Bouřka

„Týbrďo, to bude dneska asi hukot!“ sledoval s obavami potemnělou oblohu Čmelák. „To vám teda ty noční hlídky nezávidím. Nechceš říct mým Jestřábům o výpomoc? Na oplátku!“

„Ne, díky,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jsi hodnej, ale to musejí Káňata zvládnout. I když zrovna dneska jsou na řadě ti nejmladší. To zvládneme.“

Čmelák odběhl z jídelny a já si načepoval plný hrnek čaje z várnice. To se ví, že to zvládneme, ale bude to tvrdá noc. Vím, že by nám ostatní družiny pomohly, ale i jejich kluci mají právo se vyspat. Dnes je prostě řada na nás. Mohl bych říct starším klukům z vlastní družiny, většina z nich to vlastně čeká a vzala by hlídky za mladší. Jenže naši vlčáci ještě hlídky neměli a těší se na ně. I když netuší, co znamenají ty barvy na obloze. Žene se sem bouřka, taková, která k nám na tábor tradičně dorazí, o které si pak celý rok povídáme, bojíme se jí, a zároveň se na ni těšíme. Protože na našem tábořišti, v našem starém dobrém lomu se zvuky bouřky neuvěřitelně násobí, země se chvěje, každý z nás se strašně bojí a ráno se chlubí, jak se nebál. Je to každý rok, dá se říct, že bych byl zklamán, kdybych na táboře aspoň jednou takovou bouřku nezažil. Dnes přišel její čas. Dopil jsem svůj čaj a šel zkontrolovat, jak se kluci chystají na večerku a na noční hlídky. Asi se moc nevyspíme.

„Indy, spíš?“ probudilo mne tahání za spacák.

„Jasně, co je?“ okamžitě jsem se posadil na posteli a rozsvítil baterku. Do plátna bušily kapky deště a na podlážce uprostřed stanu stála do pláštěnky zachumlaná postavička. „Máte nějaký problém?“

„No, já bych se chtěl zeptat, jestli nemám něco udělat,“ zašeptala hlídka. „Ono je venku šíleně, stejně musíme být hlavně v jídelně, protože …“

„Víš, co? Vysvětlíš mi to v tý jídelně, běž tam, já za chvíli přiběhnu!“

Hlídka radostně kývla a já se začal oblékat. Vlastně jsem na tohle byl připraven. Koukl jsem se na hodinky, skoro jedna po půlnoci. Tábořiště rozsvítil blesk a ozvala se ohlušující rána. To bylo sakramentsky blízko! Popadl jsem pláštěnku, otevřel dvířka podsady a vyhlédl ven. Tábořiště připomínalo hladinu rybníka bičovanou deštěm, odvodňovací kanálky ale fungovaly bezvadně. Kolem mého stanu se jimi hnal malý potůček odváděné vody, nezdálo se, že by voda mohla stoupnout natolik, aby vnikla zespod do stanů. Další blesk rozsvítil oblohu, vyklouzl jsem ze stanu, zabouchl dvířka a zrychleným tempem se přesunul do jídelny. Zde se ke mně úlevně zvedly petrolejkou ozářené oči Kamínka, naší noční hlídky. Položil tužku, se kterou právě cosi zapisoval do Knihy hlídek, a zašeptal: „Indy, nevadí ti, že jsem tě vzbudil? Já ale fakt nevím, jak v tomhle počasí mám hlídat. Vždyť to ani snad dost dobře nejde!“

„Šeptat nemusíš, v tomhle počasí můžeš klidně mluvit normálně,“ pověsil jsem pláštěnku na háček u vchodu a sedl si vedle něj. „Jsem tvůj rádce, tak když potřebuješ pomoc, přece nebudu chrnět!“

„Dík,“ špitl radostně Kamínek. „Jak mám teda hlídat?“

„Stačí být vzhůru a kontrolovat okolí. Mohou třeba přijet policisté se zeptat, jak se nám daří, a bylo by dost hloupé, kdyby tady nenašli někoho vzhůru. Nebo třeba někdo z oddílu bude mít noční můru a ty ho z ní můžeš dostat tím, že ho probudíš! Hlavně se ale musí kontrolovat stany, jestli třeba do nich neteče, jestli jsou dobře upevněny a tak. Stačí opatrně obejít tábořiště kolem stanů jednou za půl hodiny. Pokud teda zrovna není přímo nad námi takováto bouřka!“

„Je to nebezpečný, Indy?“ kývl směrem k obloze kluk.

„No, legraci bych si z toho rozhodně nedělal,“ přitakal jsem. „Víš, co jsme si říkali o blescích. Jak se chovat, když tě bouřka zastihne někde v přírodě. Nesmí se to brát na lehkou váhu.“

Bílé světlo opět rozzářilo tábořiště. Cítil jsem, jak sebou Kamínek na lavici škubl.

„To byla pěkná šlupka, co?“ pousmál jsem se. „Bouřka se přibližuje.“

„Jak to můžeš vědět?“ podivil se kluk. „Mně se zdá, že je všude kolem!“

Vysvětlil jsem mu rozdíl mezi rychlostí světla a zvuku, který k nám musí urazit od místa úderu blesku. „Takže až bude blesk zároveň s ránou, je bouřka přímo nad námi?“ pochopil Kamínek.

„Ale to se snad nestane, to si nepřejeme, že?“ ozvalo se od vchodu. Kamarád, náš vůdce, tu právě svlékal přes hlavu pláštěnku. Ulehčeně jsem si oddychl. Znamenalo to, že se již nemusím tajně bát toho, že by se vyskytl problém, s nímž bych si neporadil. Protože teď je zde náš vedoucí, dospělák, který si dle mého soudu ví se vším rady!

„Hu, to jsem se lekl!“ zajásal i Kamínek. Viditelně pookřál. „To je panečku bouřka, viď?“

„Máš pravdu, taková tu dlouho nebyla!“ přisedl k nám Kamarád. „Probudil jsem se až teď, je to už dlouho?“

„Asi půl hodiny,“ dodalo informace vlče. „Koník mě vzbudil na hlídku před půlnocí, to se jen na obloze blejskalo, ale pak se najednou zvedl vítr a bylo to zde!“

„Tak to tady chodí,“ přikývl Kamarád. „Stany jsem teď oběhl, vypadají, že to v pohodě vydrží. Voda se do stanů nedostane ani spodem, ještě že jsme udělali odtokovou strouhu. Hučí to teď v ní jako v horským potoku!“

„Jé, to se půjdu podívat!“ vyskočil Kamínek. Jak před našimi vlčaty někdo něco pronese o divoké vodě, jsou hned na nohou. To snad ani nejsou Káňata, to jsou lachtani!

„Kdepak, teď jsem tam byl, není třeba, abys zbytečně moknul,“ nesouhlasil vůdce. „Nechceš raději jít spát? Stejně jsem vzhůru já i Indy. Klidně to můžeš jít zalomit!“

„Ale já mám přece hlídku!“ Kluk se rozhořčeně posadil zpět ke stolu a něco důležitě zapsal do Knihy hlídek. Kamarád s úsměvem pokrčil rameny a zvedl se. „Tak já aspoň udělám čaj, protože bych stejně neusnul, dokud tohle kolem nás neskončí.“

Samozřejmě že jsem mu hned vystartoval pomoci, za pár okamžiků stál kouřící hrnec na jídelním stole a my srkali blahodárné teplo z oddílových hrnečků.

„Stejně je to pokrok, dřív jsme museli nejdřív roztopit kamna, teď stačí škrtnout sirkou a postavit hrnec na plynový hořák,“ pokyvoval hlavou Kamarád.

„To jo, ale bylo to zas mnohem dobrodružnější,“ namítl jsem. „Nebojíš se, že bychom mohli zpohodlnět? Za pár let bychom tu pak mohli mít už i elektriku, počítač a televizi. To by už asi nebylo ono, ne?“

„Vy a zpohodlnět?“ usmál se vedoucí. „Tomu já nevěřím. Šetří to čas a stejně, jak jsem si všiml, většina služeb vaří na verandě na klasických kamnech. Ten plyn použijí jen pro nějaké rychlovky nebo když je mokré dřevo a hrozí, že nestihnou včas oběd.“

„To je pravda,“ musel jsem souhlasit. „Navíc u plynového sporáku se tak neohřejeme, dřevo prý hřeje několikrát.“

„Jak může hřát několikrát?“ podivil se Kamínek.

„No, nejdřív ho musíš nanosit, pak nařezat a naštípat, to se pěkně zahřeješ ještě dřív, než škrkneš sirkou pod třískama v kamnech!“ vypočítával jsem mu.

„Aha,“ pochopila hlídka. „Už je půl druhé, já musím jít vzbudit Papírka!“

„No, možná ani nemusíš,“ navrhl jsem. „Já to za něj vezmu, stejně jsem vzhůru.“

„Ale to mu nemůžu udělat,“ rozhořčeně se na mne podíval Kamínek. „Víš, jak se na tu hlídku těšil? Pozítří jsou návštěvy a on ještě neměl hlídku!“

No jasně! Návštěvy. Kluci by se cítili méněcenní, kdyby se nemohli pochlubit, že ve svých deseti letech už sami v noci hlídají tábor. A v bouřce obzvlášť. Podíval jsem se na Kamaráda, ten se ale potutelně usmíval do svého hrnku a pročítal si zápisy hlídek.

„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny. „Zeptáme se ho. Uvidíš, že bude raději spát.“

Mýlil jsem se. Kamínkův spolunocležník Papírek už byl vzhůru, seděl na posteli a baterkou svítil na budík.

„Jsem si ho natočil, kdyby někdo přede mnou zaspal,“ hrdě prohlásil a vklouzl za námi do deště. Procházeli jsme kolem stanů, prohlédli si odtokovou bystřinu a přitom zjistili, že polovina tábora je vzhůru. Některé vzbudila děsivá bouřka, o zbytek se spolehlivě postaral Papírkův budík.

Vrátili jsme se do jídelny a Kamarád v klidu vyslechl moje lamentování. Papírek měl sklopenou hlavu, leč vůdce ho pochválil:

„Dobrá práce, takhle být připraven na noční hlídku. Ale příště to zkus bez budíka. Ono je to o dost těžší, převzít službu pět minut potom, co s tebou někdo ve spacáku zatřepe!“

„Tohle by je stejně vzbudilo!“ prohlásil Kamínek chvíli poté, co nad lomem zapráskal další hrom. „To bylo blízko, že?“

„Jak to, že jsi nešel spát?“ zeptal jsem se, ale bylo mi to jasné. Taky bych v tomto počasí necjtěl být sám ve stanu.

„Mohu tady být s vámi?“ prosebně se na mne podíval. „Ve stanu stejně neusnu! Ale kdybych si sem donesl spacák … Můžu? Já se na zemi vyspím dobře!“

Opět jsem se podíval na Kamaráda. Ten pokrčil rameny: „Je to přece tvoje družina a vaše hlídky …“

„Tak jo,“ rezignoval jsem a Kamínek rychle zmizel v dešti před jídelnou. Za chvíli byl zpátky s karimatkou a spacákem pod pláštěnkou. Hned si ustlal, převlékl se a vklouzl do spacáku u stěny jídelny.

Seděli jsme a mlčky poslouchali bušení deště do střechy jídelny. Náhle se kolem nás opět rozsvítilo a my skoro vyjekli hrůzou. Uprostřed jídelny se objevila podivná, neuvěřitelně široká postava zabalená v igelitech. Myslel jsem, že spím, ale zřetelně jsem cítil bolest, kterou mi působil Papírek mačkáním ruky. Kamarád se zdvihl v obranném reflexu, ale bytost před námi se najednou rozpadla do čtyř postaviček. Vždyť to jsou naši nejmladší kluci zabalení do celt a pláštěnek! Oddychl jsem si a plácl Papírka do ruky, kterou mi drtil kosti.

„Smíme tu taky spát?“ prosebně kroutil očima Budla. „My se tam bojíme!“

„Co když na stan spadne strom?“ dodával Propr.

„Při každém blesku nám úplně nadskočí stan!“ potvrzoval Kocourek s Vydrýskem.

„Jasně,“ kývl Kamarád. „Tady se nás vleze!“

Kluci se radostně vrhli k ležícímu Kamínkovi a za chvíli byli ve spacácích.

„Tady se to bude krásně spát,“ ševelili. Jenže v tu chvíli se bouřka zastavila přímo nad námi. Blesky otloukaly skálu nad táborem a kdosi za námi ve spacáku začal znenadání plakat.

„Já se bojííím,“ posadil se Vydrýsek a vedle něj začal popotahovat i Kocourek. Podíval jsem se na Kamaráda. Ten už stál a rozhlížel se: „Neblázněte, kluci, není čeho se bát. Udělejte nám místo. My si sedneme mezi vás. A s námi se vám přece nikdy nic nestalo, ne?“

„Tak jo,“ kývl Kocourek, „ale musíš si sednout vedle mě!“

Následné dohady, kdo si kam sedne, poněkud utlumily strach z bouřky.

„Kamaráde, vyprávěj něco!“ loudil Papírek.

„Ty už jsi taky ve spacáku?“ podivil se vedoucí. „Copak nemáš hlídku?“

„Indy říkal, že ji vezme za mne, viď?“ šťouchl do mě kluk.

„To jsem sice říkal, ale možná si to rozmyslím,“ vrtěl jsem se smíchem hlavou. „Když jsi takový neposeda, co vzbudí polovinu tábora před budíčkem …“

„Já ti ukážu neposedu!“ začal mne lechtat Papírek a hned se k němu přidali ostatní kluci. Kamarád se postavil a nevěřícně hleděl na to klubko pod sebou. „Koukám, že už vyprávět ani nechcete!“

„Chceme,“ vyvrátil jsem mu a napomenul kluky. „Nebo půjdete zpět do stanů!“

Hrozba zaúčinkovala, kluci se stáhli do spacáků a zvědavě pokukovali po vůdci, který se posadil na lavici před ně a začal vyprávět.

Ten příběh jsem znal, byla to pohádka, kterou si náš vedoucí kdysi vymyslel. O Modré zemi plné draků a hodných čarodějů, o přátelství a o věčném boji dobra a zla. Znal jsem ji, přesto jsem napjatě poslouchal. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se hned ocitl v tom modrém světě a na všechno kolem zapomněl.

„Indy,“ někdo mnou třásl. „Vstávej, je příprava na rozcvičku!“

Nechápavě jsem se rozhlédl. Kde jsou draci, kde je Modrá země? Vždyť tohle je jídelna! A já ležím na zemi v oddílovém spacáku a přede mnou klečí Lvíče a cosi mi vysvětluje.

„Cože?“ zbystřil jsem. „Rozcvička? A kde jsou ostatní?“

„Odnesli si věci do stanů a chystají se tam. Za minutu je nástup!“

Vyskočil jsem ze spacáku, shodil ze sebe tepláky a vklouzl do tenisek.

„Tak jdeme!“ pokynul jsem Lvíčeti a vyběhl z jídelny. Slunce se mi opřelo do očí, ze stanů se v bílých chuchvalcích odpařovala voda a před nimi stáli čekající kluci.

„Nástup na rozcvičku!“ zvolala služba, ale to už jsem stál v řadě Káňat a spokojeně zvedl ruku: „První!“

Odběhli jsme na lesní cestu za táborem, kde tak krásně pálí ráno sluníčko, díky čemuž ani těm největším lenochům není při cvičení zima. Zahráli jsme si pár her, trošínku si z legrace zazápasili, což spočívalo v tom, že se ti starší nechali zvalchovat hordou mladších a vesele se vrátili do tábora.

„Ty, Indy,“ přitočili se ke mně při čištění zubů Vydrýsek s Kamínkem. „Jak dopadl ten příběh? O těch dracích!? My se nemůžeme shodnout! Každý si to pamatuje jinak!“

„Však jednou to Kamarád sepíše a vy si vše o Modré říši budete moci sami přečíst,“ chlácholil jsem je. Bylo mi jasné, že i oni usnuli a to, co si pamatovali, se jim promíchalo se sny. Byl jsem na tom stejně. Škoda že jsme se ve snech nepotkali a nemohli to prosnít společně.

Vběhl jsem do jídelny, kde už seděl nad kouřícím hrnkem u ranní kávy Kamarád. Oddílový spacák byl sbalen a ležel na svém místě v polici. Bylo mi jasné, kdo ho uklidil. I kdo mne jím v noci přikryl.

„Díky,“ usmál jsem se na vedoucího. „Promiň, že jsem ti nepomohl. Usnul jsem jako mimino! Jak to proběhlo?“

„Bouřka skončila po třetí. Vzbudil jsem další hlídku a vše běželo normálně až do rána. Nebylo s čím bys mi mohl pomoci. Až tě potřebovat budu, určitě ti řeknu, neboj!“

Odcházel jsem do stanu a v duchu toho člověka bezmezně obdivoval. Nebyl na něm znát ani stín únavy, a přece dnes spal jen pár hodin. Zatímco já usnul, on udělal vše za mne a tváří se, jako by se nic nestalo. Cítil jsem se poněkud zahanbeně, na druhé straně ovšem jsem byl nevýslovně hrdý na to, že náš oddíl má takového vůdce. V duchu jsem si sliboval, že udělám vše pro to, aby i on cítil, že se na mne může kdykoliv spolehnout. Když jsem se na nástupu rozhlédl kolem sebe, uvědomil jsem si, že právě tohle vědomí vzájemné spolehlivosti je jedním ze základů našeho Oddílu. A jen jako nezbytnou kulisu jsem vnímal šepot těch nejmladších kluků:

„Slyšels v noci tu bouřku? Ta byla, co?“

„To byla, ale já se nebál! Takovejch bouřek nás ještě čeká!“

Máte pravdu, kluci. Ale společně se jich rozhodně nemusíme bát. Viďte?