Pan Protýhle
Jednoho léta jsme tábořili kousek od pohádkového hradu Bouzov. Počasí bylo přijatelné, krajina okouzlující, lidé přející, prostě nemohli jsme si na nic stěžovat. Naším největším příznivcem se zde stal jeden starší pán, který nás neopomněl při každé příležitosti oslovit, přeptat se, jak se nám na táboře daří a zda něco nepotřebujeme. Vždy měl po ruce radu nebo příběh a mnohé věty začínal slovy: „Pro tyhle případy …“ Není divu, že se pro něj velmi rychle ujala táborová přezdívka PAN PROTÝHLE.
Nebylo v tom nic posměšného, jeho rad jsme si skutečně vážili, byť někdy se zdály poněkud neotřelé. Třeba jako ta, o níž je tento příběh …
Jeli jsme zrovna s Ježkem a Lvíčetem pro vodu kolem louky, na které pan Protýhle sušil seno. Hned, jak nás uviděl, radostně zamával:
„Chlapci! Rád vás vidím. Že mi pomůžete skopkovat seno. Do půlhodiny je tady déšť a pro tyhle případy tady nikoho nemám …“
Nedůvěřivě jsme se rozhlédli po azurově modré obloze, ale pomoc jsme neodmítli. Seno jsme pomohli dát do kupek během deseti minut a hned poté jsem si neodpustil otázku:
„Proč myslíte, že bude pršet? Vždyť nebe je bez mráčku!“
Pan Protýhle se usmál, přikryl poslední kupku sena připraveným igelitem a ukázal na siluetu Bouzova na kopci: „Pro tyhle případy tady máme hradní střechy. Jakou mají barvu?“
„No přece červenou …“ vyhrkl Ježek a hned s úžasem zmlkl. Hrad před našima očima byl totiž naprosto temný.
„Jak Bouzov ukáže černé střechy, máme tu do hodiny déšť!“ vysvětlil pán. „Utíkejte do tábora, ať zbytečně nezmoknete. Jo a moc děkuji za seno!“
Přehodil si hrábě přes rameno a s veselým pohvizdováním zamířil k domovu.
Nechápavě jsme se podívali na sebe, na hradní střechy, zavrtěli hlavou a pokračovali s vozíkem v cestě ke studánce. Řeč se točila o pověrách, které ještě na venkově vládnou, a o lidech, kteří jim stále věří.
Průtrž mračen nás zastihla přesně v okamžiku, kdy jsme se obraceli s plnými barely zpět k táboru. Přišla nečekaně, spláchla prach i naše sebevědomí a promočila nás až na kůži.
Ten den jsem do svých tábornických pouček zavedl i bouzovské střechy. Při žádné táborové výpravě jsme neopomněli pohledem zkontrolovat siluetu hradu nad námi. Až nadešel předposlední den našeho letního dobrodružství.
S Káňaty jsme se vydali na rozlučkovou výpravu se zdejší krajinou. Věděli jsme, že příští rok budeme tábořit jinde, kdoví kdy se sem opět podíváme. U louky našeho pana Protýhleho jsem se zarazil. Krásně vonící seno tu stálo v deseti úhledně vyrovnaných kupkách. Na kopci nad nimi do daleka zářily červené střechy Bouzova.
Ve stejnou chvíli nás dohnal Lvíče s Delfíny. Usoudili jsme, že pan majitel asi odjel a seno raději zabezpečil. Uklidnili jsme se, vždyť hrad i nebe nad námi slibovaly nádherný den!
O tři kilometry dál nás přepadla bouřka s provazy deště, které z nás důkladně smyly nejen pot, ale i všechnu víru v místní pranostiky. Když jsme jako zmoklé slepice táhli zpět, potkali jsme nejen stejně postižené Delfíny, ale i pana Protýhleho. Ten s hráběmi vesele mířil ke své louce, z níž už sluníčko začalo vysoušet následky mokrého překvapení. Jak nás uviděl, spráskl ruce:
„Ale to je nadělení. Že si pro tyhle případy neberete pláštěnky, když už musíte z tábora!“
„No my mysleli, že bude pěkně,“ začal jsem trochu nakvašeně, „ vždyť jste nám sám radil – když je Bouzov červený, pršet nebude! A stejně jsme zmokli!“
„Aha,“ pokýval hlavou pán. „Víte, já pro tyhle případy ještě poslouchám rádio. Na dnešek hlásili nějaký bouřky. Tož jsem to seno radši skopčil, to víte, dneska se člověk už na ty místní pranostiky moc spoléhat nemůže!“
Káňata vedle mne vyprskla smíchy, což zarazilo mou případnou další vyčítavou poznámku. Mávl jsem rukou, shodil mokrou košili a společně s ostatními nádherně oschnul při rozhazování sena našeho drahého táborového přítele pana Protýhleho …
