Sbohem, tábore

Sedím na kameni uprostřed tábora. Vlastně uprostřed tábořiště, protože stany už nestojí. Dnes jsme vše sbalili a nachystali na odvoz. Ráno si dáme poslední snídani, nanosíme složené podsady do jídelny, naposled si na letošním táboře zakřičíme oddílový pokřik a odjedeme.

Přihlásil jsem se na dobrovolnou hlídku. Dnes vlastně ani hlídky být nemusely, vždyť spíme venku, a to se na nás nikdo neodváží. Ale my je chtěli.

Někteří kluci si postavili bivaky z celt, jiní spí přímo pod širákem. Kontroluji nebe, jestli se náhodou neblíží nějaká pohroma. Ale kdepak! Zářící hvězdičky slibují, že bude celou noc krásně. Zdá se mi, že se na mne obloha usmívá.

Vstal jsem a tiše se procházím podél řady spících těl. Žralok si cosi žvatlá ve spacáku, Tkanička vedle mu přizvukuje, ale stejně spí jako dřeva. Všichni spí, jen já bdím.

Lidičky, je mi moc smutno. Už zítra zde nebudeme. Tábor zemřel, ať žije tábor! To s oblibou na posledním nástupu říká Kamarád a připomíná nám tak, že za dalších jedenáct měsíců bude tábor další. Jasně, že bude. Jenže já bych nejraději byl na oddílovém táboře celý život. Vím, nejde to. Bohužel. A bojím se, že tento tábor byl i můj poslední.

Vyrostl jsem, tábore. Vyšel jsem základní školu, strávil rok na gymplu a udělal přijímačky na uměleckou střední. Strašně rád píšu, kreslím i fotím. Byl jsem moc šťastný, že jsem se na tu školu dostal. Jen málokomu se to povedlo.

Jenže teď je mi to líto. Už nebudu moci být každé odpoledne v klubovně. Třeba jen na chvíli, jen se zde otočit a nasát tu atmosféru. Prolétnout stránky starých kronik, počíst si v těch nejnovějších, zalistovat v oddílových časopisech, nahlédnout na schůzku jiné družiny …

Ta škola je totiž moc daleko, tábore. Tak daleko, že budu domů jezdit jen jeden víkend v měsíci. Ano, Kamarád mi říkal, že bude se mnou stále počítat. Že dveře klubovny se přede mnou nezabouchávají. Já vím, myslel to upřímně. Jenže jak mohu pro oddíl něco dělat, když budu tak daleko? Pryč od družinových schůzek, pryč od pravidelných výprav, daleko od hrátek v tělocvičnách a bazénech. Snažil jsem se vždycky dělat všechno naplno a teď? Rádcovství v Káňatech je volné.

Jak jsem si přál být rádcem až do své plnoletosti! Přejít pak přímo do vedení oddílu a pomáhat Kamarádovi, jako to dokázal Brouček. Jenže ten si vybral školu chytře. Byla v našem městě, ne stovky kilometrů. Když jsem si to uvědomil, chtěl jsem se ze školy odhlásit, ale táta mi to rozmluvil. On ví, co pro mne oddíl znamená, ale zároveň ví, co tato škola znamená pro mou budoucnost. Uznal jsem jeho názor a teď? Teď mi je do breku.

Zastavil jsem se u spících Káňat. Kdopak asi bude po mně rádcem? Doporučil jsem Dráčka, kluka, se kterým jsem na táborech prožil spoustu krásných dobrodružství. Tři tábory a tenhle kluk na nich úžasně oddílově vyrostl. Ale bude to záležet na družině, koho si za rádce vyvolí. Je jich zde několik schopných vést družinu. Nebojím se o ně. Jen se mi do očí hrnou slzy.

Nebudu vidět, jak další kluci rostou v opory družiny. Nebudu zažívat ty nádherné okamžiky, kdy se mi srdce dmulo pýchou nad tím, že jsem jedním z nich. Už je nikdy nepovedu do té spousty nádherných oddílových bitev a nebudu s nimi prožívat vítězství a prohry. Jako kdybych umřel já, tábore. Pro oddíl určitě.

Vešel jsem do jídelny. Zde na této lavici vždy sedává Kamarád při večerním povídání a kluci se mačkají a tlačí kolem něj, aby byli co nejblíže a nic jim neuteklo. Božínku, je možné, že už mezi nimi nebudu? Běhá mi po zádech mráz a mokří se mi tváře.

Tak to je moje poslední oddílová hlídka. Vlastně všechno je pro mne zde poslední. Vím, mohu kdykoliv přijet. Ale jen jako host. Už nebudu pravidelným členem oddílu. Časem se pro tyhle kluky stanu jen jedním z bývalých členů. Zapomenou na mne. Nedivím se. Sejde z očí, sejde z mysli. Možná budou chvíli srovnávat. Ale Dráček bude lepší než já. Určitě mne překoná. Vím to. Dobře pro Káňata. Vždy se budu cítit být jedním z nich. I tam, daleko od vás, jím budu. Mrzí mne, že jsem vás zklamal. Ale musím odejít. Přijdou jiní. Možná jim jednou o mně povíte. Díky za to!

Vylezl jsem na skálu nad táborem a sedl si na naši lavečku. Udělali jsme ji my, Káňata. Pozorujeme zde východ slunce, pořádáme tajné družinové porady …

Dnes jsem tady sám. Kluci dole klidně spí a já se užírám, tábore. Bylo mi s tebou vždycky dobře. Škoda, že nemohu být navždy malý. Prožil jsem s tebou a vámi všemi dětství, které by mi mohl leckdo závidět. Ale až skončí tato noc, skončí i mé chlapectví. Tuším to. Ne, ještě nebudu dospělý, ale už nebudu ani malý kluk. Už nikdy nebudu malý kluk.

Dívám se na tábořiště pod sebou. Tam v těch stínech spí bráškové, kteří ještě smějí kluky zůstat. Mají před sebou další a další výpravy a určitě si neuvědomují, jak jsou vlastně šťastní. Závidím jim. Vím, to bych neměl. Ale já vám, kluci, fakt závidím.

Vzbudil jsem Rejska. I on se chce rozloučit s táborem. Jenže Rejsek zde může být i příště.

Vlezl jsem si do spacáku. Slyším kroky hlídky, klidné oddychování Káňat a je mi strašně úzko. Bojím se usnout. Ráno pro mne všechno skončí. Dívám se do hvězd a přeji si, aby slunce vůbec nevyšlo. Poprvé se netěším na nový den.

Slunce vyšlo a je krásnější než jindy. Balíme. Makám jako o život. V práci hledám zapomnění. Každou podsadu poctivě utírám. I s vámi se loučím. Chránily jste nás před nepohodou, poskytly dočasný domov a bylo mi ve vás vždy dobře.

Píská se poslední nástup.

„Příteli buď přítelem, nepříteli příkladem!“ zní z třiceti chlapeckých hrdel. Slyším to snad naposled? Zase se mi mlží oči. Slyším se, jak tvrdím, že mi něco spadlo do oka.

Nahazujeme si batohy a odcházíme. Uprostřed brány se ještě otáčím. Tábořiště je prázdné. Opuštěná kuchyně a jídelna za mnou smutně hledí. Sbohem, tábore. Byl jsi mi vždy dobrým přítelem. Tobě jedinému jsem pokaždé řekl, co mne bolí. Sbohem. Chtěl bych se k tobě jednou vrátit. Udělám pro to všechno, věř mi. Prosím, buď stále stejným přítelem i těm ostatním. Díky za všechno. Moc.

Otáčím se a běžím za ostatními. Za zády mi zůstává mé dětství. Ve skrytu duše se bojím ještě jedné věci. Bojím se, že to nikdy nedokážu říct. Přesto musím. Sbohem, oddíle …