Plaváček

Příď řezala vlny a vítr si hrál s mými vlasy. Kluci přede mnou zabírali ze všech sil, asi si tuhle první jarní jízdu chtěli pořádně užít. Naše pramice letěla vstříc další dobrodružné plavbě. Je sice pravdou, že tuhle řeku jsme měli už mnohokrát projetou, ale po zimě je radost třeba jen nasednout do lodě. Navíc jarní voda vždy dodá řece něco nového, každá plavba je pak vlastně objevnou. Kousek před námi ze všech sil pádlovali na kánoi Rejsek s Rackem.

Věděl jsem, že je brzy předhoníme, na našich sedm motorů nemají. Zvláště proti proudu. Jenže všichni se na pramici nevlezeme, navíc kluci jezdí na kánoi docela rádi, častěji se střídají na kormidle a hlavně je nikdo (tedy já) za každou chybku nepeskuje.

Netrvalo dlouho a na naší lodi vypukly legrácky. To sem tam na někoho trošku šplíchnete, on vám to chce vrátit a pošplíchá dalšího. Díky tomu nám kánoe ujela za ohyb. Když jsem si toho všiml, ukončil jsem rázně vodní přestřelku, stejně jsme už byli pěkně zmáčení, a vydal pokyn k dalšímu stíhání.

Pramice ostře vyrazila, proud neměl šanci. Za pár minut jsme již byli za ohybem. V tišině se tam houpala kánoe a na ní stáli oba kluci a koukali na stráň. I odtud šlo zahlédnout stádo nádherných srn, které si nebyly vědomy naší přítomnosti. Klidně se pásly a rozhodně neočekávaly nějaké nebezpečí od řeky.

Neslyšně jsme vpluli do tišiny ke kánoi. Kluci se na pramici také postavili, aby mohli vidět zblízka zvířata, která obyčejně jen zahlédnou mizet v porostu.

„Máme dobrý vítr, jde od nich k nám,“ vysvětloval Rejsek.

„A taky nás trochu kryje ten hluk z nedalekýho jezu,“ kývl jsem. Bylo to jako na safari, stáli jsme poblíž divokých zvířat, jen pár kroků a mohli bychom být mezi nimi. Krásný pocit.

„No pojedeme k jezu, tam to otočíme a vyrazíme k domovu, ne?“ navrhl jsem po chvíli. Kluci většinou kývli a zasedli na svá místa. Jen Hanýsek zůstal stát:

„To by strejda myslivec koukal, teď by stačilo odtud jen namířit …“ naznačoval kluk míření neexistující puškou. „A … PRÁÁÁÁSK!“ zvolal.

Stádo sebou trhlo a rozprchlo se. V okamžiku byla mýtina prázdná.

„Ty jeden blázne!“ okřikl jsem Hanýska. „To jsi je musel tak plašit? Copak se ti nelíbily, když se tam tak v pohodě pásly?“

„Pardon,“ špitl kluk a schlíple zasedl do lodi.

„Vpřed!“ zavelel jsem a lodě opět vjely do proudu.

Byl jsem naštvaný na bláznivý úlet člena mé posádky. Copak by byl snad schopen zastřelit živého tvora? Určitě ne. Budeme si o tom muset brzy popovídat, třeba hned jak budeme sjíždět po proudu zpět. Jo to bude ideální.

Blížili jsme se pod jez a proud byl prudší. Káňata jsou ale silná posádka a proud hravě zvládla. Za chvíli jsme již přirazili ke svému tradičnímu přístavišti. Háčci vyskočili na břeh a přidrželi lodě. Brzy jsme byli na břehu všichni.

Někteří z nás si vytáhli svačinu, jiní pili a většina se vydala prozkoumat jez. Máme tu takové místo, které je za velké vody sjízdné i pramicí, takže co když dnes je ta správná voda?

„Indy, koukni se,“ vykřikl Koník. „Tam něco plave! Není to bobr?“

Všichni jsme se nahrnuli na betonovou stěnu nad jezem a zkoumali směr, který nám ukazoval. Skutečně tu něco bojovalo s vodou. Ale na bobra je to trochu velké …

„To je srna,“ určil Rejsek. „Určitě je to srna! Spadla tam, když se splašily …“

Všichni jsme se mimoděk koukli na Hanýska, který nápadně zbledl. Snad vteřinu jsme stáli jako ztuhlí, když náhle Hanýsek ze sebe začal shazovat boty a svršky.

„Co blázníš?“ nechápal Koník.

„Ona se utopí!“ vysvětloval kluk. „Spadla tam skrz mě. Musím jí pomoci!“

„Koníku, odvaž koňadry z lodí a přineste je i s házecími pytlíky sem,“ probral jsem se.

Hanýsek se už chystal skočit pod jez, když jsem ho zarazil.

„Co blázníš?“ popadl jsem ho za ruku. „Sám to nezvládneš. A bez záchrany tam nesmíš!“

„Já tam ale musím!“ snažil se mi vytrhnout. „To já ji tam vlastně shodil! Nevidíš, že se topí?“

Zvíře skutečně vypadalo, že se nemůže dostat ze smrtícího vodního kolotoče. Náhle se přes něj převalila velká vlna a srnka zmizela pod hladinou. Vzápětí se od betonového podstavce jezu odrazily dvě postavy a vrhly se za ní.

Studená voda mi na chvíli zarazila dech, ale hned jsem byl nad hladinou. Srnka ani Hanýsek nebyli vidět. Zoufale jsem se rozhlížel. Z břehu sem zatím doletěl házecí pytlík, s ulehčením jsem sledoval, že sem míří i naše pramice kormidlovaná Rackem. Proboha, kde je ale Hanýsek?!

Kousek ode mne vyplivl vír zvláštní ale nádherné sousoší. Hanýsek svíral hlavu zvířete, které sebou zoufale mlátilo. Plaval jsem mu na pomoc a snažil se nebýt zasažen větrným mlýnem kopýtek. Konečně jsem byl u nich a ucítil v prstech mokré vysílené tělo srny.

To už u nás byla pramice, jednou rukou jsme se mohli chytit bortu a druhou se snažili dostat zvíře na palubu. S pomocí posádky se to podařilo, kluci vytáhli i nás.

Proud nás zatím snesl níž, Racek měl problém zvládnout sám přetíženou pramici, neboť na pádlech háčků stál mladý, divoce frkající srnec a my ostatní se tlačili kousek před Rackem.

Podařilo se nám vytáhnout dvě pádla a dostat loď do tišiny. Srnec nás chvíli obhlížel, pak se otočil a opřel se kopýtky o příď. Sledoval blížící se břeh, jeho tělo se stále třáslo, ale frkání ustalo. Jakmile jsme vjeli do přístaviště, odrazil se od lodi, plavně přeskočil zbývající metr vody a bez rozloučení zmizel v porostu.

Vyskákali jsme z lodi a natáhli se na břeh. Chvíli nikdo nemluvil, jen jsme se tak koukali do modré jarní oblohy nad námi a byli strašně šťastní. Hned potom sem dorazil od jezu zbytek Káňat a my si uvědomili, jaká je nám v tom aprílovém odpoledni zima.

Rychle jsme se osušili, kluci mi každý půjčili nějaký kousek oblečení, takže jsem se mohl převléci také do suchého a vlastní oblečení vykroutit.

Pak jsme si sedli do ukotvených lodí, koukli se na sebe a Hanýsek řekl: „Promiň, já nerad.“

„Ty bláho,“ usmál jsem se. „To bylo.“

Na zpáteční plavbě jsme měli o čem povídat. Vím, bylo to asi nebezpečné, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsme neměli na vybranou.

„Viděli jste, jak ten srnec stál na přídi?“ smál se Hanýsek. „Rozenej háček!“

„Jo, normální Plaváček!“ prohodil Koník a to jméno už srnci zůstalo.

Mnohokrát od té doby jsme pak tam pod jezem sledovali pasoucí se stádo. Pokud jsme tedy měli štěstí a nezahlédl nás jejich strážce. Jeden srnec totiž řeku sledoval častěji než je zdrávo. Jakmile na vodě zahlédl naše lodě, známým frknutím upozornil ostatní a odvedl stádo mimo naše zorné pole. Navzdory svému vyslouženému jménu vždy neomylně namířil směrem od vody. Nevděčník jeden. Jak prohlásil později Hanýsek:

„A přitom mu to na tom háku tak šlo …“