Wolfmanévry

„Poplááách!“

Nechápavě jsem zíral do tmy nad sebou. Co se to děje? Dveře podsady se otevřely a v nich se objevila temná postava s petrolejkou v ruce.

„Poplach! Vstávejte!“ řvala hlídka. „Všichni rádci se okamžitě hlásí v jídelně! Ostatní se zatím obléknou na Wolfmanévry!“

Tahle slova mne definitivně probrala. Proboha, Wolfmanévry! Věřil jsem všemu, ale že se písknou zrovna na tomto táboře?! Rychle jsem se obul a zatřásl Dráčkem, svým spolunocležníkem:

„Vstávej! Slyšíš? Poplach!“

Dráček se posadil na posteli a vytřeštil oči:

„To už je příprava na budíček?“

Vyprskl jsem smíchy a vyrazil do jídelny. Byl jsem druhý, hned za Lvíčetem z Delfínů. Snad za minutku sem doběhli Pája z Vlčků a Čmelák z Jestřábů. Kamarád nás s úsměvem pozoroval:

„Pánové, vítám vás na Vlčí radě! Posaďte se!“ pokynul nám.

Sesedli jsme se kolem něho a on začal:

„Jistě víte, co znamenají Wolfmanévry. Slyšeli jste o nich vyprávět mnohé starší členy oddílu a mnohokrát jste se mne ptali, zda i vy někdy podobnou akci zažijete. Dnes mám pro vás dvě odpovědi. Wolfmanévry právě startují a budou úplně jiné, než jste o nich slyšeli vyprávět!“

„A v čem budou jiné?“ prolomil naše mlčení Čmelák.

„Sami uvidíte!“ usmál se vůdce. „Jakmile odejdete z jídelny, běží vám čas. Každý člen družiny musí mít u sebe šátek, kápézetku a být dobře oblečen a obut. Zkontrolujte zvláště mladší kluky, abyste zbytečně nepřišli o nějaké body. Družina, která bude první a v pořádku nastoupena na náměstíčku, získá první vlčí body! Ostatní se dozvíte včas. Nějaké dotazy?“

Měl jsem dotazů sice spoustu, ale Kamarád jasně řekl, že vše ostatní se dozvíme později. Teď jsem jen v duchu přemýšlel, jak co nejrychleji vzbudit družinu. Klid v táboře za našimi zády mnohé napovídal.

Večer jsme se vrátili z dvoudenní oddílové výpravy a většina kluků usnula už před večerkou. Nikdo nevěřil, že by v noci mohla být nějaká hra. Jenže Kamarád je v tomto nevyzpytatelný. Někdy kluci chodí spát v kanadách, protože z jeho řečí a náznaků stoprocentně věří, že bude poplach. A noc je pak naprosto klidná, jen náš vůdce se ráno potutelně usmívá. A když jste si naprosto jisti, že nic být nemůže, dočkáte se podobného překvapení …

„Tak běžte,“ přerušil mé myšlenky Kamarád, „právě začal běžet čas Wolfmanévrů.“

Vystartovali jsme z jídelny, jako by tu hořelo. Dorazil jsem k našim stanům a začal burcovat Káňata. Samozřejmě už všichni znovu spali. Ale ostatní družiny na tom nebyly o moc lépe. Jako poslední jsem si nechal vlastní stan. Dráčka jsem přece už budil!

„Dráčku, Dráčku! Vstávej!“ třásl jsem jím. „Vždyť už jsi byl vzhůru!“

Posadil se na posteli a zíral na mne.

„Říkal jsi, že to je jen příprava na budíček!“ brumlal tiše.

„Ne, to jsi říkal ty,“ vyvrátil jsem mu. „Ještě jdu znovu oběhnout kluky a ty se zatím dobře obleč. Nezapomeň si vzít kápézetku a šátek. Vrátím se pro tebe!“

Vyběhl jsem ze stanu a zkontroloval Káňata. Delfíni už byli z poloviny venku, Vlčkové se také kolem stožáru hemžili ve slušném počtu. Jen Káňata dnes byla nějak moc unavená. Ale to doženeme. Vrátil jsem se do stanu.

„Nevíš, kde mám čistý slipy?“ uvítal mne zde Dráček. Vytřeštil jsem oči.

„Jak to, že jsi ještě nahatej? Ostatní už jsou skoro nastoupený!“ vytáhl jsem mu kufr zpod postele. „Čistý prádlo máš přece tady. Ale klidně sis mohl nechat to starý. Vždyť tohle jsou Wolfmanévry! Nevíme, do čeho jdeme!“

No, co bych dál povídal. Nastoupili jsme poslední, těsně za Jestřáby. Kamarád měl už zkontrolovány Delfíny i Vlčky. Když procházel řadou Jestřábů, sklouzl můj pohled ke Žralokovým nohám.

„Jak to, že Žralok nemá ponožky?“ obrátil jsem se na Kovboje, který s ním spal ve stanu. Ten pokrčil rameny a podíval se na mladšího kamaráda. Ten nechápavě zvedl oči.

„Ale já mám ponožky!“ řekl dotčeně a vytáhl je z kapsy. „Kovboj mi je nachystal na postel, abych na ně nezapomněl. Myslí si, že jsem malej. Ale mně už bylo přece deset!“

Neměli jsme daleko k chechtotu, který by v této noční době nebyl zrovna vhodný. Aspoň to většinu z nás definitivně probralo. Žralok si nazul ponožky a při kontrole jsme byli všichni v pořádku. Malá náplast na ten pozdní nástup. Ostatní družiny měly drobné chybičky, tak jsme dostali stejně bodů jako třetí Jestřábi. Až nyní jsem se koukl na hodinky. Půlnoc!

„Vítejte v hodině duchů!“ potvrdil správný čas Kamarád. „Rádci rozdělí družiny do několika skupin. V každé bude jeden starší a zkušený člen oddílu a jeden až dva mladší. Budete odvedeni na několik míst v okolí tábora. Vaším úkolem je vrátit se zpět do tábora za podobných pravidel, jako je tomu u Výsadku. Nesmí vás tedy nikdo vidět, nesmíte s nikým cizím mluvit, nesmíte cestou nic poškodit. Družina, která se vrátí kompletní do tábora jako první, získává dvojnásobek vlčích bodů za vítězství. Za každého člena hlídky, která nějak poruší pravidla Wolfmanévrů, vám bude jeden bod odečten. Každý člen hlídky, která pravidla neporuší, vlčí bod družině přinese. Rozumíte?“

Bylo to jasné. Mladší sice měli fůru podivných dotazů, ve své družině jsem je utlumil.

„Vysvětlíme vám to cestou,“ řekl jsem a rozdělil kluky do čtyř skupin. Dvě trojice a dvě dvojice. Byli jsme v družině jen čtyři starší, měli jsme zrovna dost malých kluků. Já si k Dráčkovi přibral ještě Tkaničku, Kovboj dostal ke Žralokovi na starost Zipa, Rejsek šel s Ríšou a Monty s Kamínkem.

Přestal jsem se Wolfmanévrů obávat, okolí tábora dobře známe, bude to jen honička o to, kdo bude zpět první. Vnitřně jsem byl zklamán. Tato akce byla v oddíle opředena puncem velkého dobrodružství a teď to vypadá jako obyčejná noční hra.

Vyrazili jsme ve stopách našeho vůdce. Vyšli jsme na planinu nad táborem vzdálenou asi půl kilometru, kde jsme se zastavili. Mé zklamání dostoupilo vrcholu. Odtud trefí i ti nejmenší se zavázanýma očima!

Kamarád si nás nechal nastoupit. Nemohl nevidět naše rozčarování, ale ten jeho úsměv mne zarážel.

„Od této chvíle již budete sami. Jděte cestou ke kapličce, dokud neuvidíte oddílový světelný signál. U jeho zdroje je člověk, který vám prozradí další část cesty. To je také poslední člověk před vaším návratem do tábora, se kterým můžete mluvit. Krom sebe, samozřejmě!“ dodal Kamarád a nenechal nás, abychom mu stačili položit nějakou otázku. Prostě zavelel rozchod a vrátil se do tábora.

Šli jsme po dané cestě a tiše se bavili. Zatím to vypadá na obyčejnou noční oddílovou výpravu. Prostě jdeme ve skupině a ani ti nejmladší se ničeho nebojí. Tyhle Wolfmanévry nejsou nic moc.

Najednou mne do očí uhodilo mohutné světlo. A znovu a znovu. Oddílový signál! Ale co je to za baterku? Stojí tam snad maják? Světlo zhaslo a my došli k jeho zdroji. Na polní cestě stál prázdný autobus a u jeho dveří známá postava Bobše, chlapíka, který chodil do Oddílu před více jak patnácti lety a dodnes patří mezi jeho velké příznivce.

Podali jsme si s ním ruce a on nás nahnal dovnitř. Rozsadili jsme se a čekali, co bude dál.

„Všichni jistě máte šátky. Teď si jimi zavažte oči. Až do chvíle, kdy vám řeknu, si je nesmíte sundat. Kdo toto pravidlo poruší, ztratí pro svou družinu deset vlčích bodů. Jasné?“

Hned jsme si zavázali oči. Deset vlčích bodů! To by byla jasná prohra! Zkontroloval jsem klukům šátek a sám si ho na hlavě utáhl. Slyšel jsem vedle sebe Dráčka, jak spokojeně švitoří:

„To je pohodlíčko! To se bude spinkat!“

Bobeš počkal, až všichni prozatímně oslepnou a pokračoval:

„Pojedeme na projížďku. Cestou budeme vysazovat jednotlivé hlídky. Nejdříve první hlídku z každé družiny, pak druhou a tak dále. Ostatní pravidla už znáte od Kamaráda. Nějaké dotazy?“

Kluci začali volat otázky jeden přes druhého, ale Bobeš je všechny uklidnil jedinou odpovědí:

„Tak na tohle všechno jste se měli zeptat Kamaráda. Já víc nevím.“

Slyšeli jsme startování autobusu. Vycouvali jsme na silnici a odjeli. Začal jsem chápat, že tyhle Wolfmanévry nebudou jen obyčejnou noční výpravou. Dráček vedle mne začal klidně odfukovat, bylo mu naprosto fuk, že se řítíme tmou vstříc neznámému dobrodružství.

Za několik minut jsme zastavili, ale nikdo z nás nedostal pokyn vystoupit. Naopak, do autobusu přistoupilo několik lidí, ale to jsem usoudil jen z jejich kroků, protože vůbec nemluvili. Pak začala ta slavná jízda. Zpočátku se mi celkem dařilo sledovat, kudy jedeme, ale po půlhodině jsem už nevěděl nic. Jen to, že stále jedeme. Kam nás až chtějí zavést? Vždyť zde máme i sotva desetiletý kluky. Ti nezvládnou náročný noční pochod zpět!

Bobeš jakoby vycítil mé obavy, neboť z reproduktorů nad námi zazněl jeho hlas:

„Málem jsem vás zapomněl ubezpečit, že žádná hlídka nebude od tábora dál než sedm kilometrů. Máme přesný rozpis, kde kdo bude vysazen. Strávili jsme nad ním s Kamarádem několik hodin, aby všechny družiny měly stejnou šanci na vítězství. Jsem přesvědčen, že mají. Záleží jen na vás, jak rychle se dokážete zorientovat a vrátit se.“

Uklidnil jsem se. Záhy jsme zastavili a vyvedli první hlídku. A po chvíli jízdy další a další. Přišla řada i na nás. Dráček i Tkanička už samozřejmě spali. Naučili se využívat každou volnou chvilku k odpočinku a otázkami naší nejbližší existence se nijak nezabývali. Bezmezně věřili svému rádci. Mně.

Zatřásl jsem Dráčkem a přes uličku i Tkaničkou. Někdo mne uchopil v podpaží a vyvedl ven. Stejně tak učinili i s mými malými kamarády.

„Přejeme hodně štěstí!“ uslyšeli jsme za svými zády neznámý hlas. „Až uslyšíte odjíždět autobus, smíte si sundat šátky. Nezapomeňte na pravidla. Od této chvíle vás nikdo nesmí vidět!“

Autobus odjel. Slyšel jsem, jak supí do nějakého kopce. Sundali jsme si šátky. Zahlédl jsem mizející koncová světla autobusu a pak už bylo všude kolem nás ticho.

Stáli jsme na polní cestě, která kousek od nás ústila na silnici. Kluci se na mne tázavě podívali. Kterým směrem půjdeme?

„Já bych šel zpátky, odkud přijel autobus,“ spustil Tkanička. „Je to z kopce a mě bolí nohy.“

„Jasný,“ přizvukoval mu Dráček, „vždyť odtamtud jsme přijeli, tak tam musí být náš tábor!“

Já jsem ale stejný názor nesdílel. V hlavě mi zněla poslední Bobšova slova. Všechny družiny mají stejnou šanci! Jak bych to udělal já? Samozřejmě ty první hlídky bych vysadil dál od tábora a pak v kruzích dával ostatní blíž a blíž k táboru. Řekl bych, že my jsme na samém okraji toho kruhu. Teoreticky by mělo být jedno, kterým směrem vyjdeme, ale je lepší vyjít někam nahoru a tam se rozhlédnout. Z údolí bychom toho moc neviděli. Navíc můžeme potkat ty, které vysadili před námi. To by pak bylo velmi nepříjemné.

Vysvětlil jsem to klukům. Trochu neochotně mne následovali na cestě do kopce.

Dráček zase brblal: „Stejně můžeme potkat ty, který vysadili po nás. Třeba jdou proti nám!“

Zamrazilo mne v zádech. „Máš pravdu! Od této chvíle musíme mluvit jen šeptem a o to víc poslouchat. Na mé znamení se musíte okamžitě schovat do příkopu nebo do lesa. Vyzkoušíme si to, jo? Teď!“

Skočil jsem do příkopu u silnice a zaryl hlavu do trávy. Když jsem ji zvedl, viděl jsem dvě nechápavé postavičky stát nad sebou.

Dráček se zeptal: „Co se ti stalo?“

A Tkanička ho doplnil: „Co teď …?“

„Vždyť jsem vám říkal, že si vyzkoušíme, jak se budeme schovávat před nebezpečím …“

Zaslechl jsem hukot motoru. Světlomety křižovaly oblohu při šplhání na horizont před námi. Popadl jsem kluky a skočil s nimi do příkopu. Raději jsem je přitlačil do trávy celou vahou svého těla a napjatě čekal, co bude dál. Kolem nás projel autobus a za ním dvě auta. To jedno z nich bylo tutově Kamarádovo. V autobuse ještě sedělo několik stínů. Asi poslední hlídky. Ale proč je zde náš vůdce? Že by osobně dohlížel na celou vlčí operaci? Takže pozor na všechna auta.

Pustil jsem kluky a vylezl na silnici. Ti se hrabali z příkopu a Tkanička vrčel:

„Neřekl jsi teď! Neřekl jsi teď a já na to nebyl vůbec připravenej!“

„A mě jsi natlačil na bodlák!“ stěžoval si Dráček. „Podívej se!“

Posvítil si baterkou na kalhoty. Měl je skutečně samý bodlák, ale to mne v tu chvíli nezajímalo.

„Jak to, že máš baterku? Okamžitě ji zhasni!“ poručil jsem mu.

„Vždyť nebyla zakázaná!“ podivil se Dráček a tupě přihlížel, jak mu vytahuji ze svítilny baterie. „Tu má s sebou určitě víc kluků!“

„Ale nebyla taky povolená!“ klekl jsem si k němu a za svitu hvězd mu začal čistit kalhoty od bodláků. „Pamatuj si, že základní pravidlo všech oddílových her je: Co není výslovně povoleno, je zakázáno!“

„A proč?“ podivil se Dráček, ale ani ho nenapadlo, že by s čištěním svých nohavic mohl pomoci.

„Protože je to oddílový zákon,“ nechtěl jsem se pustit do dlouhého vysvětlování. „Zbytek těch bodláků si vyčistíš až v táboře. Pomůžu ti. Teď musíme dál, máme málo času.“

„Hele, Indy,“ přitočil se ke mně Tkanička, „tady máš moje baterie. Mě by to taky lákalo.“

Zakroutil jsem hlavou, strčil baterie do kapsy k těm Dráčkovým a poklepal jsem Tkaničku na rameno:

„Tak to má být. Chováš se jako správné Káně! Jdeme!“

Během pár dalších minut jsme se ocitli na vrcholku stoupání. Rozhled tu ale nebyl. Kolem nás stál hluboký les. Kluci se na mne vyčítavě podívali. Sliboval jsem jim snadnou orientaci a takto je zklamal!

Nedal jsem na sobě znát roztrpčení a pokračoval dál v cestě. Silnice klesala, takže jsme chvíli i běželi. Byl jsem rád, že Dráček ani Tkanička neremcají, i když toho v posledních dnech mají v nohách dost. Jsou to správní kluci! Po dalším kilometru jsme se dostali na dno údolí. Zastavili jsme se na mostku přes potok. Byl mi velmi povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. V dálce před námi se opět objevila světla přijíždějícího vozu.

„Rychle pod most!“ tlačil jsem kluky před sebou. „Schováme se tam!“

Vůz přejel nad našimi hlavami a já si oddychl. Vylezl jsem na silnici a slyšel, jak Dráček reptá:

„A to jsem měl už ty kalhoty skoro čistý. Jakou já mám na ty bodláky smůlu …“

Chtěl jsem se zasmát, ale najednou jsem ze tmy před sebou zaslechl podivný dupot. Neváhal jsem ani vteřinu a skočil přes zábradlí mostu dolů. Přímo do mělké vody. Kluci, kteří ještě ani nestačili vylézt zpod mostu, se tady na mne nechápavě podívali:

„Co je? Co to děláš? Ty jsi mne pošplíchal!“

Vrhl jsem se na ně a přikryl jim pusy. Během chvilky i oni slyšeli halasný dupot přibíhajících kroků. Zastavily se přímo nad námi.

„Tady někde to bylo!“ ozval se jeden hlas. „Mám pocit, že jsem něco zaslechl!“

„Je to možný,“ odpověděl druhý. „Třeba jsou pod mostem.“

„Tak tam půjdeme a vytáhneme je, ne? Dal bych si kluka na rožni!“

Cítil jsem, jak oběma mým kamarádům začala hlasitěji bít srdce. Přitiskl jsem je k sobě a společně s nimi couvl do toho největšího stínu.

„Jestli si myslíš, že půjdu do těch strašnejch kopřiv a bodláků,“ odporoval první hlas, „tak to jsi na omylu. Mám kraťasy. Poběžíme po silnici, jak nám řekl Kamarád! Jasně zdůraznil, že jen ten, kdo zůstane na silnici, je náš. Tak toho nech.“

„No jo, já jen tak. Běžíme?“

Spěšné kroky zmizely v temnotě nad námi, ale my zde stále stojíme a ani nedutáme. Ucítil jsem, že má Tkanička mokrou tvář.

„Co je? Ty brečíš?“ pustil jsem ho. „Stalo se ti něco?“

„Nebrečím,“ popotáhl uraženě kluk a nenápadně si utřel oči. „Oni nás vážně chtěli upéct na rožni?“

„Ale ne,“ chlácholil jsem ho. „Jsou to asi bývalí členové oddílu. Naverboval je Kamarád na Wolfmanévry. Běhají tady kolem a straší hlídky. Kdybychom se včas neschovali …“

„Tak by nás snědli?“ zeptal se s vážnou tváří Dráček.

„Ne, to byla legrace!“ plácl jsem ho po zádech. „Jdeme dál!“

Vylezli jsme na silnici a ještě chviličku naslouchali noci. Všude byl klid a mír. Vyrazili jsme po silnici dál. Po sto metrech jsme uviděli autobusovou zastávku. Vrhl jsem se do dřevěné čekárničky.

Dráček se nechápavě zeptal: „To pojedeme zpátky autobusem?“

„Ne,“ vytahoval jsem kápézetku. „Ale podle jízdního řádu poznáme, kde jsme! Učili jsme se to přece na družinovce. Nevzpomínáte si?“

Vytáhl jsem z kápézetky zápalky se svíčkou a nechal jsem kluky najít onu červenou čáru. Halasně se radovali. Už víme, kde jsme, a navíc jdeme správným směrem. Tábor je necelé čtyři kilometry před námi. Sbalil jsem kápézetku a zkoprněl jsem. U zastávky právě zastavovalo auto. V naší euforii jsme si zapomněli krýt záda. Skočili jsme do nejtemnějšího koutku a schoulili se tam. Ve dveřích stanula postava nějaké ženy.

„Máš baterku?“ obrátila se směrem k autu. „Je tu tma. Nic z toho řádu nepřečtu.“

„Tak to nech,“ odpověděl jí mužský hlas. „Podíváme se v Jevíčku na náměstí. Tam svítí světla.“

Žena se vrátila do auta a to odjelo. Sesul jsem se s úlevou k zemi. To bylo štěstí! Ale kluci mne popoháněli ven. Když už věděli, kde jsou, strašně se začali těšit do tábora. Chtějí tam být první!

Asi po dvaceti minutách kvapné chůze střídané s během, kdy jsme stále častěji skákali do příkopu před projíždějícími auty, potkáváme známou odbočku. Tudy se vracíváme z koupaliště do tábora! Do půlhodiny jsme v táboře!

Vesele jsem vykročil na odbočku ze silnice, abych se hned zastavil. Zjistil jsem, že jdu sám. Kluci nerozhodně zůstali na křižovatce.

„Co je?“ podivil jsem se. „Tak pohněte, už je to jen kousek!“

„A nebylo by to lepší po silnici?“ zeptal se Dráček.

„No, v lese bychom se mohli ztratit,“ podporoval ho Tkanička.

„Nebojte, tudy jsem šel už mockrát,“ uklidňoval jsem je. „Nemůžeme se ztratit!“

Dráček nervózně přešlápl: „Když my bychom raději …“

„… nešli kolem toho hřbitova …“ doplnil ho Tkanička.

Tak tady je jádro pudla! Zkratka vede kolem starého hřbitova svatého Bartoloměje! Kluci se bojí!

„Heleďte, nikdo tam není,“ uklidňoval jsem je. „Přece se nebudete bát strašidel, která neexistují!“

„Tobě se to mluví,“ pravil trochu uraženě Dráček. „Ty už jsi skoro dospělej. My jsme ještě kluci!“

Tkanička horlivě pokyvoval hlavou. Byl jsem z toho paf. Bylo mi sotva o tři roky víc než jim! Tak já jsem už pro ně starej? Ale využil jsem toho.

„Právě! Přece byste se nebáli jít kolem starého hřbitova s dospělákem?“ snažil jsem se je uklidnit. Pomalu se rozhýbali. Když došli ke mně, povzbudil jsem je:

„Jste přece moje Káňata, ne? Takoví kluci se hned tak něčeho neleknou!“

Kývli, ale moc do řeči jim evidentně nebylo. Šli jsme dál. Čím víc před námi rostly zdi blížícího se hřbitova, tím víc kluci zpomalovali. Znovu jsem na ně počkal.

„Bolí vás už nohy, že?“ dělal jsem, jako bych necítil jejich strach. „Ale za chvíli jsme doma!“

„Indy …?“ podíval se na mne Dráček. „Můžu se tě chytit za ruku?“

Věřte nebo ne, ale trochu jsem zčervenal. Přece se nebudu s klukem držet za ruku! Copak jsme ve školce?

„A já … já taky!“ rozboural mé rozhořčení Tkanička. „Já vím, že strašidla nejsou, ale víš …“

Rychle se rozmýšlel, co má říci. Pak ho napadla šťastná myšlenka:

„… ta cesta je stará a my nemůžeme mít baterku. Kdybych upadl, tak si ošklivě natluču!“

„No, to je ono!“ nadšeně mu přitakal Dráček. „Já se taky bojím jen toho, abych nespadl!“

Co vám budu povídat, kapituloval jsem před jejich nevyvratitelnými argumenty. Kdybychom les obcházeli po silnici, ztratíme nejmíň půlhodinu. Nastavil jsem ruce a cítil, jak se jich křečovitě chytili.

Když jsme procházeli pod starou hřbitovní zdí, kluci snad ani nedýchali. Ale jejich srdce tloukla tak nahlas, že jsem je normálně slyšel. Když jsme nechali hřbitov za zády, táhli mne do kopečka, jako by měli nějaký motor. Jen být co nejrychleji od toho strašidelného místa, teda pardon, od té špatné cesty.

Šli jsme lesní cestou, všude kolem tančily temné stíny a sem tam se ozval nějaký ten praskot či jiný podezřelý zvuk. Bráškové se mých rukou neustále pevně drželi, při každém strašidelném zvuku sebou trhli. Ale brzy si zvykli.

„Indy, jak víš, že jdeme ještě pořád po cestě?“ protrhl mlčení Tkanička. „Copak ji vidíš?“

„Já nevidím skoro vůbec nic!“ oznámil Dráček a na znamení toho šťastně zakopl. Ještě že se mne tak pevně držel. Díky tomu nespadl a hrdě to hned připomněl.

„Já tu cestu opravdu vidím!“ oznámil jsem překvapeným klukům. „A vy ji můžete vidět taky!“

„Já vidím jen tmu!“ zavrtěl hlavou Tkanička.

„Tak se podívejte nad sebe!“ usmál jsem se. „Tam je ta naše cesta vidět!“

Kluci užasle vzhlédli a s překvapením zjistili, že mám pravdu. Skrz lesní velikány nebylo moc vidět, ale nahoře nad našimi hlavami se táhl pruh oblohy. Přesně ukazoval, kudy cesta vede.

„Jak je to možné?“ nechápali.

„To je přece jasné!“ pomohl jsem jim. „Rostou na lesní cestě stromy?“

„Aha,“ pochopili. „Takže když se budeme dívat nahoru, uvidíme cestu, co na ní nerostou stromy!“

„Uvidíte okraje lesa, který naši cestu lemuje,“ zakýval jsem hlavou. „Chce to jen trošínku praxe.“

„Já ji opravdu vidím!“ nadšeně šeptal Tkanička. „To je legrace, dívám se nahoru a vidím cestu pod mýma nohama! Paráda!“

Zakopl, a jelikož jsem to nečekal, spadli jsme všichni na jednu hromadu. Kluci mi ale nic nevyčítali, začali se úlevně řehtat a vrhli se na mne.

„Teda ty nás pěkně držíš!“ snažil se mne Dráček dostat na lopatky a Tkanička mu v tom vesele pomáhal. Nechal jsem je vyhrát. „A teď nám musíš něco slíbit! Jinak tě děsně zlechtáme!“

„Copak to bude?“ dělal jsem překvapeného.

„Nikomu neřekneš, že jsme se tě drželi za ruce, jo?“ přitlačili mne kluci do mechu. Kývl jsem.

„Jasně! To se neříká!“ kývl jsem.

Pustili mne, oprášili jsme se a vydali se na zbytek cesty. Ucítil jsem zase jejich dlaně a pevně je stiskl:

„Nebojte, teď už nás spadnout nenechám!“

Tkanička se ke mně otočil a zašeptal:

„Indy, ty jsi ten nejlepší rádce, jakého jsem kdy měl!“

„Dík,“ zasmál jsem se. „A kolik jsi těch rádců už měl?“

„Ty jsi první,“ řekl Tkanička. „Ale jiného už nechci!“

Jeho slova mne fakt potěšila. V duchu jsem si sliboval, že těmhle menším klukům se musím mnohem víc věnovat než dřív. Měl jsem najednou trochu zlé svědomí, že jsem je na táboře chvílemi přehlížel. Teď to už opravdu dělat nebudu. Ty poslední věty zavazovaly.

Kousek před námi už zasvítily petrolejky z tábora. Kluci se mne rázem pustili a vyrazili k hlavní bráně. Nechal jsem jim malý náskok, ale do brány jsme vběhli společně.

V jídelně jsme se hlásili Kamarádovi.

„Blahopřeji,“ řekl nám vůdce. „Vaše družina je teď kompletní. Jste první a získáte plný počet vlčích bodů. Z každé další družiny ještě jedna hlídka chybí!“

„Takže my jsme z Káňat poslední?“ podivil jsem se. „Vždyť jsme skoro celou cestu běželi!“

„Rádcovské hlídky byly vysazeny nejdále ze všech,“ oznámil Kamarád. „Chtěli jsme prověřit vaše znalosti v praxi. Kluci, jaký to bylo?“

Obrátil se na Dráčka s Tkaničkou. Ti na něj koukli a vyhrkli:

„Skvělý!“

Začali jeden přes druhého líčit poněkud přibarvené příběhy z naší cesty, až jsem je musel trochu krotit. Ale Kamarád věděl, jak nás co nejrychleji zahnat do spacáků:

„Vlastně jsem vám zapomněl říci, že čas této etapy Wolfmanévrů se družině zastavuje až ve chvíli, kdy poslední její člen zalehne do spacáku! Poslouchejte! Neslyšíte? Jako by někdo sbíhal do tábora …!“

Vyběhli jsme v šíleném trysku z jídelny. Kamarád se za námi díval s pobaveným výrazem. Někde na náměstíčku mi došlo, co to vlastně Kamarád řekl. Wolfmanévry tedy nekončí touto akcí! Budou i ráno! Zamrazilo mne v zádech, ale to nebylo od strachu. Už teď jsem se vlastně těšil na budíček.

Vlezli jsme do svých stanů, převlékli se a já ještě vyběhl zkontrolovat Tkaničku. Ten se právě soukal do spacáku.

„Stihli jsme to? Jsme první?“ zašeptal, když mne uviděl nad dveřmi podsady.

„Jo, v klidu,“ potvrdil jsem mu. „Žádná další hlídka ještě nedoběhla.“

Začal jsem mu zašněrovávat stan, protože jeho spolunocležník Zip už tvrdě spal. Sám by to Tkanička nezvládl.

Když jsem dotahoval poslední šňůrku, ještě jsem zaslechl, jak mne volá. Nahlédl jsem škvírou do podsady. Tkanička seděl na posteli a zašeptal:

„Indy, a pamatuj, co jsi slíbil! Jinak tě děsně zmučíme!“

Zamával na mne sevřenou pěstičkou a pak smíchy vyprskl. Běžel jsem do svého stanu, abych pomohl ještě uložit Dráčka a pak si ještě chviličku psal deník.

Nebojte se, kluci, nikomu jsem o tom nikdy neřekl. Copak za to můžu, že si někdo právě teď čte můj deník? Jo, máte pravdu, můžu. Tak mne holt musíte děsně zmučit. A díky, byli jste vážně fajn! Nejen na tom táboře.