Zrádce …

„Už jsi to slyšel?“ naklonil se ke mně o oddílovce Lvíče. „Huck odešel z oddílu!“ Otočil jsem se k němu s otevřenou pusou. „Cože?“ nevěřil jsem a rozhlédl se kolem sebe. Proto se mi Vlčci zdají tak zaražení! Vždycky jsou samá legrácka a dnes … Jen sedí a něco si čmárají do notýsků. Jako těla bez duše. Nebo vlastně družina bez rádce. Huck stál v čele Vlčků skoro rok. Nedovedl jsem si je představit bez něj. Co ho to jen popadlo?

„Musím bohužel potvrdit, že Vlčci přišli o rádce,“ smutně začal Kamarád. „Huck mi oznámil, že nestíhá ve škole, a proto musí svou činnost u nás ukončit.“

„Lže!“ vyskočil naštvaně Vojáček. „Sám jsem ho viděl u třetího oddílu. Nevadí mi, že přešel k nim, vadí mi tahle lež! Zrádce jeden …!“

V klubovně to pěkně zašumělo. Stávalo se, že někdo přestal skautovat nebo přešel do jiného oddílu, ale aby to udělal takhle podle? To jsem si nepamatoval. Po pravdě řečeno mi to k našemu oddílu nějak nesedělo. Kamarád dusnou atmosféru poněkud uklidnil krátkým proslovem a hlavně novou hrou. No nic, řekl jsem si. Stalo se. Život jde dál. Nějak se z toho oklepem.

Oklepali jsme se. Vlčky vzal do otěží na pár týdnů sám Kamarád a pomohl Vojáčkovi převzít rádcovství. Družina se zvolna probírala z šoku, který jim způsobil Huck svým podivným přestupem. Několikrát jsme ho zahlédli, vždy dělal, že nás nevidí. Vztahy s třetím oddílem jsme nikdy neměli výborné, po této události se ještě více ochladily. Pokud vím, ani vedoucí obou oddílů si jaksi už neměli co říct, i když se o to snad i snažili. Stála mezi námi jakási zeď, za níž Huck svým útěkem vyhloubil propast.

Běžely týdny, měsíce. Už mne nepíchlo u srdíčka, když jsem Hucka zahlédl. Byl to prostě kluk z cizího oddílu, kluk od nich. Nikdy jsem se nestaral, jak to v jiných oddílech chodí. Vlastně jsem si představoval, že určitě podobně jako u nás. Jen se mi zdálo, že jich je v tom oddíle nějak málo. Asi mají tvrdší výcvik.

„Houby, výcvik,“ procedil jednou Vojáček, když jsem se mu o tom zmínil. „Oni tam prostě jen tak seděj a kecaj. O tom, jak by se jim krásně hrály hry, kdyby jich bylo víc. Myslíš, že o nich nic nevím? Mě taky tahali k nim!“

„Jak tahali?“ nechápal jsem.

„No pozvali mne na schůzku. Leoš, ten jejich vedoucí, pracuje tam jak máma,“ vysvětloval Vojáček. „Měli jet do akvaparku a máma se mu zmínila, že jsem tam s bráchou ještě nebyl. Tak nás oba pozval. Jelikož jsme neměli žádnou oddílovou akci, chtěl jsem s nima. Myslel jsem, že na tom nic není.“

„Na tom fakt nic není,“ potvrdil jsem mu. „Mohlo to třeba taky zlomit to napětí mezi námi.“

„To jsem si taky myslel, “ kývl kluk. „Docela jsem se na to těšil. Že to budu já, kdo dokáže skamarádit oba oddíly. Jak já si to, hlupák, maloval …“

„A jak to dopadlo?“ přerušil jsem netrpělivě jeho lamentování. Vojáček sklapl svůj blok, vstal a zavřel ho do družinové skříňky.

„Špatně, vidíš to sám,“ vzdychl. „Šel jsem na tu jejich schůzku skrz informace k plavecké výpravě. Stálo to šílený peníze. Prý tam pojedeme auty a musíme zaplatit benzín. Ptal jsem se, proč nejet vlakem, vždyť to vyjde na polovinu, ale okřikli mne, že to už je rozhodnuté. A pak do mě začali hučet …“

„Jak …?“ otevřel jsem pusu.

„Leoš si mne vzal na paškál. Že je jich v oddíle jen pár. Že nemůžou hrát žádný hry. A nás je hodně. Že bych jim měl pomoct. Tak jsem mu řekl, že rád, že nějaký hry znám, že si můžeme klidně zahrát i teď, ale on mi řekl, že dnes se mu to nehodí, že ještě něco má, ať prý přijdu příště. Že to Kamarádovi už řekl a že se mnou najisto počítá!“

„Jak počítá, s čím?“ vyvalil jsem oči.

„Jo, tak přesně takhle jsem reagoval já. Z Leoše totiž vypadlo, že Kamarádovi řekl, že přecházím do jeho oddílu! Nebyl jsem schopen slova. Sbalil jsem se a utekl z klubovny. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Bylo mi normálně do breku, bál jsem se, že tomu Kamarád uvěřil a že se mnou nebude chtít mluvit. Běžel jsem přímo k němu domů …“

„A jak to dopadlo?“ ptal jsem se užasle.

„No vidíš, ne? Jsem tady,“ usmál se smutně kluk. „Kamarád mne vyslechl, skoro jsem se u něj rozbrečel, ale uklidnil mne, že to je asi Leošův žert. S ním totiž o ničem nemluvil! A ať to tak beru i já. Sice hloupý, ale jen žert. A že o tom už raději ani nebudeme mluvit. Máme svůj oddíl a budeme se mu věnovat, ostatní necháme jít svou cestou. Takhle nějak jsem to pochopil. Neřekl jsem to nikomu, jen teď tobě. Nějak podobně to asi zkusili na Hucka. Leoš vůbec umí dobře mluvit. O tom, jak jsem šikovný a jak mi věří. Znáš Hucka. Na tohle vždy zabíral. V poslední době se mu navíc v družině moc nevedlo, bál se, že ho chci vyštípat z rádcovství. Tak raděj utekl jinam …“

Nechápavě jsem mlčel. Vojáček mi stiskl rameno, ale asi nečekal, že mu něco na tohle řeknu. Pokýval hlavou, sedl si naproti mně a řekl: „Ale my neutečeme, vid?“

„Jasně že ne,“ špitl jsem. „Když budu muset někdy z oddílu odejít, určitě to nebude skrz takovou prkotinu. Nebo proto, že mi někdo bude mazat med kolem pusy. Svůj oddíl já nikdy neprodám!“

Vztahy mezi našimi oddíly po těchto událostech vlastně zmizely. Nevím jak v jiných družinách, ale já jsem v Káňatech o všem pověděl. Nechtěl jsem, aby někdo z těch mých kluků dopadl jako Vojáček. Nebo ještě hůř. Neřekl jsem to nahlas, ale všichni věděli, že jsem tím „hůř“ myslel Hucka. Jeho nový oddíl se totiž podle kusých informací pomalu propadal do hlubin podprůměru. Aby mohli vůbec na tábor, spojili se s jakýmsi dívčím oddílem, který na tom byl podobně. Nám všem bylo jasné, že to je počátek konce. Někdy ve mně dokonce vyrašila chuť nabídnout jim pomoc, ale vždy byla uhašena vzpomínkou na Vojáčkův příběh. Nedokázal jsem to. Až přišlo to zářijové odpoledne.

Už zdálky jsem viděl, že někdo u naší vývěsky stojí. Asi tam jsou už fotky z tábora! Přidal jsem do kroku a za chvíli jsem byl u ní. Fotky tu byly, ale až nyní mi došlo, že ten, kdo si je prohlíží, je Huck. Bývalý rádce Vlčků.

„Ahoj,“ šeptl mi na pozdrav.

„Ahoj,“ odpověděl jsem a všímal si fotek. Byly parádní. Lvíče prostě umí. Nikdy bych nedokázal foťákem zachytit to, co on.

„Koukám, tábor jste měli krásnej,“ vyrušil mou prohlídku Huck. „Jako vždy, viď?“

„Jasně, paráda,“ kývl jsem a pokračoval v prohlídce.

„A Vlčci dokonce vyhráli etapovku, mohl bys jim vyřídit, že jim gratuluju?“ tiše pokračoval Huck.

„Jasně že jo, Vojáček bude rád, je na to strašně pyšnej,“ souhlasil jsem a otočil se k němu. „A co vy? Tábor byl taky dobrej?“

„Hmm,“ rychle sklopil oči, ale já v nich stačil zahlédnou slzy. „Moc ne …“

„To se stává,“ snažil jsem se ho povzbudit. Nesnáším totiž, když vidím, že něco toho druhého přede mnou bolí. Mám z toho tak nějak divnej pocit u srdíčka. „Ono se to spraví!“

„Kdepak, nic se nespraví,“ zavrtěl hlavou Huck a zvedl oči plné slz. „Musel jsem z toho tábora odjet. Táta mne odvezl potom, co jsem mu o to napsal. Bylo nás tam osm, pět kluků a tři holky. A dvanáct dospělých vedoucích, co se mezi sebou pořád jen hádali a po večerce popíjeli v jídelně.“

„A proto jsi odjel?“ zeptal jsem se.

„Odjel jsem, protože jsem si vzpomněl na tábory s vámi. Připadalo mi znesvětit slovo TÁBOR, kdybych tam zůstal …“

„Takže se vrátíš!“ s nadějí jsem vzhlédl k těm smutným očím. „Pojď hned se mnou, za půl hodiny začne oddílovka!“

„Já vím,“ kývl Huck. „Byl jsem už u Kamaráda. Říkal mi to samé. Ale já se nemůžu vrátit …“

„Proč bys nemohl,“ zavrtěl jsem hlavou. „Zapomeneme, že něco bylo, vždyť se tak dobře známe!“

„Prosím, vyřiď Vlčkům a hlavně Vojáčkovi, že se jim všem moc omlouvám,“ řekl pevně Huck. „Že mne to moc mrzí, že jsem udělal takovou hroznou pitomost. Teď už to vím. Mluvil jsem o tom s tátou celou zpáteční cestu z toho jejich tábora. Musel jsem mu slíbit, že se vám všem omluvím, ale zpátky nesmím. Protože jsem vás zradil a jako zrádce musím nést i následky.“

„No, neblázni, vždyť nejsme v žádné válce, prostě jsi jen udělal chybu …“ snažil jsem se, ale Huck se nenechal.

„Kdo jednou zradí, zradí i podruhé …,“ zašeptal se slzami v očích. „To je tátovo heslo. Nesmím se k vám vrátit. Nemohli byste mi už věřit.“

„Ale já ti věřím a …“ marně jsem chtěl něco dalšího říct.

„Díky, Indy,“ stiskl mi ruku. „Bylo mi s vámi strašně krásně. Uvědomil jsem si to, až když jsem to ztratil. Už se to nevrátí. Sbohem.“

Chvatným krokem ode mne pospíchal a já nevěděl, co mám dělat. Něco mne nutilo chytit ho za rameno a zatřást s ním. Říct, že to je všechno nesmyl. Ale nohy mi zdřevěněly a já stál jako solnej sloup.

Huck odcházel a já ho nechal odejít. Nemohl jsem přece jít proti jeho tátovi. Nebo mohl? Vzpomněl jsem si i na ty červené, ublížené oči Vlčků. Měl jsem právo mu odpustit i za ně? Kluk zmizel za rohem a já tam pořád stál. V mysli se mi promítaly příběhy, ve kterých hrál. Vzpomínky. V nich zůstane Huck takový, jaký byl předtím, než odešel. Rovný a přímý. A takového si ho tam i nechám. Protože já, já jsem mu odpustil. Věřím, že časem to dokážou i ostatní …