Slzy na duši

Listuji stránkami tvých deníků, Indy. Je v nich spousta nádherných snů a ideálů. Je v nich i touha po dobrodružství, po opravdovém přátelství, na těch listech leží tvé srdce jako na dlani. Je zde spousta krásných výprav, zápisů kamarádů a zežloutlých fotek. Z některých se na mne koukáš i ty. A já se s nimi vracím zpět o pěknou řádku let a vzpomínám, jaký jsi skutečně byl. Je mi moc smutno, Indy. Za tebe. Protože ten tvůj život asi nebyl ani s námi moc lehké peříčko …

Když ti bylo dvanáct, dostal jsi psa. Měl jsi ho moc rád. Chodil s námi na výpravy a byl děsně šťastný, když ho někdo fotil. Směje se na mne tím svým psím kukučem zrovna z téhle stránky a já mám chuť si ho znovu pohladit. Jenže nemůžu. Dostal jsi tenkrát doma na vybranou, viď? Buď oddíl nebo pes. Snad si ani nedovedeme představit, co tě to tehdy stálo. Obětoval jsi pro nás to jediné, co jsi měl. Nedal jsi nic najevo, ale já dnes cítím tvou bolest …

Kousek jsi povyrostl a chystal se na letní tábor oddílu. Moc ses těšil. Jenže rodiče neměli peníze. Styděl ses mi to říct. Snažil ses je vydělat sám, ale nestihl jsi to. Raději jsi mi řekl, že musíš doma pomáhat se stavbou domku. Bylo to poprvé, co jsi mi zalhal, Indy? Vlastně jsem se to všechno dozvěděl až teď z deníku. Myslím, že vím, jak ti bylo …

Šlo ti na sedmnáct a poznal jsi prima holku. Strašně moc jsem ti fandil, i když jsi díky ní trošku zapomínal na nás. Asi ti za to opravdu stála. Jenže se s tebou rozešla. Možná nedokázala unést, že nepatříš jen jí? Nevím. Ale zdálo se, že ve víru oddílové práce a v přípravě na zkoušky zapomeneš. Jen pokaždé, když ji potkáš, píchne tě u srdce. Měl jsi ji moc rád, Indy …

Těch ran bylo zřejmě víc. Uprostřed starých stránek jsou mezi radostmi i kousky žalu poslepované do mozaiky tvého života. Života s námi, Indy. Nikdy jsi to nikomu krom svého deníku naplno nepřiznal, ale oddíl ti byl vždy tou nejpevnější zdí, o kterou ses mohl opřít. Jenže pak najednou řádky končí. Přišel ses rozloučit, stisknout ruku – jako správný chlap. Jenže … proč?!

Desítky klukovských očí v tobě viděly svůj vzor a najednou je opouštíš. Asi jim to nikdy dost dobře nevysvětlím. Já sám musím přemýšlet. Vedu je vůbec správným směrem? Jsou vůbec připraveni na život „tam venku“?

Za branou oddílového tábora, za zdí naší malé oázy číhá úplně jiný svět. Ty ses nám v něm ztratil, Indy, příteli. A já stojím na hranicích našeho království a vyhlížím do kraje. V ruce svírám jeden z tvých deníků, které jsi mi poslal jako dárek k oddílovým Vánocům, a očima hledám místa, kde jsem tě naposledy viděl. Moc ti přeji, abys v tom světě venku vždy našel tu nejsprávnější cestu. Snad tě jednou zavede i zpět k nám …

Ticho prořízl bojový pokřik. To se tvá Káňata vrací ze své výpravy. Již nejdeš v jejich čele. Večer u ohně jim čtu z jednoho starého, ohmataného sešitu v tvrdých deskách. Snad i proto, že v jejich očích hrají stejné záblesky jako před lety v těch tvých.

Když šli spát, ještě jsem chvíli seděl u umírajícího ohně. V jednom stanu se nějak dlouho svítilo. Šel jsem se podívat. Jsou to malí kluci a asi usnuli dřív, než stačili zhasnout.

No, jasně! Vklouzl jsem do podsady a natáhl ruku po baterce. Ležela na rozevřeném sešitě v tvrdých deskách. Je v něm popsáno teprve pár stran a poslední věta ani není dopsaná. Spánek byl asi silnější. Nemohl jsem odolat. Ta slova mne magicky přitahovala. Vzal jsem sešit do rukou a přečetl si ji. Zas a znova.

Po zádech mi přeběhl mráz a není to tím, že právě nad skálou zahoukal výr. Začíná nová oddílová éra, Indy. Ta věta totiž zní děsně lákavě:

„Jednou musím být také takovým, jako byl …“

Sbohem, Indy. Vítám tě, Indy. Hvězdy nad táborem té noci svítily malounko jasněji. Alespoň mně se to tak zdálo, bráško …