Samota

Jednou z největších oddílových zkoušek je plnění Tří orlích per. Jejich náplň je notoricky známá, přesto v každém oddíle asi probíhá poněkud jinak. Někde k této zkoušce nepustí kluky dřív než mají čtrnáct let, jinde zase až po splnění určitých odborek nebo výkonnostních stupňů, někde mají malá Orlí pera pro mladší kluky a jinde zase prohozené pořadí těchto zkoušek.

U nás se o Tři orlí pera může na táboře pokusit každý, leč hned prvních 24 hodin mlčení řady zájemců značně zúží. Mně se konečně to léto podařilo promlčet se a prohladovět až ke zkoušce samoty.

Té jsem se obával nejvíc. Vždyť dvě předchozí zkoušky jsem mohl ovlivnit sám, ale v samotě se může stát, že náhodou potkáte v lese houbaře a končíte. Mnoha klukům zde skončily veškeré naděje. Snad já budu úspěšnější, i když je ve mně malá dušička. Bojím se, že zklamu. Nejen sebe, ale i Káňata. Drží mi palce. Opravdově, skutečně. U nás si úspěšné zkoušky nezávidíme. Možná tomu nevěříte, ale stává se, že ten, kdo nechtěně pokazil jinému mlčení tím, že se ho na něco zeptal, je víc nešťastnější než postižený sám. Nesmím vás zklamat, Káňata. Letos jsme z naší družiny jediný, který prošel až ke třetímu stupni Orlích per. Bojím se toho, ale zároveň se neuvěřitelně těším.

Kamarád mne po nástupu očekává u hlavní brány. Dal mi několik cenných rad, připomněl mi, co dělat v nějaké krizové situaci, a popřál hodně štěstí. Budu ho potřebovat.

Běžím po cestě nad tábor, ale to jen proto, abych všechny zmýlil. Zde rozhodně nezůstanu. Ne, nevěřím, že by mne někdo z našich schválně hledal. Oddílový výcvik mi ale velí zachovat největší opatrnost.

Odbočuji z cesty a měním směr. Za chvíli stojím u chaty poblíž tábora. Její majitelé sem jezdí, až když je tu klid. Tedy až my odjedeme. Kousek nad ní je jedno hezké místo. Nádherně košatá borovice, která zde po desítky let odolává všem nástrahám počasí. Je od ní výhled na část tábora. Krásně se tu odráží i všechny táborové zvuky. Senzační místo. Chodím si sem někdy kreslit nebo psát deník. Nikomu jsem o něm neřekl. Rozbaluji obě celty. Svou i Dráčkovu. Ani jsem mu o ni nemusel říct. Když jsem si balil, prostě přišel a podal mi vlastní celtu. Beze slova. Však si někdy rozumíme i bez mluvení. Je skvělé mít takové přátele.

Svoji celtu jsem přeložil a dal na zem, lehl jsem si na ni a přikryl se Dráčkovou. Ne, nebude pršet, ale takto budu mnohem lépe krytý před nevítanými pozorovateli. A já mohu začít pozorovat, co se dole děje.

„Hop, hop a letííím …“ ozvalo se z náměstíčka a já málem vyprskl smíchy. To asi volali Delfíny na škrábání brambor. Někteří kluci mají skvělý hlášky.

Slyším, jak Káňata zpívají Červená se line záře. Asi pomáhají s bramborami. Je to skvělá družina. I při práci je legrace.

Otáčím se na záda a koukám do koruny borovice. Snaží se skrz ni ke mně prodrat sluníčko, nahoře je azurově modrá obloha. Přivírám oči. To je pohoda! Ruch z tábora je stále tišší a tišší, až neslyším nic. Spím.

Nechápavě zírám. Kde to jsem? Aha! Samota. Z tábora sem zaznívá hlahol poledního zvonu. Ježkovy oči, já spal skoro dvě hodiny! Není divu, poslední dobou sleduji, jak jsem unavený. Ke konci tábora toho už mívám dost. Ale v rytmu táborového života na nějaký spánek není ani pomyšlení. Snad někdy o poledním klidu, to se vracíme do školky a po obědě si dáváme šlofíčka. Pokud teda samozřejmě nemá naše družina službu v kuchyni. Je zajímavé, že na začátku tábora měl Kamarád potíže udržet nás v polední pauze v klidu. Teď na jeho konci spíš musíme dávat pozor, aby všichni vstali na odpolední program. Jsme utahaní, ale krásně utahaní. Když si vzpomenu na kluky, kteří na žádný tábor nejezdí, jak se celé prázdniny nudí doma, je mi jich docela líto. Nejsou sice unavení, ale taky nic nezažijí. Možná jsou tak spokojení, ale já bych nebyl. Když jsem okusil táborový život v téhle partě, nemohu přestat. Je to jako droga. Jen škoda, že to trvá jen tři týdny. Už jsem jednou navrhoval, že bychom mohli zkusit tábor v trvání jednoho měsíce nebo víc, ale Kamarád se usmál a vysvětlil mi, jaké má problémy se získáním dovolené na tři týdny. Víc by mu v práci určitě nedali.

No, jo. Teď si to uvědomuji. On si na tábor bere dovolenou. Ostatní dospěláci si užívají někde u moře a on se nervuje s tlupou třiceti kluků. Taky už té droze propadl. Holt jsme všichni blázni.

Slyším cinkání ešusů. Ježek se spletl a vyhlásil nástup na večeři. Všichni se řehoní. Dráček dokonce volá do lesa, jak mi to krásně utíká, že už je večeře. Ale teprve je oběd. Stejně mi to hezky ubíhá. To ty dvě hodiny spánku.

Píšu si deník. Vidím Dráčka, jak vychází hlavní bránou s ešusy. Nese mi oběd na dohodnuté místo. Žaludek se hlásí o své právo. Mám fakticky už hlad. Přitom jsem nic nedělal. Jen tak ležím, koukám a píšu.

Najedl jsem se dobře. Kluci mi dali do misek snad dvě dávky. Asi abych nelitoval toho, že si nemůžu jít přidat. Jsem plný k prasknutí. U prázdných ešusů jsem nechal zprávu pro Kamaráda o mém pozorování tábora.

Slyším, jak náš vůdce navrhuje klukům v kuchyňské službě, že by si tábor po poledním klidu mohl zahrát skvělou akční bojovku. Jmenuje se Hon na špióna. Prý kdo probodne kopím toho záškodníka, který tak bedlivě pozoruje tábor, dostane bod. Dělá si samozřejmě legraci, protože se tomu všichni chlámají.

V táboře je naprostý klid a mně připadá nefér, že jsem tady tak zašitý. Vždyť to je děsně jednoduché strávit na takovém místě celou dobu. Co kdybych se zkusil připlížit blíž? Většina kluků je zalezlá ve stanech, jen v kuchyni a jídelně se bude někdo motat. Mohl bych zkusit udělat něco, čím bych jim toho špióna trochu opepřil.

Lezu opatrně porostem k táboru. Všude je klid. Ve stanech snad zařezávají skoro všichni. To je jako někde v Itálii, takováhle siesta. Copak bych jim tak provedl?

Pozoruji tábor z bezprostřední blízkosti. Stačily by mi dva kroky a už bych byl v táboře. Jenže něco se mi nezdá. Jednak nebudu zbytečně riskovat a hlavně tu není něco v pořádku. Zahlédl jsem totiž sbíhat kolem skály dvě postavy, ale nevynořily se zpoza stanů. Musí tam někde být.

Možná si naše vlčata hrají. Jsou k neutahání. Jenže co tam můžou tak dlouho dělat?

Teď mezi podsadou vykoukla hlava. Tam jsou! Ještě že jsem si jich všiml. Tady mezi smrčky mne zahlédnout nemohli. Ale pozor! Kdo to je? To nejsou naši vlčáci!

Kluk se pátravě rozhlíží a stále je kryt podsadou. Vidím mu do tváře, ale neznám ho. Teď se vedle něj objevuje i druhý, něco si šeptají a dívají se přitom k družinovým vlajkám. A v táboře je klid jako o půlnoci. Ohlížím se po denní hlídce. Kovboj sedí u brány a píše si deník. Kdo by čekal nenadálé návštěvníky z jiné strany?

Horečně přemýšlím, co dělat. Automaticky jsem vytáhl z kapsy píšťalku a nervózně ji mačkám v ruce. Pokud zapískám poplach, zachráním vlajky, na které mají útočníci určitě zálusk. Ale s největší pravděpodobností si také pokazím plnění Tří orlích per. Musím přijít na něco jiného!

Jenže cizí kluci mi nedávají mnoho možností. Jeden si již lehl mezi podsady a vykukuje na náměstíčko. Každou chvíli vystartuje k vlajkám.

„Poplááách! Vetřelec u družinových vlajek!“ řvu a pískám na píšťalku. Zároveň couvám a vrhám se k jídelně. To je má jediná záchrana! Stojí totiž na opěrných sloupech, vyrovnali jsme jimi terénní nerovnosti a prostoru pod ní využíváme jako zásobárnu suchého dřeva v období dešťů. Skáču sem a zavrtávám se mezi dřevo.

V táboře zatím vypuká šílenství. Nevidím tam, protože pod jídelnou je děsně málo místa. Snažím se potichu otočit a narovnat kolem sebe dřevěnou clonu. Slyším jen Kovboje, jak křičí něco o vlajkách, a Lvíčete, jak popohání své Delfíny. A pak slyším všechny dohromady.

Doufám, že je chytili. Snad jsou vlajky v pořádku! Někteří starší kluci vybíhají z tábora. Asi je nemají a teď jim nadbíhají. Vyznáme se v okolí tábora velmi dobře. Víme, kudy vedou cesty a kde na nich čekat na nepřátele. Několikrát jsme si to dokonce i nacvičovali. Právě v poledních klidech na začátku tábora. Bývaly to vlastně takové malé bojovky. Vždy tři kluci představovali nepřátele, dostali minutu náskok a měli se dostat na jedno ze sedmi předem určených míst. Těmi byly křižovatky cest v okolí tábora. Zbytek oddílu je měl chytit dřív, než se jim to podaří. Několikrát se to nepovedlo, ale pak už jsme chytili každého, kdo to zkoušel. O Třináctém dni to dokonce zkoušeli i někteří bývalí členové oddílu, ale nepovedlo se to ani jim. Jedině Brouček objevil v naší síti trhlinu. Zůstal poblíž tábora a utekl až tehdy, když se stráže vraceli.

Byl jsem si jist, že tihle kluci nás neošálí. Muselo to být pro ně obrovské překvapení! Vždyť věřili tomu, že je nikdo nevidí!

V táboře se ozývá mohutný jásot. Vykukuji opatrně zpoza hromádky dřeva, kterou jsem před sebou navršil. Delfíni táhnou doprostřed náměstíčka vzpouzející se postavu. Je to on, jeden z útočníků! Další vítězný řev! Uprostřed Káňat a Vlčků je taky zajatec. Dostali i druhého! Do tábora se vrací Jestřábi a také někoho vlečou. Proboha, kolik jich tady bylo?

Za okamžik jsou tři zajatci připoutáni. Jeden k našemu mučednickému kůlu, druzí vedle ke stojanům na sušení prádla. Houf našich kluků je vyslýchá, ale zajatci se jen usmívají a vrtí hlavou, že nic neřeknou. Vidím na ně celkem dobře. Všem třem je tak kolem třinácti a mají na sobě maskáče. Přistihuji se, že k nim pociťuji obdiv. To musela být nějaká odvaha, troufnout si přepadnout tábor po poledni. Kdo z nich asi měl tak dobrý nápad? Možná pozorovali tábor několik dní, než si troufli. Jsou dobří. Od místních kluků bych čekal všelico, jen ne takovéto chování. Nenadávají, nevyhrožují rodiči, jen se dívají kolem sebe a usmívají se.

U zajatců zůstávají sedět jen ti nejmenší kluci. Ostatní odcházejí zpět do stanů, rádcové míří k jídelně. Zalézám zase hlouběji. Nad mou hlavou se rozduní kroky.

„Kovboji, kam jel Kamarád s Broučkem?“ ptá se Ježek.

„Do obchodu,“ slyším hlas hlídky. „Aspoň to říkali. Prý se vrátí do konce poledního klidu.“

„Já mám takový pocit, že jsem tyhle kluky už někde viděl,“ ozývá se Lvíče. „Vy ne?“

„Ještěže jsi vyhlásil ten poplach, Kovboji,“ mluví Čmelák. „Já jsem spal jako špalek. Vzali by nám vlajky a my bychom ani nevěděli jak!“

„Ale to já nebyl!“ přiznává se hlídka. „Poplach vyhlásil někdo z tábora! Až pak jsem běžel do tábora a tam jsem uviděl toho zkoprnělýho kluka u vlajek. To už jste ale lezli ze stanů!“

„Ale kdo teda ten poplach vyhlásil?“ diví se Ježek. „Vždyť jsme byli všichni zalezlí ve stanech!“

Kovboj odchází se Čmelákem z jídelny zeptat se kluků, koho pochválit za bdělost. V duchu se směji. Kdyby tak věděli, že ten, koho hledají, leží pod nimi!

Kluci si zatím vyprávějí, jak chytili vetřelce. Delfíni jednoho chytili kousek od tábora, Vlčci s Káňaty doběhli na křižovatku a tam potkali kluka, který zjevně na někoho čekal. Chytili ho, ale o pomoc nevolal, tak ho dotáhli sem. Patřil k těm dvěma, kteří nám chtěli vzít vlajky. Možná měl od nich vzít lup a běžet dál. Jestřábi toho svého naháněli po celém lese. Byl to dobrý běžec, ale udolali ho taky. Nikdo ze zajatců ještě nepromluvil. Kdoví, odkud jsou. Však se to dozvíme.

„Hele, ti kluci ten poplach snad vyhlásili sami!“ vrátil se Kovboj do jídelny. „Nikdo z našich to nebyl! Proč by se k tomu nepřiznal?“

„Zapomínáš, že zde nejsou tři naši!“ vyšetřuje Lvíče. „Kamarád, Brouček a Indy! Někdo z nich to musel být!“

„Indy to být nemohl, ten je přece na samotě!“ poukazuje Rejsek. Kdyby tak věděl!

„A vůdcové jsou na nákupu!“ připomíná Kovboj. „Auto se ještě nevrátilo, musel bych ho slyšet!“

„Je možné, že to byl opravdu Indy,“ uvažuje Lvíče. „Musel je vidět. Jestli to byl on, chápete, jak riskoval? Vždyť plní poslední Orlí pero!“

„A že ho nikdo neviděl!“ diví se Ježek. „Vždyť jsme pročesali celé okolí! Úplně jsem zapomněl, že tam někde je. Mohli jsme mu to skrz ty kluky pokazit!“

„Ne, na to je dost chytrý!“ usuzuje Lvíče. „Musel se schovat někde tady v táboře!“

Zaplavil mne studený pot. Ten Lvíče je ale podšívka! Úplný detektiv. Takhle mne najdou!

„Schoval se tady a nemůže ven,“ pokračuje rádce Delfínů. „Chápete to? Musíme mu pomoci! Musíme dostat všechny pryč z tábora, aby se mohl vytratit zpět do lesa.“

Kluk zlatej! Jako by mi z duše hovořil. Jenže od brány je slyšet auto. Přijíždí vůdcové a rádci je běží seznámit se situací. Na mne hned zapomněli.

Brouček s Kamarádem stojí u zajatců a mluví s nimi. Odvazují je a vedou do jídelny. Všechny ostatní krom denní hlídky zahánějí do stanů pokračovat v poledním klidu. Kovboj se vrací k bráně a pozorně se rozhlíží po táboře. Tomu teď nic neuteče!

Nad mou hlavou se zatím usazuje vedení se zajatci. Teď jim určitě řádně umyjí hlavy!

„Tak, kluci, povídejte!“ začíná Kamarád. To jo, ti jistě něco dobrovolně řeknou! Budou mlčet jako hrob!

„No, všechno bylo dobrý,“ začal k mému údivu jeden ze zajatců. „Vypadalo to opravdu jednoduše. Všichni byli zalezlí ve stanech a spali. Hlídka seděla u brány. Nikdo nás nemohl vidět! A stejně se začalo pískat hned, jak jsem se dotkl nohou náměstíčka! To zde máte poplašný zařízení?“

„Ne, to je jasný,“ říká Brouček. „Museli jste někoho přehlédnout.“

Začíná se mi rozednívat. Tohle bylo domluvený!

„Ne, všichni byli ve stanech,“ odporuje mu jeden z kluků. „Počítali jsme je. Slezli jsme ze skály, až byli všichni ve stanech. Čekali jsme tam přes půl hodiny!“

„To je divné,“ vrtí se na lavici Kamarád. „Asi jsme ty naše kluky podcenili. Vypadá to, že jsou ve střehu, i když spí!“

Tak ty v tom taky jedeš! No, počkej, tohle až se dozví kluci, tak vás všechny nahází do přehrady!

„Pustit vás, kluci ale nemůžeme,“ pokračuje Kamarád. „Musí si pro vás dojít váš vůdce. Tak zněla dohoda. Naši by hned poznali, že tohle bylo domluvené. Ať jsou trochu napnutí!“

Povídají si dál a přede mnou se tak odkrývá celý komplot. O kus dál dnes táboří kluci z karvinské Trojky. Mají tábor asi 12 kilometrů odtud a jednou za rok se navštěvujeme. Naši vůdcové si domluvili tento přepad. Mysleli si, že ve dne bude naše obezřetnost slabá. Karviňáci jsou na dvoudenní výpravě a večer měli přijít i s vlajkami do tábora a milostivě nám je vrátit. Za to jsme jim měli poskytnout stravu a byt.

Hezky vymyšleno! Copak o to, tyhle kluky zde vždycky rádi přivítáme. Ale tohle byla zrada! Navíc schválená naším vedením. No, počkejte!

Taky už mi je jasné, kde mohl Lvíče jednoho z nich vidět. Minulý týden jsme byli na dvoudenní výpravě my a navštívili jsme jejich tábor. Tam ho Lvíče musel vidět a zapamatoval si ho! A taky přitom naši vůdci asi domluvili tuto akci. Kdybych nebyl na samotě, vyšlo by jim to.

Jsem sám se sebou spokojený. Jen mne začíná bolet celé tělo. Musím ležet skrčený, nohy mi natáhnout nejdou, je zde všude spousta starého dřeva. Jak zde asi dlouho vydržím?

Kovboj vyhlašuje konec poledního klidu a Kamarád píská nástup. Tam představuje kluky z karvinské Trojky a ti slibují, že neutečou, dokud si pro ně nepřijde Mona, jejich vůdce. Ale ani slovo o komplotu našeho vedení!

Lvíče navrhuje, že bychom si místo plánovaných her v táboře mohli zahrát některou z oblíbených lesních bojovek a ostatní rádci ho v tom podporují. Vím, proč to dělají, a jsem jim vděčný. Kamarád souhlasí.

Budou se mimořádně hrát Záškodníci! Má oblíbená hra a já při ní nebudu. Losují se tři vyvolení, kteří budou představovat tajné agenty. Pak celý tábor vybíhá na hru. Ale Kamarád s Broučkem zůstávají. Tohle si kluci neuvědomili.

Vedení čeká na Monu. Usadili se nade mnou, popíjejí kávu a plní bodovací tabulky. Brouček na chvíli odchází obodovat stany, ale mně je jasné, že se odtud hned tak nedostanu.

Už jsem tady přes dvě hodiny. Bolí mě celý člověk. Kluci se už vrátili a nadšeně povykují. Zase si skvěle zahráli. Po svačině vypukají hry v táboře. Sedm statečných a Průchod armád. Já z toho nic nemám. Jen se modlím, aby sem někomu nezalétla papírová koule. Před chviličkou je kousek od mého úkrytu sbírali nejmladší bráškové z Káňat. Ti by to určitě obrečeli, kdyby mi samotu pokazili!

Oddíl nade mnou večeří. Uvědomuji si, že i já mám hlad, ale jídla se nedočkám. Dráček mi ho přinese na smluvené místo a já se tam nedostanu. Ležím tu mezi dřevem a pěkně z toho dřevěním.

Pokřik od brány hlásí příchod Trojky. Všichni se s nimi vítají, nejraději je asi vidí naši tři zajatci. Jídla je dost, tak je zvou na večeři. A mně kručí v břiše. Do večerního nástupu to už nějak vydržím.

Nad hlavou mi drnčí kytary a já už nevím, co dělat, abych nekřičel bolestí. Ty nohy pekelně bolí! Jindy bych si broukal písničky, ale teď se jen modlím, ať už je ten nástup. Samotáři se u nás totiž po večerním nástupu vrací na hodinu do tábora. Čeká je pak poslední věc – přespat o samotě v lese. To zvládne každý z nás. Jen vydržet do půl deváté!

Konečně zní oddílový zvon. Kluci se sbíhají na náměstíčku a já mohu trochu natáhnout nohy. Plazím se k východu a překonávám křeč. Bylo to dobré místo na přehled o táboře, ale špatné na ležení. Ostatním bych to nedoporučoval.

Kamarád hodnotí den a děkuje všem za bystrost, se kterou odhalili útok karvinských. Pak už mne volají. Vylézám ze svého úkrytu, ale oni mne nevidí. Všichni hledí k lesu, odkud mne čekají.

„Tady jsem!“ odpovídám a kráčím ke své družině. Chvilku na mne překvapeně hledí a pak hlasitě ječí. Já s nimi. Dokázal jsem to!

Za chvilku si beru slovo a překvapenému oddílu vyprávím, co mne potkalo. Hned poté táhneme naše nešťastné vedení k přehradě. Hodili jsme tam za pomoci karvinských kluků oba, přidali k nim i Monu. Co na tom, že jsme se přitom vykoupali i my?! Kluci mne uznale plácají po zádech a gratulují mi. Jdu si balit spacák. Za okamžik si jdu do lesa pro svá Tři orlí pera …