Hříbek

„Kde ten Jirka může být?“ vrtěl nechápavě hlavou Kamarád a studoval stopky. „Vždyť už měl být nejméně čtvrt hodiny zpátky!“ Podíval se na mne a já pokrčil rameny. Jirka byl novým členem Káňat a do oddílu přišel na začátku září. Bylo mu teprve deset let, ale byl do všeho děsně nadšený. I proto jsem se ho nebál vzít na tuto oddílovou výpravu, i když od chvíle jeho příchodu uplynuly teprve tři týdny. To jsem mu prostě nemohl udělat, nevzít ho na třídenní akci celého oddílu na našem tábořišti!

Všechno běželo dobře až do tohoto osudného závodu jednotlivců. Byl to obyčejný běh po cestách kolem našeho tábořiště, na nichž bylo umístěno několik psaných kontrol s otázkami. Přitom se přece nikdo nemůže ztratit!

Jenže v cíli již byl i předposlední závodník Ferda a Jirka nikde.

„Viděl jsi někde Jirku?“ ptal se Kamarád. Když Ferda zavrtěl hlavou, ozval jsem se:

„Půjdu se tam podívat!“

Kamarád kývl hlavou: „Můžeš cestou sundat značky.“

Vyběhl jsem tedy znovu na trať oddílového závodu. Likvidoval jsem cestou směrovky a kontroly, přičemž jsem chvílemi volal Jirku. Nebylo mi to ale nic platné. Doběhl jsem zpět do tábora a z pohledu Kamaráda mi bylo jasné, že Jirka tu stále není.

„Svolejte všechny družiny,“ zavelel Kamarád. Na nástupu jsme se ptali všech kluků, zda někde neviděli Jiříka, ale nikdo ho nezahlédl. Kromě Skokana, který tvrdil, že ho viděl v lese asi padesát metrů mimo trať závodu. Myslel si, že ho tam zavedla nějaká kontrola, která Skokana teprve čekala, proto tomu nevěnoval velkou pozornost. Až teď mu to přišlo divné.

„Nejstarší kluci půjdou s námi,“ rozhodl vůdce. „Ostatní zatím zůstanou v táboře, kdyby se Jirka vrátil. Mohou připravit večerní oheň.“

Vydali jsme se opět na trasu závodu. Marně jsme ale volali, marně pročesávali porosty kolem. Nikde ani stopa po našem benjamínkovi.

„Všechny cesty zde vedou buď k nám, do Vísky, nebo do Jevíčka. Rozdělíme se na tři skupiny,“ řekl Kamarád. „Nejpozději za dvě hodiny se sejdeme v táboře. Jasný, kluci?“

Vůdce se s kluky vydal na nejdelší cestu k Jevíčku, já se třemi Káňaty k Vísce a zbytek prohledával cesty vedoucí zpět k našemu lomu. Bylo jich tu požehnaně. Kterou z nich mohl Jirka jít?

Běželi jsme lesní cestou k Vísce. Po deseti minutách jsme ji již viděli pod sebou v údolí. Les končil posečenými lány, mezi nimiž se ztrácela cesta do Vísky. Uprostřed ní jsme zahlédli maličkou postavičku.

„Jirkooó!“ řvali jsme a postavička se udiveně otočila. Zamávala nám a pokračovala v putování do Vísky. Běželi jsme za ním. Ten Jiřík se snad zbláznil.

„Počkej na nás!“ volali jsme a rychle se k němu blížili. Kluk se zastavil a otočil k nám. Během minuty jsme k němu dorazili. Byl jenom v kraťasech, tričko i teplákovou bundu držel v rukou a něco v nich táhl. Na zádech byl celý pěkně poškrábaný, až jsem se lekl.

Co se ti stalo?“ vyhrkl jsem. „Kdo ti to udělal?“

„Co se mi mělo stát?“ udiveně odpověděl. „Nikdo mi nic neudělal!“

„A co ta záda?“ ukázal jsem. „Máš je samý šrám!“

Jirka se pokusil podívat se přes rameno, ale pak mávl rukou.

„To bude od toho křoví,“ řekl. „Asi jsem se tam trochu poškrábal!“

„Co děláš tady?!“ otočil jsem ho k sobě. „A co to táhneš?“

„Vracím se do tábora přece,“ dotčeně odpověděl Jirka. „A tady mám hříbky. Našel jsem jich spousty. To bude máma koukat!“

Rozbalil bundu a v ní měl skutečně desítky praváků. V tričku také. To oblečení se ale podobalo jeho zádům. Potrhané a zašpiněné.

„To bude teda máma určitě koukat,“ souhlasil jsem. „Ale tohle přece není cesta do tábora. Jdeš na opačnou stranu!“

„To není Arnoštov?“ podivil se kluk. „Já myslel …“

„Oblékni si moji bundu,“ podal jsem mu ji. „Jdeme zpátky.“

„Je to daleko?“ zeptal se. Vypadal v mé bundě děsně legračně. „Bolí mě už nohy.“

„Jak ses sem vlastně dostal,“ ptali jsem se ho na zpáteční cestě. „Vždyť podle těch značek jsi nemohl zabloudit!“

„Značky jsem viděl dobře,“ kývl Jirka. „Ale pak jsem uviděl toho prvního hříbka. A kousek od něj dalšího. Vzpomněl jsem si, jak máma říkala, že by si dala smaženici. Že jestli něco najdu, udělá v neděli senzační večeři!“

Kluk vyprávěl a my se dozvěděli celou pravdu. Prostě zapomněl na závod a raději začal sbírat houby. Když už je nemohl pobrat, sundal si nejdříve bundu a pak i tričko. Když tak prolézal kdejaká křoví, odřel si o ně záda. Ale to mu nevadilo. Viděl jen ty své houby. Sběračská vášeň navíc způsobila, že se dostal od značené cesty. Jelikož jsou si tu stezky všechny podobné, byl přesvědčen, že se vrací zpátky do tábora. A pak už jsme ho našli.

Kamarád měl večer u ohně malé kázání k nováčkům. Kladl jim na srdce zásady života v oddíle, nezapomněl přidat i naše pravidla při hrách. Když skončil, otočil se na Jirku:

„Pochopili jste to všichni? Chce se někdo na něco zeptat?“

Jirka zvedl oči od ohně, podíval se nevinně na vůdce a pravil:

„Můžu jít ráno na hříbky?“

Kamarád zavrtěl hlavou a začal se kuckat smíchy. To rozchechtalo celý oddíl.

„To víš, že můžeš, ty hříbku jeden!“ smál se vůdce. „Ale někdo musí jít s tebou, jo?“

No, co vám budu povídat. Za deset minut si už Jirka pálil na ohni svou novou přezdívku. A ráno jsme na houby vyrazili všichni. Já raději s Hříbkem. Protože on byl na houby skutečně profík. A večer se v našich domovech už rozlévala lahodná vůně smaženice. Nikoho tenkrát ani nenapadlo, že v tom malém nadšeném houbaři roste jeden z budoucích rádců …