Golem

„Tenhle způsob léta zdá se mi poněkud nevhodný,“ pronesl již okřídlenou větu Dráček, když jsem mu cpal další kýbl. Měl pravdu. Tohle léto nám na táboře pršelo snad celý týden v kuse. Abychom zabránili rozšlapaným cestičkám plných bahna, nanosili jsme na ně vrstvu jehličí. Teď se počasí umoudřilo a bylo potřeba vše vrátit do původního stavu. Tedy přemístit to nacucané humustvo, jak jej nazvali Káňata, z tábořiště na určené místo.

„Indy!“ volal na mne z lesíka Čmelák. „Je toho pěkná halda, pojď se podívat!“

Měl pravdu. Bahno s jehličím nesluší tábořišti ani přilehlým oblastem. Co s tím?

„Já bych věděl!“ vnucoval se rošťák Papírek. „Postavíme sněhuláka. Vlastně bahňoláka!“

Hned jsme tento nápad z principu zavrhli, neboť Papírek si dělal vždy a ze všeho legraci. Ale jak jsme nad tou haldou materiálu přemýšleli, usoudili jsme, že to zas není tak špatný nápad.

„Ovšem že nebudeme stavět nějakého obyčejného bahňoláka!“ vysvětloval jsem klukům. „Postavíme si opravdového Golema!“

Načež jsme hlavně mladším klukům musel vysvětlit, cože to ten Golem vlastně je. Trošku jsem ten starý příběh ze židovské Prahy zkrátil, no vlastně jsem jim jen pověděl o tom, jak kdysi jeden rabín uplácal z podobného bláta obří postavu a tu pak oživil tajemnou kuličkou zvanou Šém. Stačilo pak už jen Papírkovi s Budlou vysvětlit, kdo to byl rabín, a už jsme plácali.

Během několika málo desítek minut jsme na zemi vytvořili mohutnou postavu, mladší kluci ji dokonce ozdobili kapradím a kamínky z cesty, zkrátka povedla se nám. Zbývalo jen jediné. Oči kluků se upíraly ke mně. Jak ho oživíme? Věděl jsem, že teď nesmím zklamat.

Vyrobil jsem hliněnou kuličku, zašeptal pár nesmyslných slov a vtiskl ji obrovi do čela nad oči. Káňata neznatelně couvla, zvláště mladší kluci byli připraveni okamžitě se dát na úprk do bezpečí tábora. Golem se ale samozřejmě ani nepohnul.

„Udělali jsme ho špatně?“ zeptal se mne Koník.

„Kdepak,“ zavrtěl jsem hlavou. „Možná to chce jen trochu času. V té pověsti se to stalo v noci. Třeba …“ Náhle mi došlo, jak velkou chybu jsem právě učinil. Vždyť dnes máme noční hlídky! Menší kluci mne pozorovali s rozšířenýma očima, Papírek tomu nasadil korunu:

„No ještě že na mně dneska není řada. Ve svým stanu v noci vyhlašuju zákaz vycházení!“

Z tábora se ozvala píšťalka a zvuk zvonu. Příprava na oběd!

Prchli jsme k umývárnám a Čmelák na mne vesele mrkl:

„To jsem zvědav, jak z tohohle vybruslíš!“

Hm, to já taky. Chtěl jsem jen klukům trochu zpestřit tu nepříjemnou práci s bahnem a teď budou problémy s obsazením hlídek. Ach jo. Co s tím?

Na obědě si některá Káňata dobírala kluky z jiných družin, že brzy budou mít nového hráče do týmu, který jim vyhraje všechny táborové turnájky. Mladší kluci se po sobě jen nejistě koukali, tiše si šeptali a zasmušile žvýkali. Jak je já dostanu po setmění ven ze stanu, opravdu nevím.

V poledním klidu jsem zaskočil za Kamarádem a seznámil ho se situací. Doufal jsem, že mi poradí. Byl mou poslední nadějí.

„Myslel jsi to dobře,“ pochválil mne. „Teď to jen správně dokonči. Zkus ten jejich strach nějak obrátit. Třeba ve smích, ale ty určitě vymyslíš něco lepšího. Udělat si z toho legraci můžete nakonec vždycky, ne?“

Kývl jsem. Už při vůdcových slovech mne totiž něco napadlo. Kamarád se obrátil ke svým bodovacím tabulkám a já tiše vycouval ze stanu. Zbytek poledního klidu jsem věnoval vymýšlení.

Při odpoledních hrách jsem Káňatům oznámil, že před večerním nástupem se sejdeme u Golema. Všichni! To jsem zdůraznil.

Tak se i stalo. Stáli jsme kolem ležící hliněné postavy a jasně jsem viděl, že se těm mladším maličko třesou kolena.

„Svolal jsem vás zde,“ začal jsem, „protože se musíme na něčem poradit. Týká se to námi vyrobeného Golema.“

„Jasně!“ vyrazil ze sebe Papírek. „Od zítřka vyhrajeme všechny hry. Golem to za nás vyřídí!“

Někteří se zasmáli, jiní vykouzlili nepatrný škleb.

„Přece nechceš vyhrávat podvodem!“ okřikl jsem ho.

„Počkej, vždyť to je přece legrace, ne?“ nedal se Papírek. „Všem je jasný, že Golema nic neoživí!“

„No to říkáš teď, ale v noci na hlídku se mnou nepůjdeš, viď?“ otočil se na něj Kamínek. Mladší kluci se k němu souhlasně přidávali. Zvláště ti, na které hlídka dnes čekala.

„Proto jsem se rozhodl, že provedeme obřad vyjmutí Šému!“ pronesl jsem slavnostně. „Pokud ho vytáhneme, nikdo z nás se ho už nemusí bát!“

„Tak jo,“ kývl Papírek, „jak se to dělá? Bude stačit ho jen tak obyčejně vyloupnout?“

„Kdepak, tak snadné to není!“ nesouhlasil jsem. „Já jsem Šém zasadil, já ho také vyjmu. Ostatní přitom musí opakovat tajné zaklínadlo. Šém si pak rozdělíme tak, aby každý z nás měl jeden kousek. Ten ho vždycky ochrání nejen před Golemem, ale i před jiným nebezpečím. Už se nebudete muset ničeho bát!“

„A jaký je to tajný zaklínadlo?“ tiše se zeptal Kamínek.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Mladší mi přímo viseli na rtech, starší se potutelně usmívali a Papírek na mne významně mrkal.

„To slovo vás vždy ochrání. Stačí říct: Ztuhni!“ vypálil jsem.

No, co to budu prodlužovat. Během pár okamžiků jsem vyjímal Šém z Golemova čela, zatímco ostatní kolem šeptali pořád dokola to své „ztuhni“. Z kuličky si každý kousek vzal a už se blížil čas večerního nástupu.

Po něm jsme se sešli u mého stanu a rozdělili si hlídky. Nebyly žádné problémy. Kluci se rozběhli za svými povinnostmi, jen Klacík mne opatrně zatahal za rukáv:

„Hele, Indy, nevadí, že jsem ten svůj kousek zahrabal?“ upíral na mně smutně oči. „Kluci říkali, že třeba někdo bude chtít Golema oživit a bude od nás ty kousky chtít. Ale bez toho mýho kousíčku se mu to nepovede, viď?“

„To víš, že se mu to nepovede!“ ťukl jsem mu do nosu. „A i kdyby náhodou jo, tak přece znáš kouzelný slovo, ne?“

„No fakt!“ rozsvítily se mu radostně oči. „To bude fungovat pořád?“

„Jasně že jo!“ kývl jsem. „Ale teď už se plav převlíct, umýt a spát. A kdyby ses v noci bál, klidně mě vzbuď!“

„Kdepak!“ usmál se kluk a rukávem si utřel nos. „Vždyť znám kouzelný slovo!“

Otočil se a zmizel mi z dohledu. Spokojeně jsem se vydal do svého stanu, protože i rádce se musí před večerkou připravit na spánek.

Když jsem před desátou kontroloval stany naší družiny, šeptem mne k sobě ještě volal Koník:

„Ty, Indy, a můžu to kouzelný slůvko říct i Hejkalovi? I když není z naší družiny?“ sděloval mi tajně do ucha. „On se trochu bojí, to víš, je ještě malej!“

„Klidně mu to řekni!“ pošeptal jsem mu, jak to jen nejtišeji šlo. „Malejm klukům přece musíme pomáhat, ne?“

„Dík!“ šeptl mi odpověď. „Já mu to řeknu ráno, bude moc rád!“

Pevně jsem zašněroval Klacíkův stan a zamířil do toho svého. Bylo mi zas tak nějak krásněji po duši. Když jsem lezl do spacáku, ozval se z vedlejší postele Dráček:

„Hele, Indy, co myslíš, bude to kouzelný slůvko platit i na to strašidlo, co mne bude ráno tahat na rozcvičku?“

Oba dva jsme vyprskli do polštáře a náš tichý smích překryly první velebné tóny večerky. Život je fakt krásnej. Zvláště v tomhle světě …