Třešně

Stalo se to jednoho krásného červencového odpoledne, kdy jsme se s Káňaty vraceli do tábora z výpravy. Bylo vedro k padnutí, poslední vodu jsme si rozdělili před hodinou a ještě nejmíň další hodinu jsme měli být na cestě.

„Hele, třešně!“ ukázal Koník na sad před námi.

V tom horku nám to připadalo jako fatamorgána, přímo před námi vyrostl les třešní.

„Po třešních může bolet břicho,“ nesměle podotkl Hanýsek, ale nikdo ho v tu chvíli moc neposlouchal. „A stejně tam někdo je.“ Dodal mnohem hlasitěji.

Opravdu, pod stromy šlo zahlédnout modré auto s otevřeným kufrem.

„Tím líp,“ poznamenal jsem, „aspoň se můžeme zeptat. K pití se brzy nedostaneme, tohle osvěžení by nám přišlo vhod, co říkáte?“

Málem mne umačkali radostí. Miluji chvíle, kdy družina takto uznává svého rádce. Za okamžik jsme již stáli v sadu.

„Dobrý den!“halasně jsme pozdravili.

„Fuj, to jsem se lekl, jdete jako duchové!“ zahartusil pán s košem. „Vůbec jsem si vás nevšiml!“

„Prosím vás, mohli bychom si natrhat pár třešní?“ poprosil jsem. „Zaplatíme vám je!“

„Ale klidně, je jich tu ještě dost. Všechno stejně nestihneme očesat,“ odvětila paní, která se vynořila ze stínu třešní s dalším košem třešní. Kluci jí ho galantně pomohli naložit do auta, za což sklidili široký úsměv.

Pán se podrbal ve vousech a pokrčil rameny:

„Jo, máš pravdu, navíc už musíme jet. Kluci, sad je teď váš.“

Sáhl jsem pro peněženku, ale majitelé nechtěli o penězích ani slyšet. Nasedli do auta a zmizeli pod kopcem.

„Jupíííííí!“ zajásali kluci a vrhli se ke stromům. Kam se dalo dosáhnout ze země, bylo vše očesáno, ale nahoře bylo třešní stále dost. Káňata se výšek nebojí. Za chvíli jsme obsadili vrcholky dvou stromů a spokojeně pojídali sladké plody.

„Stejně je to od nich hezký, že nás tu nechali,“ rozjímal Kamínek. „Rozdělili se s žíznivejma skautama o vlastní stromy!“

„To jo, správný lidi to byli. Kéž by takových bylo víc …“ spokojeně jsem polkl další plod.

„CO TADY DĚLÁTE?!“ ozvalo se najednou přímo pod námi. „Co si to dovolujete? Padejte okamžitě dolů!“

Málem jsem opravdu spadl dolů, tak jsem se lekl. Opatrně jsme seskákali a stanuli před rozlíceným starším pánem, který mával hráběmi a rozlíceně gestikuloval.

„My tady trháme …“ začal jsem a snažil být mimo dosah hrábí.

„Teda, skauti a kradou! Odkud jste, vy, vy ,“ pán nemohl popadnout dech.

„Ale my to máme dovolený …“ nesměle prohodil Koník, ale to starého pána rozlítilo k nepříčetnosti.

„DOVOLENÝ? Prý dovolený! Já ti dám dovolený, ty zloději jeden!“

Koník na zuřivce nečekal a dal se na ústup ze sadu. Následovali ho nejmladší z Káňat. My ale zůstali.

Rozlícený pán po nich hodil hráběmi a otočil se. Když nás tam uviděl stát, zatvářil se velmi překvapeně: „Co …? Vy jste neutekli?“

„Ne, pane, počkejte,“ začal jsem rychle, neboť se mi zdálo, že se začíná rozhlížet, co by po nás hodil. „Dovolte nám to vysvětlit. My jsme šli kolem, měli děsnou žízeň a poprosili toho pána, co tady česal třešně, jestli bychom si nemohli trochu natrhat. A on nám to dovolil, opravdu, zeptejte se ho!“

„Já vám dám pána, co tady česal třešně,“ zabručel děda, ale už nevypadal tak zuřivě. „To by mohl říct každý. Podívejte se na tu škodu, co jste mi tu nadělali. To mi zaplatíte!“

Ukázal po stromech kolem. Až nyní jsme uviděli, že některé větve jsou opravdu polámané, toho jsme si v té své žízni nevšimli.

„Ale to jsme my neudělali,“ řekl jsem dotčeně. „Klidně zavolejte policii. Tohle na sobě nenecháme! Jestli je sad váš, tak zloděj byl ten pán v tom autě. To jsme nemohli tušit!“

„To si pište, že zavolám policii,“ pokýval děda hlavou. „Ti se budou divit, jaký dnes máme skauty!“

Ještě nějakou chvíli jsme se snažili pánovi vše vysvětlit, ale marně. Zavolal kamsi mobilem a my se teď třásli, jak nás budou vyšetřovat, a tiše pro sebe s hrůzou zjišťovali, že vlastně pro své tvrzení nemáme jediný důkaz. Pochopili jsme, že jsme se stali obětí podvodu, že jsme se ptali někoho, komu sad nepatřil, a přesto zde česal …

Na motorce k nám přijel syn pana majitele, opřel stroj o strom a jal se fotografovat vzniklé škody a také nás, prý aby bylo dost důkazů. Bylo nám strašně. Navíc nám zmizeli naši nejmladší kluci, kteří vzali do zaječích hned na začátku. V duchu jsem si vyčítal, že jsme neutekli s nimi. Ale kdo to mohl tušit? Snad do tábora sami trefí a vše oznámí našemu vůdci.

Po polní cestě k sadu přijelo policejní auto. Tak a je to. Teď nás odvezou, budou nás vyšetřovat, panečku, to bude ostuda. Pan majitel se překvapeně ohlédl na syna:

„Tys je volal?“

Ale to už z auta lezou dva policisté a ze zadních dveří se tlačí zbytek Káňat. Jak se tam nasoukali, bůhví. Hlavně že jsou v pořádku. Tak je chytli, no. Přece se dá vysvětlit, že utekli, že se polekali.

„To je ten pán!“ ukazuje na majitele Koník. „Ten nás honil a házel po nás hrábě.“

„Dobrý den,“ zasalutoval policista. „Můžete se mi, pane, legitimovat a vysvětlit, proč jste napadl tady ty chlapce? Oni mi to sice vysvětlovali, ale rád bych znal i vaše stanovisko.“

Pan majitel koktavě přesvědčoval policisty, že je na svém, že chytil zloděje při činu, ukazoval škody, které jsme mu prý způsobili, a my tu jen nervózně přešlapovali a na půl ucha poslouchali naše nejmladší. Ti při svém útěku potkali policejní hlídku, hned jí všechno vyslepičili a přivedli sem. Docela pohotový. Třeba se konečně dovoláme spravedlnosti.

Policista si vše pečlivě zaznamenal do notýsku, pak se shýbl a koukal pod stromy.

„Pane Cvrčku, vy jste tu byl dnes autem?

„Ne,“ překvapeně odpověděl majitel sadu. „Já sem chodím pěšky nebo jezdíme na motorce.“

„A vy tu jste taky pěšky, viďte,“ otočil se muž zákona k nám. Kývli jsme. Jasně, tomu policajtovi to ale pálí. Kde bychom vzali auto na skautské výpravě?

„Ale zde jsou pod stromy jasně vidět čerstvě vyjeté koleje od auta. Toho jste si nevšiml, pane Cvrčku? Ti kluci měli pravdu!“

Teda fakt mu to pálí. Pan majitel musel zahanbeně přiznat, že tu auto zřejmě bylo, a tudíž je docela možné, že …

„Navíc vám mohu říci, že pravděpodobně známe pachatele tohoto činu. Asi před půlhodinou jsme kontrolovali tmavěmodrého formana. Přesně takového jako popisují chlapci. Mohu vám potvrdit, že byl až po střechu naložený bedničkami třešní!“

To byla rána. Ze srdce nám spadl mohutný balvan. Svět kolem byl opět plný nádherných barev. Pan majitel se rozpačitě drbal za uchem, o něčem si ještě s policisty povídal, ale my už toužili jít. Strašně jsme se zdrželi! V táboře už o nás mohou mít strach.

Policisté s panem Cvrčkem zamířili k nám. Znovu se mi prudce rozbušilo srdce.

„Tak je to vyřízeno, syn pana Cvrčka s námi pojede sepsat protokol a pak si vyzvedneme ty dva zlodějíčky. Budou muset nahradit škodu, kterou tady způsobili!“

„Děkujeme,“ upřímně jsem si vydechl. „Já se už bál, že nás zavřete!“

Policisté se usmáli, vlezli do auta i se synem pana majitele a odjeli.

„Tak my půjdeme, my už musíme, nashledanou,“ opatrně jsme začali couvat ze sadu.

„Počkejte,“ zahřímal naráz opět pán. „To by takhle nešlo!“

„My vám ty třešně, co jsme snědli zaplatíme!“ rychle jsem vyhrkl.

„Kdo tady mluví o placení?“podivil se. „Spletl jsem se a musím se vám omluvit. Prostě jsem si myslel, že jste to tady polámali vy, proto jsem byl tak zlej. Promiňte mi to, ale já mám takovej vztek! Sotva se ty třešně trochu začervenaj, už mi je lidi kradou, no co vám mám povídat. Tož utíkejte do toho svýho tábora a opravdu mi promiňte. Já jsem holt prudká nátura …“

„Nashledanou!“ zašeptali jsme a vycouvali ze sadu.

Do tábora jsme skoro běželi. Kamarád se divil, co jsme to všechno zažili, a pravil, jaké máme štěstí, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. A hned nám zakázal konzumovat jakékoliv plody krom lesních či řádně v obchodě koupených. Jeho zákaz trval přesně do budíčku. Po něm jsme totiž uprostřed táborové brány objevili čtyři bedýnky plné krásně červených třešní. Na nich ležel papírek s neuměle nakresleným obrázkem velikého cvrčka …