Dědek

Přezdívky v našem oddíle, toť věru zvláštní věc. Některé z nich se totiž dědí, takže se klidně může stát, že se u slibového ohně sejdou třeba dva Ferdové, Lvíčata nebo Kovbojové. Jen jeden z nich je prostě o 10 či více let starší. Získat takovou přezdívku může být velmi těžké, třeba Ferda je držitelem několika oddílových rekordů v Soutěži tělesné obratnosti či v Uzlařské regatě, tak těžko takovou přezdívku může získat nějaký nemotora. Ovšem jsou přezdívky, které zůstávají jedinečné. Děje se tak ve dvou případech. Buď dotyčný chlapík je takový borec, že z oddílu nikdy neodejde, a tudíž jaksi svou přezdívku neopustí. Dnes to je především Kamarád a Brouček, vůdcové oddílu.

Ten druhý případ je okamžik, kdy si skautík přezdívku vyslouží nějakým neopakovatelným činem či nevídanou situací. Někdy to začne totiž úplně nevinně …

„Kluci, ať máte sbaleno ještě před snídaní!“ připomínal Lvíče. „Jak se najíme, jedeme dál.“

Hodil jsem svoji bagáž do lodi a rozhlédl se po řece. Sázava byla to červnové sobotní dopoledne mimořádně krásná. Rádi jsme sem jezdili, připomínalo mi to doby, kdy jsem do oddílu vstoupil. Myslím, že nás nikdy nezklamala, vždy jsme na ní byli spokojení a měli kolem sebe skvělou partu. Jenže dnes byla ještě krásnější než obvykle. Tušil jsem, že se něco stane. Takhle pěkně jsme snad ještě letos neměli …

„Jen aby nepřišla bouřka, že?“ zkazil mi rozjímání Papírek a položil svůj loďák vedle mého. „Ty nebudeš snídat? Si klidně vezmu za tebe!“ dodal se smíchem.

„To víš, že budu,“ otočil jsem se rychle od vody. Kluci si tam už rozebírali namazané chleby a cpali se ostošest. Okamžitě jsme se přidali, neboť na vodě skutečně vytráví.

Po snídani jsme uklidili naše dočasné tábořiště a jednotlivé posádky vyrážely na vodu. U protějšího břehu se čekalo na zbytek lodí. Všichni jsme už byli na vodě, když tu se z lodi Lvíčete ozval hlásek jeho maličkého háčka Davida: „Jéé, já si tam zapomněl kšiltovku!“

Lvíče si povzdechl a otočil loď zpět: „Ale ať to netrvá hodinu! A rozhlídni se, jestli tam náhodou někdo taky něco nezapomněl!“

Kluk vyskočil z lodi a metelil si to k tábořišti. Netrvalo to ani pár minut a už se hnal zpět a zdaleka mával: „Nic tam nebylo, jen moje kšiltovka na stromě!“

Lodě pomalu najížděly do proudnice, když kluk letící po břehu ke Lvíčeti zakopl a ztratil rovnováhu. Kutálel se až ke své mateřské lodi. Ostatní posádky vybuchly smíchem, jen já a Lvíče jsme se lekli: „Proboha, nestalo se ti nic?“

Kluk klečel na břehu, vzlykal a cosi tam sbíral. Lvíče vyskočil z lodi a běžel k němu, byl jsem mu v patách. Smích z lodí rychle mizel, zůstávalo jen napjaté, vyčkávací ticho.

„Co se ti stalo?“ doběhli jsme k Davidovi. Zvedl ubrečené oči a popotáhl: „Brejle!“

Došlo mi to až při pohledu do jeho dlaní. David byl jedním z našich nováčků, velmi neposedných a nadaných vlčat, až nyní jsem si uvědomil, že nosí brýle. Ty brýle, jejichž části byly nyní v jeho kšiltovce a v písečném břehu Sázavy.

„Nebreč,“ poplácal ho Lvíče po zádech. „To se spraví! Podívej, skla jsou v pořádku!“

Jo, skla byly v pořádku, ale ten zbytek, to sami opravit nedokážeme. Opatrně jsme přesypali všechny části brýlí do sáčku, usadili nešťastného Davida na příď kánoe a vydali se dál. Slíbili jsme mu, že v nejbližším městečku navštívíme místní Optiku a necháme vše uvést do naprostého pořádku, neboť David bez nich příliš neviděl. Cestou nám vyprávěl, že ty brýle jsou vlastně rodinná památka, byly to takzvané lenonky a dalo mu hodně práce ukecat rodiče, aby je směl nosit.

Po hodině jízdy jsme přirazili ke břehu, kluci se pod dohledem Čmeláka začali koupat v blízké zátoce a já se Lvíčetem vyrazil hledat Optiku. David zůstal u lodí a s nadějí se za námi díval. Jelikož neměl brýle, asi jsme mu brzo zmizeli z očí …

„Doufám, že tu bude nějaká Optika a hlavně že má v sobotu otevřeno,“ sykl v běhu Lvíče a já pokrčil rameny. Ty brýle našemu vlčeti prostě spravit musíme. I kdybychom měli nějakého opraváře vytáhnout od oběda.

Nebylo to třeba. Na náměstí jsme zahlédli krásně vyvedený nápis Oční optika a za chvíli jsme v ní brali za kliku. Příjemná paní se na nás usmála, ale hned zbledla, když jsme po pozdravu vysypali obsah sáčku.

„To je nadělení, to je snad někdo rozšlápl, ne? Takové brejličky už se ani nedělají!“ lamentovala. „No, zkusím to svařit stříbrem, ale bude to trvat.“

Oddechli jsme si a domluvili se, že se stavíme za 20 minut. V místních potravinách jsme vykoupili všechny tatranky a udělali tak ohromnou radost majitelce obchodu. Brzy jsme už nervózně přešlapovali před Optikou. Za pár minut se paní v bílém plášti zjevila za pultem a my nedočkavě vběhli dovnitř.

„Myslela jsem, že to půjde hůř,“ spokojeně se usmívala a podávala nám opravené brýle.

„Děkujeme,“ špitli jsme a překvapeně si prohlíželi brýle. Byly jako nové, dokonce i skla byla vycíděna! „Kolik jsme dlužní?“

„To nestojí za řeč,“ mávla rukou paní. „Mám doma taky takovéhle vnoučky jako jste vy.“

„Ale to přece nejde …,“ namítl jsem. Když paní přesto trvala na svém, položili jsme na pult alespoň dvě tatranky. „Tak si dejte ke kafíčku něco sladkýho,“ dodal Lvíče.

„Tak jo,“ kývla paní. „To beru!“

„Děkujeme, moc …,“ couvali jsme ke vchodu. „Nashledanou!“

„A řekněte dědečkovi, ať už si na ně dává pozor!“ volala za námi paní Optiková. „Takový brejle mu už hned tak někde neopraví!“

Lvíče zavyl vysokým hlasem a vyrazil za roh, kde se dávil dusivým smíchem. Já něco omluvně zakoktal a zmizel za ním. Prodavačka se za námi pobaveně dívala a kroutila hlavou.

Běželi jsme ulicí k řece a řehtali se na celé kolo. Kluci už čekali, museli nás slyšet zdaleka. David nás vítal nejradostněji. Nasadil si obroučky na nos a spokojeně se rozhlédl: „Svět je tak krásnej!“

„Jo a z Optiky ti vzkazují, že si na ně máš dávat větší pozor, dědku!“ upozornil ho Lvíče.

„Jakej dědku?“ podivil se kluk.

Vyprávěli jsme mu i ostatním náš příběh a za chvíli se nad řekou nesl smích ze všech lodí. Až blížící se jez ho utlumil. Uprostřed šlajsny povzbuzoval Lvíče svého háčka:

„Zaber, Dědku, zaber!“

Zvědavci opalující se na jezu překvapeně zvedli hlavy. Nechápali, proč kormidelník oslovuje desetiletého střapatého kluka na přídi své lodi Dědku. Ale my věděli své a Dědek byl na svou novou přezdívku hrdý. Věřím, že dodnes.