky, ale ty potkaly toho houbaře, co ztratil klíče,“ převzal slovo Kovboj. „Prosil je o pomoc. Hlídky přivedly pána ke Lvíčeti a ten rozhodl, že mu pomohou hledat. Mysleli si, že stihnou hru i pomoc, jenže pán je zavedl dost daleko od rozcestí. Hledali snad hodinu, ale klíče ne a ne najít. Protože už stejně bylo po páté hodině, navrhl Lvíče pánovi, že ho odvedou do tábora, ať se domluví s Kamarádem, jestli by ho nezavezl svým autem pro náhradní klíče. A tak se i stalo. Proto přišli Delfíni tak pozdě!“

„Tý jo!“ odfrkl jsem si. „To znamená, že kdyby nepotkali toho houbaře, tak by si to nejdřív vyřídili s námi a pak na stejném místě i s Jestřáby! Co budeme dělat?“

Kluci krčili rameny. Měli jsme se vzdát vítězství ve prospěch Delfínů? Bylo by to možná spravedlivé. Šli jsme za Lvíčetem, ale ten vrtěl hlavou.

„Kdepak, pánové, nepřijímá se!“ vyháněl nás žertem ze své podsady, kam jsme se všichni nahrnuli. „To by mohl říct každý! Vždyť nám ta past vůbec nemusela vyjít! Copak nevíte, jak jsou Delfíni úžasně ukecaní? Slyšeli byste nás už zdálky!“

„Tohle bude holt muset rozhodnout Kamarád,“ rozhodil jsem rukama. „Kdo vlastně vyhrál?“

„Jasně, že vy!“ smál se Lvíče. „Máte skvělý agenty! Koho to napadlo poslat toho pána na nás?“

Vyvalil jsem oči. Snad si nemyslí, že …

Nad táborem se rozezněl oddílový signál. Nástup družin! V několika okamžicích jsme stáli seřazeni na náměstíčku. Před námi stál Kamarád s tím cizím pánem. Vůdce nám ho představil, řekl, co se stalo, a pán se obrátil k Delfínům:

„Hoši, až od vašeho vůdce jsem se dozvěděl, že jste kvůli pomoci úplně cizímu člověku, kterým pro vás jsem, přišli o možnost bojovat o vítězství v dnešní hře. Omlouvám se a zároveň vám chci poděkovat. Mám vnuka, který je tak ve vašem věku. Hned v září ho přihlásím do skauta, protože jestli jsou všude takoví kluci jako vy, budu šťastný, když mezi nimi bude vyrůstat i on. Ještě jednou díky a v kuchyni na vás čeká další poděkování!“

Rozloučil se s Kamarádem, pošeptal něco Lvíčeti, stiskl ruku i všem ostatním Delfínům, kteří nápadně zčervenali, a odešel z tábora. Stáli jsme a dívali se střídavě na Delfíny a na Kamaráda. Hlásil jsem se o slovo, ale vůdce mi pokynul, že nejdříve bude mluvit on.

„Vím, co teď mnohým běhá hlavou,“ začal rozvážně. „Jak rozdělíme body v odpolední hře? Kdo vlastně vyhrál, když Delfíny odvedla od hry snaha pomoci tomu pánovi? Já musím rozhodnout. Pravidla byla jasná. Kdo ovládne v pět rozcestí, stane se vítězem. Tři body tedy právem patří Káňatům!“

„Ale …,“ snažil jsem se ho přerušit, Kamarád se však nedal.

„Druzí jsou se dvěma body Jestřábi, třetí Delfíni a Vlčci získávají jeden bod,“ pokračoval vůdce. „Mluvil jsem o tom již se Lvíčetem a on sám toto pořadí navrhl. V té chvíli bylo zřejmé jen to, že se schyluje k rozhodující bitvě. Mohla dopadnout jakkoliv!“

„A nemohli bychom tuhle hru opakovat?“ přihlásil jsem se o slovo, ale vůdce zavrtěl hlavou.

„Čeká nás ještě mnoho dalších her. Navíc přiděluji Delfínům další bod za to, že ani na chvíli nezapomněli, že jsou především skauti. Není důležité, jak dopadne ten či onen oddílový zápas o body na táboře. A chci věřit tomu, že v podobné situaci by nezaváhaly ani ostatní družiny. Dnes jsme tak díky Delfínům vlastně vyhráli všichni!“

Po rozchodu jsem ještě zašel za Lvíčetem. Obával jsem se, aby se někdo z Delfínů necítil poškozen. Vždyť mohli vyhrát! Jejich rádce se ale tajuplně usmíval a ubezpečoval mne, že se nikdo z nich určitě ublíženě necítí. Na večeři jsme jako zákusek dostali skvělé makové buchty, které nám věnoval houbař. Delfíni zářili spokojeností stejně jako Káňata. Byl jsem spokojen. Když jsem večer ležel ve spacáku, kázal jsem Dráčkovi, jak je to nádherné, když nějaká družina třeba nezaslouženě prohraje, a přece to nikomu nevyčítá. Takovéhle krásné chvíle můžeme zažít jen u nás v oddíle!

„To jo,“ podíval se na mne od psaní deníku Dráček. „Takhle bych chtěl taky prohrát! Ten pán je majitelem cukrárny v Jevíčku. Až zítra půjdeme na koupaliště, všichni Delfíni se tam mají zastavit na obrovský pohár. Jo, jo, má to ale někdo štěstí …“

Zavrtěl hlavou a pokračoval v psaní. Plácl jsem sebou do postele a v tu chvíli pochopil všechny ty radostné a spokojené kukuče Delfínů. A zároveň jsem dostal ohromnou chuť na nějaký pohár. Božínku, proč jen jsme toho pána nepotkali my?