Muchomůrky

Na táborovou návštěvu k nám často zajíždějí bývalí členové oddílu. Přenesou se zde do klukovských let, řádí jako malé děti a pak se spořádaně vrací ke svým rodinám a životům běžných smrtelníků. Zrovna jako tenkrát Dino, Mára a Švícko.

Jak nás upozornil náš vůdce Kamarád, bývali to pěkní grázlíci. Dnes urostlí tátové, ale rošťárny jim zasvítily z očí hned, jak se zastavili na táborovém náměstíčku. Brzy po příjezdu začala řada podivných náhod a nehod, které kupodivu potkávali hlavně nás – rádce.

Někdo mi do stanu nastražil balíček plný roztrhaných papírků tak, aby se rozsypaly ve chvíli, kdy vešel Brouček na ranní kontrolu úklidu. Rejskovi někdo přikulil obrovský pařez ke dveřím latríny, za nimiž zrovna trůnil, a on musel čekat přes půlhodiny na vysvobození z oázy rozličných pachů. Ježek si v poledním klidu sedl na svou postel, ze které byly odstraněny výztuhy. Nejenže se ocitl na zemi, navíc pod úhledně složeným spacákem číhal ešus naplněný vodou, takže to měl i se sprchou.

Drobné nehody jako přes noc zauzlované tkaničky od bot, mýdlo namazané hořčicí či kopřivy v polštářích jsme ani nepočítali. Jedno bylo jisté. Při každé takové příhodě poblíž stály tři soucitně vyhlížející postavy, které svým andělským výrazem jakoby říkaly: „To jsou ale dneska lidi …“

Nemohli jsme to přejít jen tak, v sázce byla naše i oddílová čest. Pánové, jste sice milá návštěva, ale nezvolili jste si správné soupeře. Válečná sekera byla vykopána …

Příležitost k pomstě se brzy naskytla. Trojice se vrátila z lesa s košem plným nádherných růžovek. Hned vlezli do kuchyně, poprosili o pánev a začali si smažit kloboučky hub. Mlsně se olizovali, kuchyní se šířila libá vůně a snad právě ona nám vnukla nápad.

„Teda, tohle bych nejedl,“ nedůvěřivě jsem se zahleděl do pánve. „Víte určitě, že to jsou růžovky?“

„Že váháš,“ odtušil Dino. „Já jsem tady sbíral houby, když ty jsi ještě nevěděl o světě!“

Na potvrzení svých slov hlasitě zamlaskal a spokojeně otočil houby na druhou stranu.

„Jen aby,“ prohodil Ježek, který zatím návštěvníkům krájel chléb. „Letos už tady ve vsi bylo několik otrav právě skrz záměnu růžovky s muchomůrkou zelenou!“

Pánové na sebe rozpačitě pohlédli, a přece jen se vydali prozkoumat zbytek svého košíku. Ta chvilka mi stačila. Rychle jsem posypal pár smažených kloboučků zeleným potravinářským barvivem.

„Kdepak, chlapci,“ vracel se k nám Mára. „Vy mi chuť nezkazíte. Tohle jsou jasný růžovky.“

Z oleje obratně vylovil několik kloboučků, připlácl je mezi dva krajíce a s chutí se zakousl. Dino se Švíckem se zmocnili zbytku pánve a spokojeně vypluli z kuchyně. Nenápadně jsme se vydali za nimi.

Hoši si sedli na kraj jídelny, spokojeně se cpali a očima hledali v táboře příležitost k dalšímu zločinu.

Náhle Švícko vyskočil a ukázal na Dina:

„Ty bláho, máš vod toho úplně zelený zuby! Fakt to byly růžovky?“

Vzápětí Dino se Švíckem vyběhli z jídelny, zoufale vyplivovali kousky zelené pochutiny a Mára za nimi křičel:

„Já to, kluci, zelený nemám. A navíc mi to chutná!“

Bledou návštěvu jsme našli v umývárně, jak si vyplachuje ústa a snaží se přesvědčit pochybovačně se tvářícího Kamaráda, aby hned zavolal sanitku, protože tady přestává legrace a oni oba cítí, jak jim zrádný jed pomalu sžírá útroby.

„Já myslel, že jste tady sbírali houby už tehdy, kdy my ještě nevěděli o světě,“ zaťal jsem do živého a zvedl ruku se sáčkem od barviva.

„Já vás …,“ zaťal Dino pěsti, ale ovládl se a raději strčil hlavu pod kohoutek. Když ji zpod ledové vody vytáhl, tvářil se mnohem zdravěji a méně pomstychtivěji. I Švíckovi se rychle vracela barva do tváří.

„Ale jo. Dostali jste nás, všechna čest,“ nabídl mi Dino levačku. „Tak od teď mír, jo?“

„Jasně, mír,“ stiskl jsem mu ruku právě v okamžiku, kdy od kuchyně zazněl Márův řev:

„Kterej grázlík nám nasypal pod kafe šumák?“